Základní škola Kamenice

Ringhofferova 57, Kamenice 251 68

  1. Rozhovor s pamětníkem (muž, 78 let)
  2. Rozhovor s pamětníkem (žena, 55 let)
  3. Rozhovor s pamětníkem (muž, 44 let)
  4. Rozhovor s pamětníkem (žena, 55 let)
  5. Rozhovor s pamětníkem (žena, 70 let)
  6. Rozhovor s pamětníkem (muž, 40 let)
  7. Rozhovor s pamětníkem (žena, 73 let)
  8. Rozhovor s pamětníkem (muž a žena, věk neuveden)
  9. Rozhovor s pamětníkem (muž, 55 let)

Rozhovor s pamětníkem

  • Zpracoval: Jakub T.
  • Pamětník: Muž, 78 let, Želivec (Praha východ)
  • Téma: Média a pop kultura

Co se ti vybaví na 70.–80. letech 20. století?
Nebyla svoboda slova, byla cenzura tisku a bylo omezené cestování. Na druhé straně byla práce, kdo pracoval, slušně žil. Byla pracovní povinnost. Byla větší porodnost, tak zvané Husákovy děti. Rodiny byly státem podporovaný.

Tak k tématu média a zábava. Na jaké televizní programy jste se tvoje rodina a ty dívali?
Byla jen jedna televizní stanice. Večer od 19:00 dávaly zpravodajství ze světa a z domova, kde se obhajoval socialismus. Ti, co to obhajovali, tomu sami nevěřili.

Jaké programy byly všeobecně nejoblíbenější?
Nejoblíbenější byly zprávy, televarieté a sportovní přenosy.

Co je to za pořad Televarieté?
To byl zábavný pořad, kde se hrály různé scénky a písničky. Jo a uváděl to Dvořák s Bohdalkou.

Jaké knihy byly v té době nejoblíbeněji?
Hmm, asi cestopisné Hanzelka a Zikmund.

Měli lidé rádi kina?
(smích) My na venkově jsme do kina nechodili, ale v městech oblíbené bylo.

Četli lidé Rudé právo?
Rudé právo bylo největší a nejčtenější, aspoň se to psalo, že bylo největší rozměrem je pravda.

Poslouchali jste zahraniční stanice? (Rádio Svobodná Evropa?) Poslouchal jsem Svobodnou Evropu, ale více Hlas Ameriky, to poslouchal i můj dědeček.

Jaké dávali sportovní přenosy?
Sportovní zprávy z celého světa a pak fotbal, hokej, MS hokej a MS i ME fotbal i OH.

Jaký byl kult popových hvězd a televizních estrád? Popové hvězdy byly oblíbené, někteří zpěváci měli zakázanou činnost např. Zagorka, když podepsala Několik vět. Televizní estrády byly také oblíbené, například Dvořák a Bohdalka.

Rozhovor s pamětníkem

  • Zpracoval: Daniel D.
  • Pamětník: Žena, 55 let, Středočeský kraj

Byl rozdíl mezi tím, co jsi říkala o politice doma a mezi tím, co jsi říkala např. v práci?
Moc velké rozdíly to nebyly, jenom jsem tolik nekritizovala.

Jaká byla tvoje motivace v práci?
Měla jsem tehdy hodně práce, ale dostávala jsem za to hodně prémií a výhod.

Jaké?
No, např. bony do Tuzexu a z toho jsme měli třeba lednici. Nebo jsme měli banány a mandarinky od ROH.

Takže jsi na ně nemusela čekat frontu?
Ale taky jsem čekala. Čekala jsem i na jiné věci.

Slavili jste nějaké významné svátky?
V práci jsme slavili MDŽ. Měli jsme oslavu a občerstvení, ženy dostávaly kytky.

Jak to bylo se vzděláním?
No, dostala jsem se na VŠ na práva, jenže to nebyl obor k mojí práci, tak to zrušili.

Četli jste nějaké noviny, sledovali jste nějaký televizní nebo rozhlasový pořad?
Kupovali jsme Rudé právo a Vlastu, jiné noviny moc nevycházely. Televize byla zatím jen ČT1.

Chodila jsi do nějaké mládežnické organizace, cvičila jsi na Spartakiádě?
Chodila jsem do SSM, ale z toho jsem vystoupila a na Spartakiádě jsem samozřejmě cvičila.

Kam jste jezdili na dovolenou?
Většinou jsme byli doma. Ale taky jsme byli na horách a párkrát v Maďarsku.

Jak jsi prožívala revoluci 1989?
Byla jsem v zahraničí, ale sledovala jsem to všude možně v televizi, v rádiu.

Rozhovor s pamětníkem – Má rodina v 70. a 80. letech 20. století

  • Zpracoval: Martin K.
  • Pamětník: Muž, 44 let

Řekni mi, co se ti vybaví, když řeknu 70. A 80. léta minulého století?
No, vybaví se mi akorát brigáda, tátovy nadávky na režim, všelijaká cenzura a vojna. V novinách se vůbec nemluvilo o politice, o životech slavných lidí a o vraždách. Mluvilo se akorát o hospodaření státu, o tom, jak je Sovětský svaz super a jak díky němu naše republika prosperuje. Existovaly například noviny: Svobodné noviny, Rudé právo, Večerní Praha (ty se ovšem prodávaly v pražském metru) Průboj, Sport a Zemědělské noviny. To byl v podstatě taky ‚bulvár‘. Kecy, kecy, kecy. Oblečení, televizi, video a spoustu věcí jsme si chodili kupovat do Tuzexu (zahraniční obchod) za vyměněné bony.

Mluvil jsi o tuzexech a o bonech. kde jsi bony na nové věci bral?
Musel jsem si vydělávat peníze. Chodil jsem na brigádu. Házel jsem seno na pole. JZD mi platilo asi 800 Kčs za měsíc, což mi stačilo asi na jedny džínsy právě z Tuzexu. A bony jsem si musel kupovat před budovou tohohle obchodu od veksláků. Jeden bon stál tehdy asi 5 Kčs.

Aha. A co říkáš na tehdejší‚ kulturní a sportovní akci jménem spartakiáda?
Mně osobně se líbila, protože to bylo hezky uspořádané a aspoň se tehdy hodně lidí zastávalo sportu. Nezapomenu na písně Michala Davida. Například píseň Poupata mi zní v hlavě pokaždé, když v televizi ‚Míšu‘ slyším. Je zase pravda, že to bylo trochu uhozené, a divím se, že po téhle Michalově propagandě minulého režimu ho dnešní mládež stále poslouchá, i když od tebe slyším: ‚No jo, to za komančů to bylo strašný. Nic jste neměli…‘

Chodil jsi cvičit na spartakiádu?
Ne. Sice jsme se školou pilně cvičili, ale ne až na tak vysokou úroveň, abychom byli před celým národem. Ale na druhou stranu jsem rád. Nikdy jsem nebyl takový, že bych se musel vystavovat před celým národem.

