Základní škola, Základní umělecká škola a Mateřská škola ve Frýdlantu

Adresa: Purkyňova 510, 46401 Frýdlant

1. Rozhovor s pamětníkem (muž, 67 let)
2. Rozhovor s pamětníkem (muž, 67 let)
3. Rozhovor s pamětníkem (žena, 68 let)
4. Rozhovor s pamětníkem (žena, 41 let)

Rozhovor s pamětníkem (muž, 67 let)

Kamila K: Cestování

Pro moji práci v rámci projektu týkajícího se orální historie jsem si vybrala otce. Je mu 67 let. Původ dělnický, má úplné střední vzdělání zakončené výučním listem v oboru podlahář. Teď je v důchodu. Pamětník souhlasí se zveřejněním i s tím to rozhovorem.

Rozhovor:

Kam se smělo jezdit a kam ne?
Mohlo se jezdit, dá se říct, kamkoliv, nejvíce však do SSSR a do lidově demokratických zemí např.: Bulharsko, Polsko, Maďarsko aj.

Existovaly cestovní kanceláře?
Ano,např: CKM(Cestovní kancelář mladých) nebo ČEDOK.

Bylo možné, že jste si pobyt „zasloužili“?
Ano, např: když jste v podniku pracovali dobře, byl jste vyhodnocen jako „nejlepší pracovník“, tak jste jeli na dovolenou.

Za jakých podmínek se mohlo vyjet?( Co se k tomu potřebovalo?)
Pasy a cestovní doložky.

Kdo povoloval výjezdní doložku?
Ministerstvo vnitra.

Co je to ta výjezdní doložka?
Bylo to povolení, bez kterého by se v té době nedali legálně překročit hranice ČSR.

A jak dlouho trvalo vyřízení?
Zhruba 3 neděle nebo měsíc.

Mohlo něco zhatit výjezd?
Mohlo, že jste nedostali devizový příslib.

A co je to devizový příslib?
To je písemné povolení o čerpání zahraničních měn nutné k výjezdu.

A mohlo vám to překazit i to, že jste někde něco řekli?
Ano, i to se mohlo stát.

Jaká byla kontrola na hranicích?
Celní a pasová, celníci prohlíželi zavazadla a pasová kontrolovala doklady.

Dělaly se osobní prohlídky zavazadel?
Ano, namátkou

Jak namátkou?
Že revizor přišel třeba do vlaku a řekl: „Sundejte mi tenhle kufr, otevřete ho, co v něm máte?“ atd …

Mohlo, popř. bylo kontrolováno místo pobytu?
Tak to nevím, ale kdyby šlo o nějakého „problémového“ člověka, tak asi ano.

Bylo možné, aby si tam byl někým sledován?
To bylo v kompetenci ministerstva vnitra.

A bylo to možné?
Možné to bylo.

Kdyby bylo podezření, že se tam chcete setkat s „problémovým“ člověkem, byli byste za to nějak postiženi?
Já teda myslím, že ne, ale určitě by se na tom musely dohodnout různé orgány např:sledující mě a toho dotyčného člověka …

Jaký druh přenocování byl nejčastější (přejíždění přes hranice mnoha státu)?
Když se jelo vlakem, tak se normálně spalo ve vlaku, a když autem tak byly kempy.

Dalo by se při dobrých známostech dostat někam jinam než do SSSR, třeba za exotikou?
Nerozumím.

Bylo možné cestovat do celého světa?
Ano, všude. Ale museli jste mít devizový příslib.

Co hrozilo za pašování zboží ze západu?
Zabavení nebo pokuta. Jinak se to muselo zaplatit. Jinak to ale bylo s drogami, to byl pak velký trest…

Co jste si mohli dovést z dovolené?
Suvenýry, dokonce i jídlo ale v menším množství. Ale potom se v různých státech muselo zjistit co se vyvážet a dovážet muže a nesmí.

Mohl tehdejší občan ČSR zajet každý rok na dovolenou?
No jasně, když si na to našetřil.

Kolik stála taková dovolená?
To bylo různé podle toho, kam se chtělo jet.

A kdyby chtěl jet třeba do Bulharska?
V tom by bylo všechno doprava (letecky), ubytování v soukromí nebo nějaký kemp, strava atd… Zhruba kolem 10 až 12 000 Kč.

V kolik se tak v té době vydělávalo?
V odvětvích to bylo různé, například ve stavebnictví byli nízké platy.

V čem byli vyšší platy?
Hutníci, horníci, obráběči kovů.

Jaké bylo nejoblíbenější místo zahraniční rekreace?
To bylo různé, někdo znal dobře pobřeží NDR, někdo naopak Jugoslávii.

