Irena Vlachová se narodila v Ivanovicích na Hané v prosinci 1929. Dětství prožila ve Vyškově, kam se její rodiče brzy přestěhovali. V roce 1945 se rodiče rozvedli a Irena byla přiřčena otci. Protože chtěla studovat zpěv v Praze, seznámil ji otec se svým známým, panem Pekulášem, právníkem a činovníkem lidové strany, který byl v té době už v penzi. Ten se o Irenu začal starat a našel jí bydlení v penzionátě u řádových sester u Sv. Kříže. V šestnácti letech začala chodit na Lidovou universitu a díky panu Pekulášovi a dalším přátelům se dozvídala novinky z politiky, v níž se ale sama neangažovala. V období kolem komunistického převratu v únoru 1948 se spřátelila s novinářem (a pozdějším pracovníkem Svobodné Evropy) Františkem Smrčkem, s nímž se také zasnoubila. Smrček dostal několik měsíců po puči zprávu, že je na něj vydán zatykač, a v září 1948 proto uprchl na Západ. Slíbil Ireně, že jí najde převaděče, aby mohla opustit Československo. Zároveň ji zkontaktoval se svou známou Libuší Kunovou, sekretářkou dr. Steina, který byl šéfem advokátní komory a měl vysoké postavení v novém režimu (nejspíš jde o Zikmunda Steina, v roce 1948 předsedu akčního výboru české AK). Libuše Kunová začala vynášet Steinovy tajné materiály, předávala je Ireně Vlachové a ta je přes různé prostředníky zasílala Smrčkovi na Západ. Začátkem roku 1949 se k ní dostal i podtrhaný seznam právníků, jimž měl být buď zakázán výkon profese, anebo měli být zatčeni. Irena s Libuší a další kamarádkou Jarmilou chtěly advokáty varovat a posílaly jim anonymní dopisy. Někteří právníci však varování předali policii. StB vytipovala možný zdroj úniku a Irenina přítelkyně Libuše byla poměrně záhy zatčena. Ještě předtím, než Státní bezpečnost zatkla Libuši, však František Smrček zařídil z ciziny přes přátele pro Irenu Vlachovou převaděče. Měl ji tajně dovést přes Šumavu do Německa. Vyrazili první jarní den roku 1949. Bylo dohodnuto, že převaděč Irenu odvede za hranice, kde ji předá důvěryhodnému člověku. Nechal ji však stát uprostřed lesa na československé straně hranice a pouze jí ukázal směr, kterým se má vydat. Irena Vlachová se pokusila dojít k hranici, ale uslyšela pohraniční hlídku, a tak se schovala do křoví. Později si uvědomila, že sama cestu nenajde, a opatrně se vrátila. Počkala v Nýrsku na vlak a vypravila se přes Klatovy do Prahy. Měla však zablácené boty i kufřík, a tak si jí ve vlaku všimla policejní hlídka. Byla zatčena jako podezřelá z pokusu o útěk a v Praze odvedena na vyšetřovnu do Bartolomějské ulice. Pražská StB nejprve Irenu považovala za obyčejnou útěkářku a poslala ji zpátky na StB do Klatov. Asi po týdnu si ji však pražští vyšetřovatelé vyžádali zpátky. Na vyšetřovně v Bartolomějské ji čekalo uvítání, po němž už měla jistotu, že se její situace změnila – hned na úvod dostala od neznámého referenta facku. Ten den ji nevyšetřovali, ale deportovali na Pankrác. K výslechu na „čtyřku“ v Bartolomějské ulici ji odvedli za několik dní, o Velikonocích 1949. V následujících dnech byla opakovaně bita až k mdlobám, ponižována (svlečena do naha), týrána, též přivedena před otevřené okno do světlíku a nucena k „sebevraždě“. Poté ztýranou Irenu Vlachovou deportovali zpátky do věznice na Pankráci. Byla zbědovaná tak, že dostala zákaz svlékat se, aby ostatní vězenkyně, které výslechy teprve čekaly, nepropadly panice. Až při dalších výsleších se Irena Vlachová dozvěděla, že Státní bezpečnost si ji spojila s její zatčenou kamarádkou Libuší. Vyšetřovatelé i z Ireny nakonec vypáčili doznání. Souzena byla v prosinci 1949 v neveřejném procesu (Irena Vlachová a spol.) jako hlavní obviněná v početné skupině, v níž většinu lidí vůbec neznala. Dostala 25 let za velezradu a špionáž a byla zbavena občanských práv. Krátce po soudu ji deportovali do nápravně pracovního tábora v Kutné Hoře a poté na tzv. komando, tedy na práci do cihelny v Červených Pečkách, kde vězeňkyně hlídali milicionáři. Kromě těžké práce nebyly prý poměry v cihelně nejhorší, přesto se Irena Vlachová rozhodla se spoluvězeňkyní Annou Sejčkovou utéct. V létě 1951 se jim útěk skutečně podařil. Měly namířeno do Berlína, kde probíhalo mezinárodní setkání mládeže. Na útěku byly celkem jedenáct dní, došly až do Plavna nedaleko německého města Hof. Tam je zatkla německá pohraniční hlídka a vrátila je do Československa. Za pokus o útěk dostala Irena další tři roky vězení. K výkonu trestu ji převezli do ženské věznice v Pardubicích. Zde se během svého věznění zúčastnila hladovek, podílela se na činnosti „vězeňské univerzity“, stala se blízkou přítelkyní Dagmar Šimkové, Růženy Vackové, Julie Hruškové a dalších politických vězeňkyň. Propustili ji nakonec na tzv. velkou amnestii v roce 1960. Na svobodě mohla dlouho pracovat pouze manuálně. StB se ji dokonce neúspěšně pokoušela získat ke spolupráci. V roce 1968 spoluzakládala Irena Vlachová pobočku Klubu angažovaných nestraníků v Karlových Varech, byla i členkou K 231. Vdala se za houslistu a koncertního mistra Josefa Šimona, s nímž po okupaci roku 1968 emigrovala do Nizozemí.