Měli jste za minulého režimu vše, co dnes?
Bohužel to tak nebylo. Na všechno se stály fronty. Když jsem svému malému bratrovi chtěl koupit malého mončičáka, tak jsem musel čekat asi tak dvě hodiny. Když si naši chtěli pořídit novou kuchyň, museli jsme čekat tři měsíce. Na nový automobil Škoda Favorit táta čekal tak tři dny určitě. Normálně se před Mototechnou stanovalo. Nikdo si však nedovolil předbíhat. Dneska by se lidi v noci v klidu nevyspali. Určitě by se předbíhalo.

Co různé kulturní události, jako jsou koncerty, hudební festivaly a diskotéky?
V té době jsem chodil akorát na zábavu v Rumburku za 5 Kčs. Hudební festivaly v té době moc nebyly. Ty si chodíš téměř ob víkend na nějaký fesťák nebo koncert. To za nás nebylo. Koncerty byly různé. Já chodil na koncerty kapel, které byly proti režimu, jako je například Pražský výběr nebo Plastic People. Jednou nás dokonce chytili příslušníci SNB. Ale chodil jsem i na kapely, které povoleny byly. Například Katapulty a Olympiky.

Pracovali tvoji rodiče? Jestli ano, tak jak?
Jasně že jo. Za minulého režimu neexistoval člověk, který by nepracoval. Muselo se chodit pracovat, a kdo nešel, toho zavřeli. To bylo jednoduché. Táta rozvážel noviny z pošty do stánků a máma pracovala ve Vkusu (tam se šilo oblečení). Na normální vyžití pro čtyřčlennou rodinu to vystačilo.

Jak drahé bylo zdravotnictví v 70. a 80. letech?
Jé, to bylo. Za nic se neplatilo. Žádné poplatky. Akorát za recept se platilo jednu korunu. Ale za kvalitní zdravotní péči se přece platilo. Vždycky máma šla s obálkou, a na černo panu doktorovi dala peníze, aby měla kvalitnější péči.

Co školství? Kde jsi studoval? Jaké jsi měl hodnocení ze ZŠ?
No, mě po základní škole zakázali jít na gymnázium, protože táta byl proti komunistickému režimu. Nechtěl jsem však jít na učiliště, jelikož jsem měl samé jedničky a na učilišti bych si přišel zbytečně. Naštěstí jsem měl skvělou třídní učitelku, za kterou naši šli a přimlouvali se za mě. Ona mne měla ráda a do výstupního hodnocení, kam mi měla napsat a červeně zvýraznit OTEC MÁ PROTIKOMUNISTICKÉ SMÝŠLENÍ, mi nic špatného nenapsala. To mi však cestu na gymnázium neotevřelo, a šel jsem proto studovat na průmyslovku.

Jakou úlohu měla tehdejší SNB?
Dříve neměla policie úlohu „pomáhat a chránit“, ale pouze ukázat svou mocenskou sílu. Kontrolovali každého, na koho si ukázali, aniž by měli nějaký důvod. Já měl osobně z policie strach, protože jsem si hned vybavil, jak mě jednou zmlátili, když jsem šel na koncert Pražského Výběru. Zastavovali mě jen proto, že jsem měl dlouhé vlasy a kontrolovali mi občanský průkaz. Bylo to hrozné a jsem rád, že se to teď neděje.

Rozhovor s pamětníkem

  • Zpracovala: Kateřina D.
  • Pamětník: žena, 55 let

80. léta jsou časem velkého sledu událostí. Pořád máme ale odlišné názory. Jaký byl komunismus? Byl špatný nebo dobrý? S touto otázkou si ani já nevím rady, a tak jsem se rozhodla, že se zeptám na názory někoho z mé rodiny. Mým terčem se stala babička. Zajímá mě totiž, co si ona o režimu myslí, když ho zažila. Moje babička se narodila v roce 1956 ve Strakonicích a nyní žije se svým manželem kousek od Prahy.

Ahoj babi, chtěla bych se tě zeptat na několik věcí ohledně režimu v 80. létech, nevadí ti to?
Ne, nevadí mi to, jen se ptej.

Co se ti vybaví, když se řeknou 80. léta?
Mně se vybaví hlavně nekonečné fronty na všechno, co jsem sobě, nebo svým dětem chtěla koupit.

Dále bych se tě chtěla zeptat, co se říkalo o režimu u vás doma a co na veřejnosti?
Rodiče a později můj manžel to nechtěli probírat, takže jsme o tom doma nemluvili, a na veřejnosti už vůbec ne. Navíc jsme prostě byli s režimem smířeni a nepřipadalo nám na něm nic divného.

Napadlo mě, že jsi určitě cvičila na spartakiádu, a tak se mi nabízí otázka, co na ni říkáš, líbila se ti?
Spartakiáda se mi moc líbila, cvičila jsem tam i s dětmi a všechny nás to moc bavilo.

Jak už jsi se zmínila na začátku, zřejmě ti vadilo stát ty „dlouhatánské“ fronty, ale já o nich ještě pořádně nic nevím. Tak mi prosím řekni, na co jsi třeba fronty stála?
Pamatuju se, že jsem stála fronty třeba na zeleninu a na některé ovoce, např. na banány a pomeranče, které byly jen párkrát do roka. Když jsem ale ten den musela já i můj manžel do práce, tak jsme neměli nic, protože neměl kdo frontu vystát. Myslím si, že se to s dnešní dobou vůbec nedá srovnat.

Zajímalo by mě, jaký máš názor na komunisty. Kladný, nebo záporný?
Můj názor na komunisty je spíše záporný, a to z toho důvodu, že mně a mému manželovi vzali všechen majetek (měli jsme statek), chtěli nám vzít i dům, ale naštěstí se tak nestalo, protože manžel podepsal smlouvu, že vstoupí do JZD. Ale komunistický režim měl i jednu světlou stránku, a to například tu, že všichni měli práci.

Tak mám tu pro tebe poslední dvě otázky. Jednou je, jestli jsi volila komunisty anebo jestli jsi volební list vyhodila?
Volila jsem komunisty. Vyhodit volební list jsem se bála, kdyby přišli na to, že jsem nevolila, mohla bych mít problémy.

Tak a tou poslední otázkou je, jestli ti přišla vojna správná, nebo co si o ní myslíš?
Vojnu bych snad i vrátila, protože si myslím, že se tam z chlapce stal muž. Tak děkuji ti moc za poskytnutí odpovědí, dobře se mi s tebou pracovalo. Moje babička je dost výřečná, a proto se mi s ní rozhovor dělal velmi dobře. Nebyly snad žádné věci, o kterých by nechtěla mluvit, a tak mi to rychle „odsejpalo“.