Co výhody příslušníků strany? Byli nějaké?
Já si myslím, že zrovna v tomhle žádný výhody nebyli.

Myslíš nebo víš?
Pokud to nebyli zrovna nějaký „vykukové“ , tak z toho žádný výhody nebyli. Co já vím, tak nám vždycky říkali: „Soudruhu, měl bys počkat, potřebujeme vyrekreovat dělníky“ atd… Někdo toho postavení samozřejmě zneužívat mohl.

Závěr:

S pamětníkem se mi spolupracovalo dobře. Při našem rozhovoru nebyla znát nervozita. Téma jsem si vybrala z důvodu, že mě to zajímalo. Mnoho věcí, o kterých ani mladí nevědí, jsem se dozvěděla. Zjistila jsem spoustu zajímavých a myslím si, že i potřebných věcí, k tomu abych si sama udělala „obrázek“ o té době.

• Práce ve formátu PDF

Rozhovor s pamětníkem (muž, 67 let)

Marie P.

Rozhovor jsem dělala mým dědou. Můj děda se narodil před šedesáti sedmi lety v Bílém Potoce, kde prožíval i své dětství. Narodil se rodičům Robertovi a Anně. Se svou vlastní rodinou (manželkou a syny) se poté přestěhoval do Frýdlantu, kde žije dodnes. Jako čalouník pracoval celý život. V oboru se vyučil na středním odborném učilišti v Liberci. Neodsuzuje úplně každou činnost komunistického režimu.

Jaké jste měli zájmy a jak jste trávili volný čas?
Volnočasových aktivit v době komunismu bylo nepřeberné množství, ale protože zásobování zbožím bylo v té době nedostatečné, musel jsem se věnovat kutilství, čímž jsem vyplnil mezeru na tehdejším trhu. Ostatní volný čas jsem věnoval chovatelství, výchově obou synů, a v době dovolených, která obvykle trvala 14 dnů, jsem se přes tehdejší ROH jezdil rekreovat.

Dělal jsi nějaké sporty? Aktivně nebo pasivně?
I když se v mém rodišti masově provozoval fotbal, nezúčastnil jsem se a prováděl jsem pouze pěší turistiku po Lužických horách.

Kam jste mohli jet na dovolenou?
Na dovolenou jsme mohli jet do Bulharska, Polska, NDR, Ruska (do této země však výjezd byl omezen), dále Maďarska a Rumunska. Pobyty v Jugoslávii a na Kubě byly administrativně ztíženy.

Mohl jsi navštívit své příbuzné v Německu?
Byl jsem dvakrát u svého strýce v Hamburku. Cestovali jsme vlakem (a zůstali jsme tam 14 dní). Povolení nám vydala Čedok přes ministerstvo zahraničních věcí. Přijati jsme byli vřele v rodinném kruhu a leckde jsme viděli rozdíl v hospodářském vývoji.

Co jste doma říkali o režimu? A co jste říkali např. svým dětem?
V kruhu rodiny jsme tehdejší režim přísně neodsuzovali, neboť jsme byli všichni trvale zaměstnáni. Zázemí jsme měli v rodinném domě a také nebyl takový zájem po nadstandardním žití (majetku). A k výchově dětí jsme nepoužívali masových sdělovacích prostředků, ale snažili jsme se jít příkladem.

Byl jsi ty nebo tví synové členy v Pionýru?
V tehdejší organizaci Pionýrů jsem nebyl členem a své syny jsem k tomu nepřivedl. Vadila mi myšlenka této organizace.

Myslíš, že by Pionýr měl fungovat i v současnosti?
Pokud by se tato organizace zmodernizovala, potom bych ji určitě doporučil.

Jakých potravin se vám v obchodech dostávalo a co naopak bylo těžké sehnat?
V 50. letech se začínalo lístkovým systémem (na každého obyvatele připadalo určité množství potravin a jiných věcí podle jeho čistého příjmu). Jinak byl trh vždy plně zásoben pečivem, základními oděvy a obuví. Trvale se nedostávalo jižního ovoce, sportovních potřeb a výběrových druhů mas. I když v 90. letech tento rozdíl nebyl už tak propastný.

Co to byl podpultový prodej?
Podpultový prodej byl u tzv. nedostatkových druhů zboží. Byl využíván převážně v oblasti služeb. Domnívám se, že tato činnost probíhá dodnes v oblasti korupčnictví.

Z jakého důvodu (podle tvého názoru) byla vojna povinná?
Po skončení poslední války v Evropě byl svět jasně rozdělen na dva bloky. Proto bylo nemyslitelné žít ve státě bez složky obrany a tím jasně vyplývá povinnost každého občana ve státu. Tento stav v malých obměnách trvá doposud. A vojenská povinnost byla také dána ústavou.

