Jarmila Stibicová se narodila 14. srpna 1933 v Bumbalce. Vystudovala obor ruština – čeština na FF UK a později při zaměstnání ještě angličtinu. Určujícím životním obdobím se pro ni stal obrodný proces v šedesátých letech a následná okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Během Pražského jara byla ve vedení přípravného okresního výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po invazi se otevřeně postavila proti režimu. V té době již učila na Chemické průmyslové škola v Pardubicích cizí jazyky. Po upálení Jana Palacha spoluorganizovala na škole protestní hladovku. Během prvního výročí srpnové okupace se podílela i na letákových akcích, za což byla na podzim roku 1969 podmínečně odsouzena. Následoval vyhazov z FF UK a v únoru 1970 i ze zaměstnání. Našla si práci uklízečky v místním pardubickém archivu a soukromě vyučovala angličtinu. Další velkou životní změnu pro ni znamenal podpis Charty 77. K textu se dostala přes manžela, který byl spolužákem Zdeňka Mlynáře. U něj doma Chartu oba podepsali začátkem ledna 1977. Tehdy byla Jarmila Stibicová přesvědčená, že se z Charty stane masová akce. Záhy se ukázalo, že se mýlila. Téhož roku na podzim jí bylo za trest odňato i povolení soukromě vyučovat jazyky. Nadále mohla pracovat už jen jako uklízečka. Zkusila sice získat místo pečovatelky v ústavu pro retardované děti, ale když se o tom dozvěděla StB, jejímu přijetí zabránila. Manžela v létě 1977 vyhodili z práce. Našel si zaměstnání nejprve v panelárně a poté v mlékárenském skladu, kde pracoval až do sametové revoluce roku 1989. Z Jarmily Stibicové se brzy stala zřejmě nejvýznamnější postava antikomunistického disentu ve Východočeském kraji. Přes známé, kteří emigrovali (hlavně bývalí členové KAN), měla přístup k zahraniční literatuře, kterou půjčovala místním studentům. Knihy vozila i z Prahy a ukrývala je u rodičů ve sklepě. Do Pardubic pašovala samizdat, petiční materiály, Infoch nebo časopis Svědectví. Častokrát ji na nádraží čekala osobní prohlídka a pak výslech. Pořádala v Pardubicích akce s mluvčími Charty a bytové semináře. Pro VONS shromažďovala materiály o soudních procesech a zároveň je posílala Amnesty International (AI) na Západ. Rovněž posílala zprávy manželům Čeřovským do Svobodné Evropy. Asi největší akcí, kterou v Pardubicích zorganizovala, byla řetězová hladovka za propuštění Stanislava Devátého v hospodě U Vojtěchů. I tehdy byla Stibicová nakrátko zatčena. StB ji preventivně zatýkala poměrně často, především na státní svátky a výročí. Výbavu do cely předběžného zadržení měla stále při sobě. U výslechu vždy odmítala vypovídat. Nikdy naštěstí nebyla odsouzena. Dne 18. listopadu 1989 spoluorganizovala setkání v pardubickém divadle, které odstartovalo sametovou revoluci v Pardubicích. Poté působila v tamním Občanském fóru, které spoluzakládala. Po rozpadu OF a prohře Občanského hnutí se z politiky stáhla a pracovala pro AI, především při vzdělávání učitelů, později příslušníků policie a vězeňské správy v oblasti lidských práv. Nyní se v AI věnuje petičním akcím. Angažuje se v různých městských komisích zaměřených na sociální problematiku. Žije v Pardubicích a na malý úvazek stále vyučuje angličtinu.