Rozhovor s pamětníkem

  • Zpracovala: Adéla P.
  • Pamětník: žena v důchodu, věk přes 70 let

Jak vypadal tvůj život v 80. letech?
Chodili jsme do práce, starali jsme se o nemocný rodiče a o syna. Výplaty byly malé, proto jsme museli šetřit. Na dovolenou jsme jezdili po České republice. Jen párkrát jsme jeli s Čedokem do tehdejší Jugoslávie. V roce 1989 mi zemřela maminka. Žili jsme celkem jako teď, radovali jsme se, smáli jsme se, ale museli jsme šetřit.

Jaká byla tehdy atmosféra?
Někteří lidé už čekali změnu režimu, jiní ani nevěřili, že k tomu dojde.

Co vám chybělo v 80. letech?
Svoboda projevu, nesměli jsme říci to, co jsme si mysleli. Nemohli jsme volně jezdit, kam jsme chtěli, ale stejně jsme neměli na to peníze. Na všechno se stály dlouhé fronty.

Jaká osoba byla pro tebe symbolem revoluce?
Jednoznačně Václav Havel, zúčastňoval se všech demonstrací. Marta Kubišová, Alois Dubček, Milan Kňažko, Milan Uhde, Jiří Dientsbier.

Jak jsi vnímala revoluci?
Nesouhlas a překvapení s tím, co se stalo 17. listopadu 1989. Zpočátku s nevírou, ale později s velkou nadějí, že stávající skončí a začne nová doba!

Cvičila jsi na spartakiádě?
Ano, jednou jsem cvičila v Praze na Strahově. Jinak jsem všechny spartakiády sledovala.

Chodila si do pionýra?
Chodila jsem od 3. třídy až do konce školní docházky. A poté jsem chodila do Svazu mládeže.

Znala (znáš) nějakého velkého antikomunistu?
Manžela a syna…

Jaké politické názory měla tvá rodina?
Moje rodina byla dělnického původu, pracovitá a poctivá. Věřila v pravdu a poctivost poválečné KSČ.

Jak jsi prožívala samotnou revoluci?
Celá rodina (jako celý národ) jsme sledovali dění v Praze na Václavském náměstí, ale i v ostatních městech. Informace jsme získávali hlavně z televize, ale i od rodinných příslušníků, kteří nám vozili informace z Prahy. Manžel i syn se zúčastnili demonstrací v Praze. Televize se sledovala nepřetržitě, téměř žádná práce se nestíhala (vaření, úklid, pečení vánočního cukroví). ZVÍTĚZILA RADOST!!!!

Rozhovor s pamětníkem

  • Zpracovala: Tereza P.
  • Pamětník: Muž – 40 let, vystudoval Střední průmyslovou školu strojírenskou

Jak jsi vnímal politiku před rokem 1989?
Politiku jsem vnímal očima studenta. V zemi vládla Komunistická strana Československa (KSČ), kterou ztělesňovala skupina přestárlých politiků, o jejichž schopnostech se v této době vtipkovalo. Přípravkou tehdejší KSČ, byly svazácké a pionýrské organizace. Co si tak vzpomínám, nevstoupení do této organizace znamenalo dost potíží při školním studiu a následném studiu na střední a vysoké škole.

V jaké situaci jsi byl na konci 80. let?
Tehdejší režim nebyl na konci 80. let již tak silný, aby dokázal vládnout tak tvrdě jako v 70. letech. Docházelo k stále častějším demonstracím (Pochod J. Lennona, drobné demonstrace v Praze). Docházelo stále k většímu pronikání západního stylu života a kultury do tzv. východního bloku. Ekonomická síť východního bloku se začala stávat neudržitelnou, začalo se mluvit o tzv. „perestrojce“, která měla oživit ekonomiku a vlastně zavést jakýsi kapitalismus do socialistického zřízení. Duchovním otcem této myšlenky byl tehdejší nejvyšší představitel SSSR Michal Gorbačov. Tato poslední snaha o revitalizaci socialistické ekonomiky se však nepovedla.

Jaká byla tehdy atmosféra?
Zaměstnání, zdravotnictví, školství, otázka bydlení v mezích možností – jakási jistota. Svoboda slova a vyznání – jakási nejistota a strach.

Co vám tehdy chybělo?
Všechno a nic. Chyběla mi možnost cestování, svoboda projevu, svoboda slova, svoboda vyznání, plné obchody, výběr zboží, filmy, hudba, kultura. A naopak jsme měli jistotu v zaměstnání a vzdělání.

Jaké konkrétní máš vzpomínky na 17. listopad 1989?
Vzpomínky na 17. listopad. Zmatek a strach v ulicích, brutální zásahy policie proti demonstrantům. V následujících dnech se atmosféra postupně změnila, jak začal slábnout vliv totalitního režimu, začalo se u lidí projevovat nadšení.

Zúčastnil se někdo z tvých známých této demonstrace?
Zúčastnil jsem se já se svými přáteli. Poté tam chodil i můj otec.

Myslel sis, že vyhraje opozice nebo režim?
V té chvíli jsem to neřešil. V tu chvíli jsem chtěl, aby byla ukončena vláda totalitního režimu.

Kdy nastal podle tebe „bod zlomu?“
Nejdůležitější „zlomový bod“ sametové revoluce, bylo rozhodnutí tehdejší totalitní vlády, nepoužívat vojenskou sílu k potlačení revoluce. A dále zvolení Václava Havla prezidentem.

Kterou z tehdejších vůdčích osobností jsi považoval za nejdůvěryhodnější?
Jednoznačně Václav Havel, Václav Klaus, Alexander Dubček, Michal Kocáb, Marta Kubišová, Valtr Komárek.

Pokládal jsi politické změny za pozitivní?
Čerstvé polistopadové změny jsem za pozitivní pokládal. O současných pochybuji.

Co se konkrétně pro tebe změnilo?
Můžu cestovat. Děti vyrůstají v jiné společnosti. Splnil jsem si dost materiálních snů, ale pracuji 12 hodin denně a 7 dní v týdnu, ale ani tak jsem na současný stav nezanevřel.

Rozhovor s pamětníkem – Velké a malé příběhy moderních dějin

  • Zpracovala: Julie K.
  • Pamětník: Rozhovor jsem dělala s babičkou Růženou. Je jí 73 let. Pracovala jako účetní – úřednice. Původ – dělnický.

Babi, jak jste ty a tvoje rodina trávili svůj volný čas v době totalitního režimu?
Volný čas jsme trávili v kruhu rodinném, s manželem a dětmi – školou povinnými. Měli jsme jednoduchou chatu u Mnichova Hradiště, kde jsme odpočinek spojovali s kutilstvím, zahrádkařením, výlety atd. Doma jsme poslouchali rozhlas, dívali se na televizi, luštili křížovky, četli a dělali ruční práce. Já měla (a dodnes mám) v oblibě pletení a háčkování.

