Narodil se 16. srpen 1896 v Brně. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval v Brně- Husovicích v letech 1902–1910. Následně studoval v rodném městě na českém státním gymnáziu. Po vypuknutí první světové války rodiče neměli peníze na jeho další studia, a proto mu doporučili vstup k jezuitům. V sextě vstoupil v září 1915 do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. Po dvouletém noviciátě dokončil gymnaziální studia na řádových školách v Rakousku, v Linci-Freinberku. Filosofická studia absolvoval v letech 1919–1922 na řádovém filosofickém institutu v Innsbrucku. Následně působil dva roky jako magistr na misijním ústavu Papežské koleje Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. V letech 1924–1928 konal teologická studia na teologické fakultě univerzity v Innsbrucku. Na kněze byl vysvěcen 25. července 1927 tamtéž. Po dokončení teologických studií vykonal v St. Andreas tzv. třetí řádovou probaci a vrátil se do vlasti. V srpnu 1929 byl řádovými představenými a pražským arcibiskupem jmenován generálním duchovním rádcem Sdružení katolické mládeže v Čechách – organizoval tato sdružení po celé republice a formoval mládež. Zároveň byl redaktorem časopisu Dorost a vedl exerciční a eucharistický sekretariát v Praze. Od roku 1936 působil jako kazatel, misionář a exercitátor na Svatém Hostýně. V roce 1937 vystoupil z osobních důvodů z řádu a byl přijat jako diecézní kněz do olomoucké arcidiecéze. V letech 1937–1946 působil ve farnosti v Biskupicích u Prostějova a kooperátor v Kralicích na Hané, následně v Brně. Zde převzal v roce 1946 úlohu duchovního rádce Svazu katolických žen a dívek. Od následujícího roku se věnoval vedení exercicií v brněnské diecézi. Za druhé světové války působil v protinacistické odbojové organizaci Obrana národa a také spolupracoval s partyzánskou skupinou Hnutí za svobodu na Prostějovsku. Pro svou spolupráci s odbojem byl vyšetřován olomouckým gestapem. Po válce obdržel za svou činnost v odboji vyznamenání a diplom. Od března 1948 byl ustanoven kooperátorem v Bystrci u Brna a od srpna 1950 působil až do svého zatčení jako administrátor kostela sv. Kříže ve Znojmě při bývalém klášteře dominikánů. Byl velmi oblíben mezi mládeží, protože finančně podporoval sociálně slabší studenty, hlavně bohoslovce. Po únoru 1948 zprostředkoval několika mladým vysokoškolákům vyloučeným ze studií odchod za hranice. Také duchovně vedl a formoval bývalé bohoslovce a studenty, kteří uvažovali o cestě ke kněžství. Mohli u něj na faře bydlet, kněz se staral o jejich živobytí a potřeby. Ujal se také bývalých řeholních kleriků, kteří po záboru klášterů a internaci řeholníků v dubnu 1950 ztratili své vedení a zázemí. Na jižní Moravě udržoval kontakty s kněžími aktivně projevujícími nesouhlas s komunistickým útlakem církve – např. sekretářem biskupa Skoupého P. Josefem Hrbatou, který byl vyšetřován StB a později odešel za hranice. Kvůli svým aktivitám byl P. Nesrovnal delší dobu sledován a byli na něj nasazeni spolupracovníci StB. Dne 26. května 1952 byl P. Nesrovnal zatčen a na faře u něj byla provedena domovní prohlídka a poté byl převezen na StB v Brně. Zahájili proti němu vyšetřování kvůli obvinění z velezrady a vyzvědačství, a to pro údajné kontakty s protikomunistickými odbojovými organizacemi, zprostředkování ilegálních přechodů hranic a špionážní činnosti – měl poslat do zahraničí plány