Narodil se 19. června 1908 v Olomouci-Hodolanech v rodině řídícího učitele Josefa Petřka a Marie Petřkové, rozené Peřinové. Jeho otec pocházel z Horních Pasek, patřících k Rožnovu pod Radhoštěm, byl zásadovým pedagogem, sokolem a nadšeným zastáncem a šiřitelem suverenity Československa. Marie Petřková, vzdělaná žena z učitelské rodiny, vytvářela zázemí pro výchovu deseti dětí, jimiž bylo manželství požehnáno.[1] Vladimír tak vyrůstal v prostředí naplněném vzděláním, vlastenectvím a upřímnou lidovou zbožností. Obecnou školu navštěvoval v olomoucké městské části Černovír, gymnazijní studia absolvoval v  1918–1923 rovněž v Olomouci. Prostřednictvím rodinného přítele biskupa Gorazda se mu naskytla možnost studovat bohosloví v Srbsku. Na státním královském bohosloveckém semináři sv. Sávy ve Sremských Karlovcích studoval v letech 1923–1928. Obdobně jako o. Antonín Jiří Novák pokračoval ve studiu na teologické fakultě v Bělehradě. Závěrečnou bohosloveckou zkoušku vykonal s výborným prospěchem. V roce 1933 se vrátil na Moravu, kde u 3. pěšího pluku v Kroměříži vykonal prezenční vojenskou službu (od 17. 7. 1933 do 17. 9. 1934). Existenčně zajištěn mohl zůstat v armádě, jeho cesta se však měla ubírat jiným směrem. Dne 7. prosince 1934 uzavřel v Olomouci sňatek s Jiřinou, rozenou Reinlovou, dcerou známého olomouckého lékaře. [2] V pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje, se kterým spojil svůj další život, byl vladykou Gorazdem 16. prosince 1934 vysvěcen na kněze. Od 1. ledna 1935 ho eparchiální rada ustanovila pomocným duchovním v pravoslavné církevní obci v Praze. Ač všeobecně humanitně a jazykově vzdělán,[3] a tudíž vybaven pro kariéru ve světském zaměstnání, rozhodl se pro cestu kněžství. V pražské církevní obci se jako kaplan podílel na konání obřadů a bohoslužeb – zejména pro jihoslovanskou kolonii, vyučoval náboženství, věnoval se členům Besedy mládeže, přednášel, zajížděl do obcí v rozsáhlé diaspoře. Na celocírkevní úrovni byl delegován za náhradníka a po úmrtí o. Františka Petra Kauera (1937) plnoprávného člena Duchovního eparchiálního soudu. Jeho intelekt a křesťanská víra se dobře snoubily s prostředím křesťanské mládežnické organizace YMCA (Young Men´s Christian Association), jejíchž aktivit se rovněž účastnil a která svým programem dozajista formovala také jeho osobnost. Rozvíjel ji i dalším studiem, jež v roce 1937 zakončil obhajobou své disertační práce Církev a stát ve spisech křesťanů prvých čtyř věků, včetně Augustina Hipponského na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké v Praze. Samostatnou kapitolu pak tvoří jeho překladatelská práce, které se věnoval téměř až do posledních dnů svého života. Své vedlejší aktivity ovšem musel „držet na uzdě“, jinak se mu dostalo od vladyky Gorazda pastýřského pokárání: Zde v Plzni, kde právě ukončuji nějakou práci, jsem se dozvěděl, že jsi skládal zkoušku knihovnickou. Co to má znamenat! Už bys měl toho potácení ponechat, nehledat svého těžiště v sobě samém a v periferních věcech, nýbrž v Bohu, který má být hradem i útočištěm každému z nás. Neučiníš-li to, zklameš se důkladně a kdoví, zdali nakonec vůbec neztroskotáš i při svém velkém nadání.[4] Nacistická okupace českých zemí zastihla Vladimíra Petřka připraveného postavit se zlu „hnědé diktatury“. Své odhodlání osvědčil již při všeobecné mobilizaci v září 1938. Ač kněz, přihlásil se dobrovolně k branné pohotovosti a byl připraven sloužit se zbraní v ruce. Společně s o. Čiklem pokřtil v letech 1938–1941 desítky pronásledovaných Židů.[5] Po úspěšné realizaci vojenské operace Anthropoid, při které byl odstraněn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, patřil k nepostradatelným spolupracovníkům parašutistů ukrytých v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Bez jeho obětavosti a pomoci by se sedm československých parašutistů jen těžko dožilo 18. června 1942, tedy dne, kdy beze zbytku naplnili slova vojenské přísahy. Svou „přísahu“ složil při kněžském svěcení také Vladimír Petřek. Jak jejím slovům dostál, dosvědčují i poslední měsíce jeho života. Po odhalení parašutistů byl jako první z pražských pravoslavných duchovních v ranních hodinách 18. června 1942 zatčen a po zahájení akce „Kostel“ odvlečen do chrámu, kde se stal svědkem hrdinství československých výsadkářů. Připomínaje si slova Písma: Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušek, která na vás přišla… (1 Pt 4,12), dva a půl měsíce trpělivě odolával psychickému a fyzickému násilí vyšetřovatelů. Dne 3. září 1942 se v zasedací síni Petschkova paláce konalo mimořádné veřejné přelíčení stanného soudu s Vladimírem Petřkem, Janem Sonnevendem, Aloisem Václavem Čiklem a biskupem Gorazdem. Předcházela mu rozsáhlá propagandistická kampaň a důkladné přípravy. Vynesený ortel zněl: Trest smrti. Zatímco zbylí tři spoluodsouzení pravoslavní bratři byli v Praze-Kobylisích zastřeleni 4. září 1942, Vladimír Petřek byl popraven o den později ve 12 hodin. Křížová cesta Vladimíra Petřka a jeho rodiny však touto smrtí neskončila. Z početné Petřkovy rodiny totiž nalezli smrt v koncentračních táborech oba jeho rodiče a sourozenci Jaroslav, Milada a Miroslav.[6] V roce 1945 byl ThDr. Vladimír Petřek z pověření prezidenta republiky vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem 1939. Společně s Janem Sonnevendem byl prezidentem Klementem Gottwaldem vyznamenán i řádem Za svobodu I. stupně. Jeho jméno nese jedna z olomouckých ulic.[7] V roce 2005 mu byl odhalen na Valašském Slavíně v areálu Dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm symbolický náhrobek. Příznačně se zde setkal s osobností evangelického kněze a spisovatele Jana Karafiáta, který rovněž znal kořeny svého života.