A co veřejný život?
Veřejný život nebyl prakticky žádný, jen tvůj dědeček jako bývalý zanícený sokol lpěl na sportu a angažoval se jako cvičitel dětí v Československém svazu tělesné výchovy (ČSTV). Rodina jinak žila ve svém uzavřeném prostoru, děti jsme nenabádali k žádným veřejným projevům. Ale v organizaci PIONÝR byly – spíš aby byl navenek klid. Tehdy to bylo masové a nedalo se z toho vymykat.

Kde jste trávili dovolené?
Dovolené jsme trávili v tuzemsku. My, rodiče, jsme sami jet do zahraničí nechtěli a pro celou rodinu (2+3 děti) jsme neušetřili, jelikož jsme platy neměli vysoké.

Co státní svátky? Slavili jste je?
Spíš jen ty povinné – oslava MDŽ (bolševici zakázali Den matek a zavedli Mezinárodní den žen) a průvod na 1. máje, abychom vydrželi s nadřízenými v práci.

A jak probíhalo slavení svátků?
Děti stály čestnou stráž u školy na paměť hrdinů 2. světové války atd.

Co bys mi řekla o Spartakiádě? Zapojovala ses do spartakiádního cvičení?
Za svobodna v roce 1955 a 1960 jsem se na ni chodila dívat, ale potom jsem se vdala, přišly děti a zbyl jen ten „SOKOL“, který se ovšem Sokolem nesměl nazývat – tehdejší režim to zakázal. Chodilo se prostě do „cvičení“. Na Spartakiádu jsme nenacvičovali, protože děda se nikdy nesmířil s tím, že to nejsou sokolské „SLETY“.

Zažili jste fronty v obchodech? Na co se stály?
Fronty v obchodech jsme zažili, hlavně na sezonní ovoce, např. na mandarinky v prosinci, když jsem je chtěla dát dětem na Mikuláše. Tvá teta Alice, když byla malinká holčička, si totiž hrozně moc přála dostat velký kýbl mandarinek.

Kupovala jsi něco za bony v tuzexu?
Samozřejmě. „Tuzexové bony“ jsem horko-těžko sehnala a nakoupila jsem dětem lepší čokoládky, žvýkačky a sobě kosmetiku (mýdlo, šampon). Ale to vždy jen jedenkrát za rok, okolo Vánoc. Tuzexová prodejna byla tehdy v Praze 6.

A jakou máš zkušenost s céčky?
Děti je sbíraly, pořád s tím zlobily a byl z toho všude po celém bytě nepořádek.

Babi, co byl a jak vznikal kádrový posudek?
Kádrový posudek hodnotil lidi po stránce politické. Byl to postrach, pokud jste se „neangažovali“ a chtěli jste třeba měnit zaměstnání. Hodně se na to přihlíželo, víc než na kvalitu odváděné práce a schopnosti pracovníka. A bohužel, „kádrováci“ byli ti charakterově nejhorší a mnoha lidem ublížili právě těmi kádrovými posudky.

A co brigády?
Na brigády jsme chodili, samozřejmě na úkor péče o rodinu a děti, ale většinou to bylo na zvelebení okolí pracoviště či bydliště, a to každý šel i z přesvědčení, že je to pro „dobro všech“. Horší byly brigády zemědělské – celodenní, únavné. Většina lidí tuto práci neuměla a navíc jsme nerozuměli tomu, proč to zemědělci nezvládají sami (to ale bylo ještě před rokem 1968).

Jak jste vnímali média a kulturu?
Pouze doma – čtení, televize, rádio. Všechno jsme dělali v rodinném kruhu doma. Četli jsme knihy, které jsme si objednali v Klubu čtenářů.

Na co jste se v televizi dívali?
Na sportovní přenosy, české seriály, estrády apod.

Chodili jste do divadel a do kin?
Do divadla zřídka, do kina vůbec.

Co tehdejší časopisy, politický tisk, Rudé právo…?
Politický tisk jsme neodebírali, jen jsme kupovali pro děti časopis Mladý svět. Rudé právo se číst nedalo a také jsme ho nečetli.

Kdo to byl SANDOKAN? Měli jste doma s ním tričko nebo něco takového?
Sandokan byl italský seriál (dnes bychom tomu říkali telenovela). Bylo to hrozné – všichni měli Sandokana na tričkách apod. My teda ne!

Co bys mi řekla o volbách?
Volby byly povinné, běda kdybychom nešli. Nikdo z nás se ale veřejně neangažoval.

Opravdu jste na ty volby museli?
Ano, museli, protože kdybych nešla, měla bych puntík a pak by se třeba děti nedostaly na školu.

Zajímali vás politici?
Ne, nezajímali a ani jsem si jich nevážila.

Jaký mělo vaše nečlenství v Komunistické straně vliv v zaměstnání?
Mělo to velký vliv, jak u mě, tak u manžela. Došlo to tak daleko, že se promítlo i do mého kádrového posudku. Měla jsem tam napsáno: „Silně podléhá vlivu manžela, který je silně protikomunisticky založen.“ To jsem se dozvěděla od jednoho hodného staršího kolegy, který měl možnost se s mým kádrovým posudkem seznámit a ptal se mě, jestli manžel opravdu takový je. A to byl posudek, který se se mnou stěhoval z Čech na Moravu a zpět do Prahy snad 15 let a nebylo možno ho nikterak upravit. Tak jsem se pak o to nestarala, ale bylo to patrně až do roku 1989!

Byli jste s dědou v Revolučním odborovém hnutí?
V ROH jsme byli oba, ale „výhody“ nic moc. Nevyužívali jsme rekreace ROH atd. Na Vánoce se ovšem sešly vánoční čokoládové kolekce – 6 ks, na MDŽ jsme dostali poukázku do Obchodního domu KOTVA ve výši 100 Kčs a další.

Jaký byl vliv učitelů?
Značný, naštěstí se vždy našli i dobří, kteří trpěli stejně jako my, byli plni pochopení a solidarity.

Dělali jste něco pro školu?
Tvůj děda se angažoval v Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ). Pro blaho dětí – všeobecně – by dělal cokoli, hlavně na bázi sportu: pomáhal organizovat den dětí, různé sportovní hry atd. Učitelé, jako by vycítili jeho zájem, byli plni pochopení – spolupráce byla výborná. Naštěstí i naše děti byly bezproblémové, takže spolupráce s učiteli byla opravdu prima.

Jak probíhaly normalizační prověrky? Dotkly se vás nějak?
Při normalizačních prověrkách nás zpovídali: „Soudružko, co říkáte tomu, tomu, tomu…“. Vše se týkalo KSČ. My jsme byli řadoví pracovníci, takže se nás moc netkly – už jsme byli zaškatulkovaní, že s námi nic nehne. Děda vehementně odmítal vstoupit do KSČ a také za to zaplatil sestupem z náměstka na plánovače, to bylo v roce 1969. Kvůli tomu jsme se též stěhovali z Čech až na Moravu do Hodonína, kde dědeček skončil jako „vedoucí účtárny“.