protileteckých krytů v Brně. Dne 30. května 1952 byl do 14.45 hodin vyslýchán a poté předán na celu. V 17 hodin byl nalezen na své cele oběšen. Dne 2. června 1952 byla za přítomnosti okresního prokurátora provedena v Ústavu soudního lékařství v Brně pitva zesnulého. Lékaři konstatovali, dle verze vojenské prokuratury, jako příčinu smrti udušení oběšením. Zjistili zlomení VI. žebra s krevním výronem v oblouku a okolí a zlomení V. žebra. Známky násilí nad místy těchto zlomenin zevně zjištěny nebyly. Dle tvrzení vyšetřovatelů se oběsil vsedě na obinadle na kohoutku umyvadla. V pitevním protokole (zachoval se pouze opis pitevního protokolu bez podpisu lékařů) se uvádí, že na přední části krku mrtvého až k ušním boltcům je vyznačena rýha od škrtidla, dále že na hrudníku mrtvého byly nalezeny zlomeniny dvou žeber, ale záhy se energicky vylučuje cizí zavinění. Zlomení VI. žebra se mělo stát ještě za života zemřelého a zlomení V. žebra je odůvodňováno zmítáním v křečích při oběšení a nárazy těla sebevraha na tvrdé okolí. Žák P. Nesrovnala, Vlastimil Nešetřil ze Znojma, vzpomíná, jak se dověděl o jeho úmrtí: Koncem května 1952 byl sebrán a odvezen na Cejl do Brna. Mě učil na varhany pan profesor Příhoda a jednoho dne mi říkal: ,Tys bydlel u P. Nesrovnala…, tak zemřel a má pohřeb na Centrále (centrální hřbitov v Brně – pozn. autora), ale nikdo o tom nesmí vědět a být přítomen, jenom rodina.‘ Mamince to ani neřekli, a tak byla přítomna jen sestra. Mluvil jsem s ní druhý den po pohřbu: ,Pečlivě jsem si prohlédla jeho krk, zdali nemá oděrky nebo modřiny, protože mi řekli, že se oběsil. To nebyla pravda, protože neměl ani nejmenší známku toho na krku. Oni ho umlátili, vím, že mu lékař říkal: , Jenom si dávejte pozor, ať se neuhodíte do nohou, měl bercáky.‘ Ještě vám napíšu jednu větu, co mi řekl: ,Kdyby mě chtěl někdo udělat svatým, tak mu to rozmluv.‘ To byl celý on, celý se doslova rozdal, jeho krédem byl Kristovo: Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili. Při revizi a vyšetřování případu Vojenskou prokuraturou v roce 1968 se samozřejmě nepodařilo zjistit příslušné odpovědné vyšetřovatele, vojenský prokurátor Dr. Pichler konstatoval neúplnost potřebné dokumentace. Bývalý velitel věznice StB v Brně Richard Hrazdíra argumentoval spolehlivostí práce okresního prokurátora JUDr. Alfréda Tomana, hodnověrností soudních lékařů – MUDr. Kohouta a MUDr. Nápravníka, kteří se zúčastnili pitvy a sepsali pitevní protokol. Taktéž vyloučil používání násilných metod ve věznici a potvrdil, že sám vedl P. Nesrovnala na převaz bércových vředů, kde obdržel také obinadla. Vyšetřovatel P. Nesrovnala Ladislav Burian uvedl, že se vyslýchaný během dvou dnů ke své činnosti přiznal, ale pouze ve vztahu ke své osobě, a odmítl uvést podíl dalších osob. Také se vyjádřil, že během vyšetřování nebylo proti P. Nesrovnalovi použito násilí. Případ byl uzavřen jako sebevražda. Značnou slabostí revizního vyšetřování úmrtí P. Nesrovnala byla skutečnost, že nebyli zjištěni a vyslechnuti dozorci, kteří jej našli na cele. Velitel věznice Hrazdíra uvedl, že si je pro časový odstup už nepamatuje. Také nevyloučil, že mohlo dojít k tomu, že vyšetřovatel mohl vstoupit i po výslechu na celu P. Nesrovnala. Ujištění o nenásilnosti metod je více než nevěrohodné a z výpovědí bývalých příslušníků StB jasně vyznívá snaha krýt sebe i své spolupracovníky před případným vyšetřováním.