brigádní generál, přednosta zvláštní skupiny MNO (zpravodajské ústředny) v Londýně, přednosta II. odboru MNO, podnáčelník Štábu pro vybudování čs. branné moci, podnáčelník štábu Hlavního velitelství čs. branné moci a jeden z vůdců zahraničního třetího odboje Narodil se jako nejstarší syn v početné rodině úředního zřízence okresního hejtmanství Aloise Moravce a Běly, rozené Sýkorové. V roce 1913 zakončil maturitní zkouškou studia na klasickém gymnáziu v Čáslavi a začal studovat filozofickou fakultu. V roce 1915 musel narukovat. V roce 1916 byl jako velitel čety poslán na ruskou frontu, kde byl zajat. V květnu téhož roku se stal důstojníkem srbských dobrovolnických jednotek. V hodnosti podporučíka se účastnil bojů na rumunské frontě, kde byl dvakrát raněn. Po vyléčení bojoval na soluňské frontě. V březnu 1918 byl přeložen k čs. legiím ve Francii a ve velitelských funkcích se účastnil bojů na frontě v Alsasku. Na konci roku 1918 se vrátil do vlasti, v roce 1919 bojoval na Slovensku proti Maďarům. Po skončení bojů se rozhodl zůstat v armádě. Sloužil u 35. pěšího pluku v Plzni, kde se také oženil. Následovala studia na Vysoké vojenské škole v Praze a absolvování několika kurzů. Od konce listopadu 1929 byl zařazen jako přednosta 2. zpravodajského oddělení u ZVV Praha. Dne 30. září 1934 nastoupil na hlavní štáb v Praze, kde byl až do okupace zařazen u 2. oddělení jako přednosta pátrací skupiny. Od července 1937 byl v hodnosti plukovníka zároveň i zástupcem přednosty 2. oddělení. Od ledna 1939 vykonával funkci prozatímního přednosty 2. oddělení, a to až do 14. března 1939, kdy spolu s nejbližšími spolupracovníky a nejdůležitějším zpravodajským materiálem odletěl do Velké Británie. V Londýně navázal spojení s E. Benešem a 1. srpna 1940 byl ustanoven přednostou zvláštní skupiny MNO (zpravodajské ústředny). Po její přeměně se v červnu 1941 stal přednostou 2. odboru MNO. V té době byl jednou z nejvýznamnějších osobností čs. zahraničního odboje a jeho zpravodajské informace byly spojenci vysoce hodnoceny. Od září 1944 byl podnáčelníkem Štábu pro vybudování čs. branné moci a podnáčelníkem štábu Hlavního velitelství v Londýně. Dne 28. října 1944 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Do osvobozené vlasti se vrátil 5. června 1945. Přes nepopiratelné zásluhy byl odsunut na neodpovídající místo v pomocném úřadu MNO – hlavního štábu – a zároveň odeslán na nucenou dovolenou. V březnu 1946 byl pak dán na dovolenou s čekaným, a dokonce mu hrozilo soudní stíhání. Vyšetřování jeho případu bylo definitivně zastaveno až na zásah prezidenta republiky E. Beneše v únoru 1947. František Moravec se vrátil na své původní místo a v prosinci 1947 byl ustanoven prozatímním velitelem 14. divize v Mladé Boleslavi. Bezprostředně po únoru 1948 byl však z této funkce opět poslán na zdravotní dovolenou. Stejně jako v roce 1939 F. Moravec na nic nečekal a 29. března 1948 odešel do exilu. V organizaci amerického plukovníka Charlese Kateka působil z území západního Německa proti komunistickému režimu v Československu. Podílel se na sestavení skupiny bývalých československých důstojníků, která připravovala kurýry na cesty do Československa. Došlo k vytvoření pěti podskupin a F. Moravec alias „Arnold“ se stal vedoucím jedné z nich. S postupujícím časem však byl stále zřetelnější fakt, že ozbrojený konflikt mezi Východem a Západem není reálný, a činnost této skupiny byla i z tohoto důvodu postupně utlumována. Koncem roku 1954 ukončil F. Moravec svoji zpravodajskou činnost v Německu a odjel do USA, kde pracoval jako analytik ve službách ministerstva obrany. Zemřel na selhání srdce při cestě do své kanceláře v budově Pentagonu. V roce 1991 byl F. Moravec prezidentem ČSFR vyznamenán Řádem M. R. Štefánika a byl povýšen do hodnosti armádního generála.