Jak jste vycházeli s platy?
Naše platy nebyly nic moc, takže když jsme chtěli nějaký dražší elektrický spotřebič, kupovali jsme si ho na půjčku.

Zapojovali jste se do disidentských aktivit?
Ne, do vyšších aktivit jsme zapojeni nebyli, ale všechny změny k lepšímu – k nápravě – (Charta 77) jsme přijímali s povděkem a vše jsme přetrpěli doma ve své rodině. Naštěstí se všechny naše tři dcery dostaly i na vysokoškolské studium bez jakýchkoliv přímluv či tzv. „tlačenek“.

Jak jsi tehdy vnímala výbuch jaderné elektrárny v Černobylu?
Dozvěděli jsme se o tom až třetí den, byla hrozně velká cenzura těchto informací! Nikdo se o tom nesměl dozvědět. Pak jsme museli vyhodit saláty na zahrádce, nechodilo se na houby apod.

No a babi, jak jste prožívali atmosféru roku 1989?
Radostně a bouřlivě. Více ovšem naše studentky. Já s dědečkem zpočátku nesměle – nechtěli jsme tomu po tolikaletém utrpení uvěřit! Děkuji babi, že ses mi věnovala, díky tomu jsem zjistila mnoho nových informací jak o tehdejší době, tak o naší rodině. Děkuji!

Rozhovor s pamětníkem

  • Zpracovala: Tereza S.
  • Pamětníci: Rozhovor jsem udělala s mým tátou, Josefem S., který žil na vesnici a s mou tetou, Jarmilou B., která žila ve městě. Rozhovor jsem udělala s tátou i s tetou, abych mohla porovnat, jak se v 80. letech žilo na vesnici a ve městě!

Co se Vám vybaví, když se řeknou 80. léta?
Teta: No, tak vybaví se mi dva druhy jogurtů, Spartakiáda, mlíko v pytlíku, rohlíky za 0,20 Kčs, Pompela – pomerančová limonáda v kelímku…
Táta: To já jsem chodil akorát do školy, takže se mi vybaví moje školní léta a prvomájový průvody.

A ty byly jen na vesnicích, nebo i ve městech?
Táta: Ve městech i na vesnicích.
Teta: To bylo povinný! A v Praze to bylo nahoře na Letný. A mě to hrozně bavilo, protože máma nosila různý mávátka z práce.
Táta: Já jsem jednou nešel a dostal jsem poznámku.

A čím jste trávili volný čas?
Táta: S kamarády v přírodě. Jezdili jsme na kole a koupali jsme se.
Teta: Tak buď jsem byla doma v paneláku, anebo jsem chodila do sboru pěveckýho. S ním jsme jezdili do Švýcarska, do Anglie, museli jsme mít vízum. Táta: Já jsem byl taky v pěveckym kroužku. A zpívali jsme rusky.

A co chataření?
Teta: Babička s dědou měli chatu a my jsme tam jezdili každý víkend a o prázdninách.
Táta: My jsme ji neměli.

A co kutilství, vyráběli jste si něco sami?
Táta: No, já jsem si vyráběl všechno, protože nikde nic nebylo.
Teta: Vyšívala jsem si.

A jak jste „bojovali“ se sportem?
Táta: No tak jako každej kluk – fotbal, cyklistika, plavání, lyžování…
Teta: Sport mě nebavil.

A jezdili jste do zahraničí?
Teta: Ano, do Bulharska, pak do Jugoslávie a do východního Německa, hlavně do Dresdenu.
Táta: My jsme jezdili pouze po Čechách a na Slovensko.

A co jste říkali doma o režimu, a co se nesmělo říkat na veřejnosti?
 Táta a teta: Nic, jinak by tě zavřeli…

A co vám o něm říkali učitelé?
Teta: Zatloukat, zatloukat, zatloukat.
Táta: Že jsme děti státu.

A co vám říká tohle: „K budování a k obraně socialistické vlasti buď připraven!“
Táta a teta: Vždy připraven!

A účastnili jste se Spartakiády?
Táta: Ne. Na mě to nikdy nevyšlo. My jsme nacvičovali, ale prostě na mě nikdy nevyšlo..
Teta: Naše škola se nezúčastňovala, ale jeden rok jsme končili o 14 dní dřív, protože u nás ve škole přispávaly okolní školy, který se tý Spartakiády účastnily. Takže jsme měli delší prázdniny, což bylo supr! Ale naše babička cvičila na Spartakiádě.

A chtěli byste Spartakiádu i dnes? Já teda ano!
Teta: Jo.
Táta: Taky. Byla to velká událost a bylo to hezký.

Seděli jste někdy alespoň mezi diváky?
Teta: Ne.
Táta: No jistě. Bylo to krásný!
Teta: A jak ses tam dostal?
Táta: No normálně, koupili jsme si lístky, nebo já nevim…

Tak to byla Spartakiáda. A teď se vás zeptám, šili jste si oblečení?
Teta: Ano. Děda nás obšíval, byl totiž dámskej krejčí. A co TUZEX?
Teta: Ha. Bony. Věci z tuzexu, to bylo něco úplně jinýho, pro mě něco nepochopitelnýho.

A teď se vás zeptám na céčka.
Teta: Jo, to byl velkej hit, máme jich plnou krabici.
Táta: Taky se na ně stála velká fronta. A ve škole jsme s nima hráli čáru.

Měli jste auto?
Teta: Ne. My jsme jezdili vlakem, naši měli režijku.
Táta: No, měli.

Tak, a co populární kultura. Líbil se vám třeba můj oblíbenec Michal David?
Teta: Jo, ten se mi líbil. Měli jsme doma všechny jeho gramofonový desky. A hlavně sestra byla v klubu Michala Davida. A já snad taky. Máme jeho podpisy v deníčku.

A tati, tobě se líbil třeba Karel Gott?
Táta: Ne. Já jsem poslouchal Olympic.

A co filmový herci?
Táta: Mě se líbíli všichni.
Teta: No, já jsem milovala Paula Belmonda. To by Francouz. Byl to prostě můj idol! Všechny filmy s nim se mi hrozně líbily.
Táta: Můj idol byl Petr Janda.

A dalo se číst Rudé právo?
Teta: No, spíš pouze Rudý právo.
Táta: Rudý právo bylo největší, ale pak bylo třeba Svobodný slovo.

A biograf?
Teta: Tak ten stál asi 10 nebo 15 korun. A vždycky to bylo plný, když jsi přišla pozdě, tak už jsi měla smůlu. A já si pamatuju, že jsem byla na Diskopříběhu.
Táta: Já taky, na tom jsem byl hodněkrát.

A co mi řeknete k vítání občánků?
Teta: To jsem byla malá, to si nepamatuju. Jé, ale teď jsem si vzpomněla, že každou sobotu jsme museli uklízet kolem paneláku, ale my jsme vždycky dělali, že nejsme doma, abychom nemuseli uklízet. Tak, to je asi vše, na co jsem se vás chtěla zeptat, děkuji vám za rozhovor!

