Narodil se 15. října 1886 v Zechovicích u jihočeské Volyně. Středoškolská i vysokoškolská studia absolvoval v Českých Budějovicích. Poté, co vystudoval bohosloví, byl 17. července 1911 českobudějovickým římskokatolickým biskupem Josefem Antonínem Hůlkou vysvěcen na kněze. Jako kaplan sloužil krátce ve Zbynicích (1. 8. 1911 až 1. 6. 1912) a v letech 1912–1921 ve Volyni. Nedaleko svého rodiště prožíval klidná léta naplněná přízní věřících. Život se mu začal měnit s ustavením samostatného Československa. Osloven programem obnovené Jednoty katolického duchovenstva, postavil se na Volyňsku společně s malenovickým děkanem Františkem Špalkem do čela reformního hnutí. Jeho jméno později nalezneme i mezi členy Ohniska, které se v polovině roku 1919 v rámci Jednoty vyprofilovalo a důsledně stálo za realizací reforem. Přibližně ve stejné době se seznámil se svou budoucí ženou: Učinil jsem si vážnou a veřejnou známost s hodným děvčetem, což mi ale v očích osady nikterak neuškodilo.[1] Po dlouhých dvou letech protkaných vnitřním bojem a pocuchanými nervy se rozhodl opustit kněžskou službu a nastoupil do civilního zaměstnání.[2] Očekávaný klid se však nedostavil, spíše naopak. Po třech týdnech naplněných na jedné straně anonymními útoky a na druhé nabídkami k návratu neodolal a vstoupil zpět do farářské služby v římskokatolické církvi.[3] Po pětiměsíční zdravotní dovolené byl v roce 1921 ustanoven kaplanem v Česticích nedaleko Strakonic. Stále ale nebyl pevně rozhodnut, jakou cestou se má jeho další život ubírat. Po rozhovoru s jedním ze zakladatelů Církve československé (husitské) – CČS(H) Bohumilem Zahradníkem-Brodským[4] a nabídce, kterou obdržel od dr. Karla Farského,[5] požádal o přijetí do CČS(H). V té době byl již čerstvě ženatý s Annou, rozenou Ratajovou, se kterou uzavřel sňatek 25. září 1921.[6] Ustanoven byl jako pomocný duchovní a katecheta v Olomouci. V hanácké metropoli působil do 27. srpna 1924, kdy z CČS(H) vystoupil a následně byl diecézní radou suspendován. Otec Rezek patřil k oddaným stoupencům biskupa Gorazda. Proto se v přelomovém roce 1924 rozhodl přestoupit do České náboženské obce pravoslavné v Praze. Zde byl hned na konci roku 1924 zvolen za člena užšího pracovního eparchiálního výboru pro Moravu a Slezsko. Zároveň byl pověřen duchovní správou olomoucké pravoslavné církevní obce,[7] kterou kromě vynucené přestávky v letech 1942–1945 až do své smrti neopustil. Po zvolení biskupa Gorazda duchovním správcem České náboženské obce pravoslavné v Praze (1925) byl delegován za člena nově vytvořené synodální rady, ve které měl na starost osobní referát. Po státním schválení České pravoslavné eparchie (1929) byl opakovaně volen za člena eparchiální rady. V červenci 1934 byl po odstoupivším o. Františkovi Petru Kauerovi ustanoven moravskoslezským protopresbyterem[8] a v roce 1937 předsedou církevního odboru. Obě funkce zastával až do roku 1945, a po popravě biskupa Gorazda tak byl ústavně nejvýše postaveným církevním představitelem eparchie. Vedle celocírkevních funkcí nezapomínal ani na svou obec. Když v únoru 1937 dozrálo mezi Olomouckými rozhodnutí vystavět si vlastní chrám, se vším elánem se pustil do díla a stal se neúnavným pomocníkem stavitele Vsevoloda Kolomackého. Chrám sv. Gorazda, který byl v roce 1950 povýšen na katedrálu, byl za přítomnosti biskupů Dositeje a Gorazda slavnostně vysvěcen 29. května 1939, tedy již po okupaci českých zemí. Přesto se otevření chrámu zúčastnily zástupy věřících, z nichž mnozí se do jeho útrob ani nedostali. I během nacistické okupace úzce spolupracoval s vladykou Gorazdem a jako okružní protopresbyter pečoval o moravské církevní obce. Po zatčení biskupa Gorazda a duchovních a činovníků pražské církevní obce podnikl společně s prof. Josefem Bílým a Otakarem Sedlákem zoufalý pokus na jejich záchranu. Intervence u tehdejšího předsedy protektorátní vlády Jaroslava Krejčího, který byl na gymnáziu žákem prof. Bílého, však nemohla skončit úspěšně. Při spuštění celoprotektorátní zatýkací akce namířené proti pravoslavným duchovním a činovníkům církevních obcí byl 26. září 1942 zatčen a odvezen do olomoucké věznice na „garňáku“. Zde společně s ostatními třiadvaceti pravoslavnými bratřími netrpělivě očekával další verdikt. Skličující nejistotu vystřídala úleva, když přišel lékař a začal vězně prohlížet, zda jsou schopni pracovního nasazení v Říši. Pravoslavní postupně opouštěli celu č. 31 a o. Rezek jim na rozloučenou vždy udělal znamení kříže na čelo. Nakonec byl i on sám nuceně nasazen na práci ve zbrojním průmyslu ve Vídni. Zde se s ním shodou neuvěřitelných náhod v katedrále sv. Štěpána setkal chudobínský žalmista a kostelník Oldřich Arnoš, který rovněž patřil k pravoslavným činovníkům vězněným na olomouckém „garňáku“. Setkání se událo hned v prvních měsících jejich pracovního nasazení a podle vzpomínek Oldřicha Arnoše se o. Rezek ještě těšil dobrému zdraví. Později ovšem vážně onemocněl a mohl se předčasně vrátit domů.[9] Po osvobození Československa se jeho zdravotní obtíže začaly stupňovat, a 24. dubna 1945 dokonce požádal o. Lochmana, aby jej zaopatřil svatými tajinami. Jeden z  čelných průkopníků pravoslaví na Moravě skonal 19. června 1945 v Olomouci. Jeho tělo bylo přeneseno do chrámu sv. Gorazda a odtud byl 21. června 1945 vypraven slavnostní průvod na olomoucký ústřední hřbitov. Pohřební obřady vykonal na přání zesnulého o. Lochman. Vedle dvanácti dalších pravoslavných kněží se pohřbu zúčastnili také duchovní CČS(H) a ČCE. Josef Rezek si na sklonku života přál, aby byl pochován ve své rodné vesnici. Dne 9. června 1966 se mu jeho přání vyplnilo a jeho ostatky byly uloženy na hřbitově v jihočeské Volyni.[10]