Jarmila Stibicová (1933-2025)

učitelka, signatářka Charty 77 a bojovnice proti komunistickému režimu

Jarmila Stibicová se narodila 14. srpna 1933 v Turkovicích na Pardubicku. Vystudovala obor ruština – čeština na FF UK a později při zaměstnání ještě angličtinu. Určujícím životním obdobím se pro ni stal obrodný proces v šedesátých letech a následná okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Během Pražského jara byla ve vedení přípravného okresního výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po invazi se otevřeně postavila proti režimu. V té době již učila na Chemické průmyslové škola v Pardubicích cizí jazyky. Po upálení Jana Palacha spoluorganizovala na škole protestní hladovku. Během prvního výročí srpnové okupace se podílela i na letákových akcích, za což byla na podzim roku 1969 podmínečně odsouzena. Následoval vyhazov z FF UK a v únoru 1970 i ze zaměstnání. Našla si práci uklízečky v místním pardubickém archivu a soukromě vyučovala angličtinu. Další velkou životní změnu pro ni znamenal podpis Charty 77. K textu se dostala přes manžela, který byl spolužákem Zdeňka Mlynáře. U něj doma Chartu oba podepsali začátkem ledna 1977. Tehdy byla Jarmila Stibicová přesvědčená, že se z Charty stane masová akce. Záhy se ukázalo, že se mýlila. Téhož roku na podzim jí bylo za trest odňato i povolení soukromě vyučovat jazyky. Nadále mohla pracovat už jen jako uklízečka. Zkusila sice získat místo pečovatelky v ústavu pro retardované děti, ale když se o tom dozvěděla StB, jejímu přijetí zabránila. Manžela v létě 1977 vyhodili z práce. Našel si zaměstnání nejprve v panelárně a poté v mlékárenském skladu, kde pracoval až do sametové revoluce roku 1989.

Od Ústavu pro studium totalitních režimů obdržela v roce 2014 Cenu Václava Bendy (foto ÚSTR / Přemysl Fialka)

Z Jarmily Stibicové se brzy stala zřejmě nejvýznamnější postava antikomunistického disentu ve Východočeském kraji. Přes známé, kteří emigrovali (hlavně bývalí členové KAN), měla přístup k zahraniční literatuře, kterou půjčovala místním studentům. Knihy vozila i z Prahy a ukrývala je u rodičů ve sklepě. Do Pardubic pašovala samizdat, petiční materiály, Infoch nebo časopis Svědectví. Častokrát ji na nádraží čekala osobní prohlídka a pak výslech. Pořádala v Pardubicích akce s mluvčími Charty a bytové semináře. Pro VONS shromažďovala materiály o soudních procesech a zároveň je posílala Amnesty International (AI) na Západ. Rovněž posílala zprávy manželům Čeřovským do Svobodné Evropy. Asi největší akcí, kterou v Pardubicích zorganizovala, byla řetězová hladovka za propuštění Stanislava Devátého v hospodě U Vojtěchů. I tehdy byla Jarmila Stibicová nakrátko zatčena. StB ji preventivně zatýkala poměrně často, především na státní svátky a výročí. Výbavu do cely předběžného zadržení měla stále při sobě. U výslechu vždy odmítala vypovídat. Nikdy naštěstí nebyla odsouzena.

Dne 18. listopadu 1989 spoluorganizovala setkání v pardubickém divadle, které odstartovalo sametovou revoluci v Pardubicích. Poté působila v tamním Občanském fóru, které spoluzakládala. Po rozpadu Občanského fóra a prohře Občanského hnutí se Jarmila Stibicová z politiky stáhla a pracovala pro Amnesty International, především při vzdělávání učitelů, později příslušníků policie a vězeňské správy v oblasti lidských práv. Následně se v Amnesty International věnovala petičním akcím a angažovala se v různých městských komisích zaměřených na sociální problematiku. Žila dál v Pardubicích a na malý úvazek ještě v důchodovém věku vyučovala angličtinu.

Od Ústavu pro studium totalitních režimů obdržela v roce 2014 Cenu Václava Bendy a v roce 2023 od prezidenta republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy. Jarmila Stibicová je také čestnou občankou Pardubic. Právě zde dne 2. června 2025 ve věku 91 let zemřela.

Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.