Rozhovor s pamětníkem – Jaké to bylo kdysi, aneb doba nedávná, přesto zapomenutá

  • Zpracovala: Sabina P.
  • Identifikace pamětníka: Josef T., narozen 1956 v Jihlavě, do roku 1984 žil v Uničově, kde vystudoval střední průmyslovou elektrotechnickou. Po studiích odešel do Prahy, kde pracoval a pracuje dodnes jako technik energetiky.

Zaměstnání, výdělek, kariéra?
Naše země měla dlouholetou tradici v průmyslové výrobě. Proto Sovětský svaz vytvářel poptávku po průmyslové výrobě. Pro nás to byla nevýhodná obchodní politika, která nedovolovala podnikům náležitý rozvoj. Takzvaný těžký průmysl spotřebovával kvalitní černé uhlí, byl nutný dovoz železné rudy pro výrobu surového železa. Následné zpracování vyžadovalo ohromné množství elektrické energie vyráběné především spalováním hnědého uhlí. Část naší výroby bylo třeba použít pro rozvoj průmyslu a další část exportovaná za uměle vytvářené ceny nedovolovala průmyslu technologický rozvoj. Továrny vyráběly výrobky v kvalitě zaostávající za světem, takže jejich vývoz byl možný zase jen na málo náročný trh našich politických spojenců. Poptávka však převyšovala schopnost průmyslu vyrábět, byl všeobecný nedostatek pracovních sil, takže i ženy byly uvolňovány pro práci v továrnách a o děti pečovaly jesle a školky. Kariéra v té zprůměrované společnosti nebyla jednoduchá. Pro postup na vyšší pracovní pozice ještě pořád více rozhodovalo členství v komunistické straně, než vzdělání a schopnosti. Došlo k posunu oproti dřívějšku, přece jenom určité vzdělání bylo nutné pro vyšší pracovní zařazení, dělničtí ředitelé se stali minulostí. Opravdu schopní lidé se občas dokázali prosadit, bylo to zřejmě tak náročné, že většina dobrých nápadů zapadla, případně nebyly patentovány a následně byly využity jinde. Napadají mne kontaktní čočky, princip mikrovlnného ohřevu a Semtex. Zaostával lehký průmysl, například koncepce automobilu s motorem vzadu vydržela ve výrobě přes dvacet let. Někdy i konkurence schopný výrobek nedostal šanci. Náš výrobce autobusů Karosa Vysoké Mýto vyvinul kloubový autobus pro MHD. Ten však bez bližšího vysvětlení nebyl schválen do výroby a místo něj se dovážely autobusy z Maďarska, přezdívané čabajka. Nebyly vhodné pro provoz v kopcovitém terénu, v zimě zůstávaly pod kopcem a čekaly na vysvobození posypovými vozy. Spotřební elektronika také nebyla schopná světového srovnání, možná gramofony dosáhly průměrné úrovně, proto v kombinaci s nízkou cenou byly prodejné i mimo náš uzavřený svět. Zemědělství postupně zvyšovalo výkony, vlivem průmyslových technologií uvolňovalo pracující pro průmysl a dokázalo v hlavních položkách zabezpečit spotřebu země. Byly velké rozdíly mezi průmyslovými oblastmi, preferováno bylo Ostravsko, Mostecko, Kladensko a Praha. Ostatní části republiky byly ve spotřebě omezovány a venkov byl odkázán z větší části na samozásobení.

Cestování, volný čas, kultura, sport.
Náš svět byl omezen na takzvaný socialistický tábor. Zde nebylo třeba pasu, cestovalo se na tzv. doložku. Kdo chtěl mimo tuto oblast, musel nejprve získat devizový příslib, na jehož základě mohl získat cizí měnu. Úřady nemusely cestování povolit, většinou nebylo možno, aby cestovala celá rodina. To byla snaha našich úřadů zabránit lidem v emigraci. Byla však jedna cestička dostat se pryč z republiky, a ta vedla přes Jugoslávii. Pokud někdo republiku opustil, musel počítat s propadnutím majetku a jeho příbuzní mohli mít potíže. Velkou změnou pro trávení volného času bylo postupné a opatrné zavádění volných sobot. Nejprve každá druhá, později skoro všechny. Lidé získali ucelenější volno, ze svého většinou kolektivního bydlení se začali přesouvat koncem týdne do chat a chalup. Postupem času však rekreační oblasti začaly koncentrací připomínat paneláky naležato. Kultura, jako všechny oblasti, byla pod kontrolu. U umělců se předpokládala loajalita k režimu. Bez toho ani dobrý a populární umělec neměl šanci dostat se do televize, filmu, estrády. Jak byl jednou vyřazen, těžce se dostával zpět na výsluní, většinou za skutky, které byly hodné opovržení. Kdo nebyl ochoten plivnout na sebe a hlavně kolem sebe, zůstal mimo, většinou ani nevěděl proč. Jen namátkou Marta Kubišová, Rudolf Hrušínský a dlouhá řada dalších. Někteří aktivní udavači přešli přes pomyslné mrtvoly svých kolegů a ani čas tyto křivdy nesrovnal. Za všechny Jarek Nohavica – udavač z Těšína a jeho oběti Hutka a Třešňák, dnes je nikdo nezná. Velký vliv na lidi měly filmy promítané v kinech. V nich běžela všehochuť filmů, ovšem divák už věděl, kdy kino navštívit. Ignoroval sovětské filmy, které však musely být distribuovány v určitém objemu a vyrazil, až se objevila Angelika, či jiný film ze západu a vůbec mu nevadilo, že noviny Rudé Právo varovaly před pokleslou buržoazní kulturou. Občas se do distribuce dostal film špičkové úrovně, např. Kramerová versus Kramer. Některé filmy byly zakoupeny, nedostaly se do běžné distribuce, ale buď do Filmového klubu, který měl promítat filmy pro náročnější diváky, anebo, což je kuriozita, ty nejpokleslejší si promítali čelní představitelé, asi pro výstrahu. Domácí tvorba buď vycházela ze zadání, např. zpracování historie, současní pracující, život mládeže apod. a pak to byla nepředstavitelná nuda, případně někteří tvůrci točili komedie, které nebyly odrazem současnosti, i když některé momenty tu skutečnost všeobecně známou dokázaly využít. Když v historické komedii sluha zimomřivému panstvu připomene, že se topí až od patnáctého října, což bylo všem známé, byť nesmyslné nařízení, kino spadlo smíchem. Tvůrci, kteří chtěli pracovat na slušné úrovni a nechtěli se podřizovat kontrole, točili pohádky. To nebyla tak sledovaná oblast, občas se tam uplatnili i umělci, kteří by v jiných filmech neměli šanci. Štafetu vlivu na občany postupně začala přebírat televize. K jednomu programu přibyl druhý, postupně i barva a vliv byl takový, že v době vysílání některých programů to venku vypadalo jako při zákazu vycházení. Druhý den se od rána na všech pracovištích přednostně řešil problém hrdinů z televize. Ohromný vliv měly seriály scénáristy Dietla. Jeho hrdinům lidé odpustili i členství v komunistické straně. Divadla byla ve stejné pozici jako tvůrci filmů. Občas musela dát něco ze sovětské tvorby, někdy to nahradila ruskou klasikou, on to dozor nad správnou linií ani nepoznal, kdežto diváci ano. Pak byly vděčné komedie, tam šlo občas nenápadně poukázat na nepříliš radostnou skutečnost, anebo použít světovou klasiku. Kdo vybočoval příliš, byl napomenut a potom vyřazen, jako ve všech oblastech života. Kupodivu vycházelo mnoho knih, které stálo za to číst. Ani přes velké náklady se nedostalo na všechny zájemce. Objevovaly se překlady z celého světa, i když nelze posoudit, nakolik byl výběr reprezentativní. Sport byl využíván pro propagaci naší společnosti. Proto sportovci startovali i na mezinárodních akcích. Tam bylo žádoucí dosahovat lepších výkonů než sportovci ze západu. Docházelo ke srovnání amatérských sportovců, kteří se sportem neživili a našich takzvaných amatérů, kteří sice byli formálně zaměstnáni, ve skutečnosti se však věnovali pouze sportu. Pokud jsme začali zaostávat, měly být výsledky vylepšovány dopingem.

Co bylo možno si pořídit za vydělané peníze, hazard, drogy?
Rozdíly mezi platy nebyly velké. Byly však skupiny zaměstnanců, placené nadprůměrně. Především dělníci v hutích, horníci, některé stavební profese se dostaly nad průměr. Vesměs byli lepší dělníci placení lépe než jejich nadřízení. Z toho vyplývala neúcta k duševní práci a celkové zaostávání celé společnosti. I v zemědělství platy postupně rostly. Na venkově bylo nutno řešit tradiční bydlení, opravy, případně nové stavby rodinných domů šly uskutečnit kombinací příjmů, půjčky a výměnné práce mezi sousedy. Ve svém volnu jeden pomáhal druhému a opačně. Protože náklady na bydlení a stravu byly menší než ve městě, lidé na venkově kupní silou doháněli lidi z města, dokonce je předháněli. Dokladem lepší životní úrovně se stával automobil. Byla to značná investice, pořízení, provoz a opravy nebyly dostupné většině rodin. Většinou ani vozidlo nesloužilo k pravidelné dopravě do zaměstnání, spíše k výletům, rekreaci, zahraniční dovolené apod. Dlouhodobě stabilní ceny byly standardem, jakékoliv zdražování bylo vnímáno negativně. Pokud už k němu docházelo, byla snaha alespoň něco zlevnit, jako určitá forma kompenzace. Zdražení bylo třeba u brambor z 80 haléřů na dvojnásobek. V té době stálo máslo 10 korun, chleba 4,20; rum a vodka půllitru 50, domácí cigarety 4 koruny, americké 20 korun, pivo kolem dvou korun. Levné bylo i bydlení, nájem nepokrýval náklady a vytvářelo se tak vnitřní zadlužení u bytových domů. Ceny je nutno vztáhnout k platům, celkové možnosti domácností nebyly velké, většinou to bylo z ruky do úst Příjmově nadprůměrné skupiny obyvatel většinou ze své podstaty nebyly schopny větší příjem uplatnit jinak než v hospodách. Lidé se většinou spokojili s legálními drogami, alkoholem a nikotinem. Mladí adepti závislosti zkoušeli toluen a ředidla, jiné drogy byly obtížně dostupné a konzument byl snadno vyhledáván policií. Drogy ze zahraničí byly drahé, nebyl pro ně odbyt. Spíše jsme se měli stát tranzitní zemí. Hazard nebyl legální. Organizátoři byli pod hrozbou vězení, proto museli být nadmíru opatrní. Občas se hrály karty, kde se těžko rozlišovalo mezi zábavou za pár halířů a hrou o peníze. Platilo vesměs, kde nebylo žalobce, nebylo soudce. Stát organizoval dostatek sázkových her, za málo peněz byla občas výhra, bylo možno zbohatnout koupí losu, který vyhrál, a také na výherní vkladní knížku byla občas připsána procentní výhra.

Zahraniční politika.
Po válce se Evropa rozdělila. Západní část se spoléhala na USA, východní část na Sovětský svaz. Oběma velkým hráčům šlo o získávání spojenců doslova za každou cenu. Velmoci nevedly proti sobě otevřenou válku, dokázaly však zneužívat své, někdy jen přechodné spojence, kteří válčili za cizí zájmy. USA vedly nesmyslnou válku ve Vietnamu, naproti tomu Sovětský svaz neslavně válčil v Afghánistánu. Druhá strana podporovala protivníka, v případě Afghánistánu si vyzbrojila nynějšího protivníka. Toto se dělo běžně v asijských i afrických státech. Někdejší spojenci vyzbrojeni jednou stranou, později přešli na stranu původního nepřítele. Situace byla velmi nepřehledná a nebyla ani příliš k užitku. Stranou se drželo Japonsko, pomocí průmyslové špionáže dokázalo dostat ekonomiku na špičku ve světě, ostatním při srovnání s Japonskem ujel vlak. Další velmocí, nejprve početně, později skutečně byla Čína. Původně politický spojenec SSSR šel svou cestou a nepřidal se ke spojencům USA. Tato oblast je tak složitá, že ji nelze jednoduše přiblížit. Co nebylo moc známo, byla podpora arabských vlád pro jejich protiamerický postoj. Byli u nás cvičeni bojovníci, občas se u nás léčili a skrývali teroristé. Střediskem těchto aktivit byla policejní škola u Brna, možná i další. Podpora Arabům byla naprosto scestná, svědčí o tom další vývoj. V zemích, které se hlásily k socialismu podle sovětského modelu, panovala shoda, vyplývající z uznání politiky SSSR. Došlo k několika pokusům občanů různých států nesouhlasících s vývojem. Tyto pokusy byly potlačeny, buď silou vlastního státu, či za přispění jiných zemí. Napadají mne protesty po měně v roce 1953 v Československu, velké protesty se konaly v Německu, v roce 1956 počátek občanské války v Maďarsku. Když se situace uklidnila, oficiální místa vysvětlila občanům události po svém a pravdu se lidé nedozvěděli. Jednou z možností bylo vysílání ze zahraničí v češtině, které financovaly USA- Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, německá Deutsche Welle, vysílala Albánie, země s nejasnou politikou. Neposoudím, bylo-li možno získat objektivní informace, byl to spíše boj ideologií. Po druhé světové válce už se v Evropě nepodařilo změnit rozložení sil. Obě strany měly situaci pod kontrolou a snahy o změnu v Řecku stály životy mnoha lidí. Ani státy se silnou levicovou stranou: Itálie, Francie nezměnily ideologii. Pro pracující v těchto zemích to mělo výhodu, že vlády dokázaly pod tlakem levicových stran zajistit občanům život, o kterém se nám u nás ani nezdálo. Ještě lépe se měli lidé ve skandinávských státech, tam v socialismu žili a my ho jen pořád budovali. Zvláštního postavení dosáhly národy spojené jedním vůdcem v Jugoslávii. Tito si dokázal na Stalinovi vydobýt takovou míru samostatnosti, že jeho země byla mostem mezi oběma uskupeními. Další vývoj ukázal, čeho jsou lidé v tomto státě schopni a že Stalinovy obavy byly namístě. Varováním byly skutky za druhé světové války.

Co to byly fronty?
Byla to součást každodenního života. Ničeho nebyl dostatek, natož výběr. Proto se lidé řadili před obchody do front, protože to znamenalo, že mají zboží. Jaké, to už bylo jedno. V zelenině česnek či mák, v masně játra nebo kýtu, jinde toaletní papír, kolo, barevnou televizi, mrazničku, automatickou pračku. Tento seznam se měnil, ale nikdy nebyl dostatek. Pro tento charakteristický rys nového společenského řádu i oslavné sousoší diktátora Stalina dostalo lidový název fronta na maso. Další, co se mi vybaví pod slovem fronta, se spojuje s volbami. Volby byly zajímavé v tom, že ač nebyly povinné, bylo vyžadováno zúčastnit se. Postih nebyl oficiálně žádný, mohlo se však stát, že to bude posouzeno jako nesprávný postoj a dotyčný se třeba vysněné parcely na stavbu garáže nedočká. Když občané přišli k volbám, dostali seznam, kde byli kandidáti takzvané jednotné kandidátky Národní fronty. To bylo seskupení politických a společenských organizací, které byly oficiálně povoleny. Politické strany snad byly jen dvě: Velká Komunistická a malá Socialistická, na Slovensku ještě Strana práce a Strana Slobody. Společenské organizace to byli včelaři, zahrádkáři, motoristé, sportovci a podobně. Volby se prováděly manifestačně, nebylo nutno přemýšlet, jen vhodit papír veřejně do urny. Jít se seznamem za plentu by si netroufnul nikdo, komu záleželo na drobných výhodách. Takový člověk byl na cestě stát se disidentem, většinou nedobrovolným. Je docela překvapující, že jsou v Evropě státy, např. Belgie, které mají zakotvenou povinnost dostavit se k volbám.

Základní vojenská služba.
Svět byl rozdělen a nebyl to jen boj ideologií, byl to boj na život a smrt. Na zeměkouli se stále někde vraždili lidé a obě strany tyto konflikty podporovaly, pokud je přímo nerozpoutávaly. Vojáci jedné i druhé strany byli v částech rozděleného Německa. Pokusy přiblížit se blíže k USA stály životy tisíců Chilanů, kteří si ve volbách vybrali stranu, kterou Spojené státy nechtěly. Konfliktním místem byla Kuba. Z těchto míst se vojáci jednoho, již neexistujícího státu stáhli, druzí jsou tam dodnes a zatím se nestáhli ani z Japonska. V tomto světě válka velkého rozsahu hrozila. Proto dva ročníky mužů byly v kasárnách, připraveni kdykoliv na rozkaz bojovat. Tito lidé po skončení povinnosti z armády odcházeli a byli čas od času povoláni na cvičení. Armádu tvořili vojáci z povolání. Bylo to zaměstnání s celou řadou výhod např. platových, dřívější odchod do důchodu, uniforma, stravování, ubytování, bydlení. Byla to cesta pro řadu schopných, jak se bez pomoci rodičů dostat ke vzdělání, také však pro neschopné, kteří dokázali vojákům znepříjemňovat život. Po zavedení atomových zbraní do výzbroje začal případný konflikt hrozit zničením celého lidstva. Snad proto obě strany utlumily snahy svých generálů o konfrontaci.

Jak se projevovalo technologické zaostávání?
Byla to doba zavádění počítačů. Nové technologie nejprve vyvíjí a používá zbrojní průmysl. Pokud už není třeba utajení, začne nové technologie využívat průmysl. Počítače v začátcích potřebovaly nejméně celé patro budovy. K tomu nový vzdělaný personál. Potom se začalo zkoumat, k čemu lze kapacitu výpočetního střediska využít. Nejjednodušší se zdál výpočet mezd. Tyto před zavedením techniky zvládalo několik účetních na konci měsíce, kdežto nově bylo třeba podklady předávat dříve, aby bylo možno informace přepsat na děrné štítky, či pásky a po zpracování zkontrolovat. Výrobě to nic nepřineslo. Po čase se objevil nový počítač, s menšími nároky na prostory a příkon, postupně se začaly počítače zmenšovat a propojovat do sítí a až potom je bylo možno efektivně využít. Podobné to bylo s obyčejnou kalkulačkou. Naše výroba zvládla pouze primitivní výrobek na úrovni zběhlého počtáře. V zahraničí nastupovaly vědecké kalkulátory, např. od firmy HP, které se různými cestami dostávaly i k nám. To už byly pomůcky, které dokázaly nahradit do té doby používané tabulky a logaritmická pravítka, kde využití logaritmů zjednodušovalo úmorné výpočty. Toto zaostávání bylo společné všem oborům. Na pokrok nebylo dostatek prostředků ani odvahy, průmysl přešlapoval na místě, žil z podstaty a proto nebyl problém uštědřit mu poslední ránu v nové době.

Lze srovnat dobu dříve a nyní, je dnes lépe než dřív?
Velkou lidskou touhou je naděje, že další generace se bude mít lépe a jsou ochotni leccos obětovat, v krajním případě i zemřít. Proto lidé žijí i v podmínkách, které by z odstupu považovali za nesnesitelné. Doba minulá vzhledem k dnešku byla velmi sešněrovaná psanými i nepsanými předpisy. Kdo se dokázal pohybovat v povoleném území, případně měl odvahu na mírné překročení a k tomu měl štěstí, žil docela snesitelně. Povahy nespoutané byly nuceny opustit zemi, jinak mohly skončit ve vězení, spolu s těmi, kteří přikrádali a byli odhaleni a občas se vzepřel i někdo z přesvědčení a pokud nebyl ochoten ke kolaboraci, mohl přijít o svobodu. Společnost, která vznikla z touhy po lepším světě a staví se tak do lepšího světla, musí alespoň částečně lidem zajistit snesitelné podmínky. To přestane fungovat, pokud nejsou vytvářeny dostatečné zdroje. Potom občané zjistí, že v tom údajně špatném světě se lidé mají ve většině lépe. Proto tak snadno opustili líbivé myšlenky na lepší společnost. Netušili, že vývoj nelze přeskočit a spadnou do poměrů, které vyspělé země překonaly snad před sto lety.