Měli muži, kteří povinně vykonávali službu na vojně, ke své činnosti nějaký důvod?
Počet mužů, kterých souhlasilo s touto povinností, byl téměř stejný, jako v současné době, kteří se nyní hlásí dobrovolně.

Co to byl tuzex? Co jste zde mohli sehnat?
Služby tuzexu mohli využívat občané, kteří měli vlastní devizové konto a převážně sloužilo k nákupu luxusního a ostatního zboží, které chybělo na trhu. Toto zboží bylo přísně kontrolováno i evidováno.

Mluvil jsi o devizovém kontu. Co to je?
To bylo v měně, která byla mimo tzv. sovětský sektor.

Využívali jste služeb tuzexu?
Ano, samozřejmě že využívali, neboť můj strýc bydlel v Hamburku.

Plánovali jste do budoucna?
Plány do budoucna byly lehko zvládnutelné, neboť každý občan měl trvalý příjem a trvalé zaměstnání.

Měli všichni práci? Pokud ne, kolik bylo nezaměstnaných?
Jelikož byla pracovní povinnost, měl každý občan práci téměř zaručenou. Jinak byl označen za příživníka.

Měli lidé chuť dělat více, než museli?
Po řádné pracovní době byla tzv. svépomoc často označována jako druhá směna. Ale lidé ji nepovažovali za věc nemorální.

Jak důležité byly rodinné a klientské kontakty při zabezpečování funkce rodiny?
Rodinné styky se využívaly téměř ve všech domácnostech. Klientské styky převažovaly u osob v řídících funkcích a stranických postech.

Co to bylo ROH? K čemu toto hnutí sloužilo?
ROH celým názvem Revoluční odborové hnutí byla organizace vlastnící nemovitosti, dopravní prostředky i zaměstnance. Touto cestou se uskutečňovala převážná část dovolených volnočasových aktivit i různých oslav včetně MDŽ. Členy této organizace bylo nejméně 98% pracujících. Příspěvek každého člena činil 1% z čisté mzdy. Jejich služby mohly využívat i děti zaměstnanců (vánoční besídky, …).

Co to byl kádrový posudek?
V kádrovém posudku bylo napsáno vše o člověku, co se týkalo zaměstnání, jeho mimopracovní činnosti, činnosti nejbližších rodinných příslušníků, ale také náboženské vyznání. Zmiňovány byly tresty i pochvaly, někdy i úvahy o tom, jakým směrem jdou jeho myšlenkové pochody a rozhodování. Tento posudek nebyl vždy vyžadován, ale byl vždy dokládán při změně zaměstnání.

O kom byly tyto posudky psány?
Vyžadovány byly u všech státních zaměstnanců povinně a u ostatních byl pouze jakýmsi doplňkem při nástupu do zaměstnání. V dnešní době tento posudek téměř nahrazuje trestní rejstřík.

Zjistil jsi někdy, co stálo v tvém posudku?
Protože jsem neměl nikdy potíže při hledání zaměstnání, netrval jsem nikdy na celém vyjasnění mého posudku.

Psal jsi ty sám kádrové posudky?
Protože jsem nebyl v žádné vedoucí pozici, neměl jsem nikdy povinnost posudek psáti.

Co se psalo v Rudém právu?
Odběr Rudého práva patřilo k povinnostem členů KSČ. Bylo hlavním propagátorem myšlenky minulého režimu, ale nechyběly zde rubriky pro kulturu, sport i společenské události.

Daly se tyto noviny číst?
Nikomu nebylo zakázáno si tyto noviny kupovat a každý si mohl svým zdravým rozumem o nich popřemýšlet.

Četl jsi tyto noviny pravidelně nebo občasně?
Čtení bylo nepovinné, tudíž občasné.

Na jaké filmy jste se chodili dívat do kina? Mohli jste se dívat i na zahraniční filmy?
Převažovala československá produkce filmů s různou kvalitou obsahu. Na trhu se ukazovaly i filmy sovětské, ale i částečně ze západních zemí. A přestože byl počet zahraničních filmů omezený, nebylo nám bráněno v jejich sledování.

Na jaké televizní seriály jste se dívali? Jaká byla míra jejich obliby?
Přestože téma seriálů byla převážně o budování, bylo toto téma podáno zábavnou formou a sledovanost byla většinou přiměřená.

Měly jste oblíbené knihy?
Protože bylo cestování částečně omezené, převažovaly knihy o cestování a humoristé četly Dobrého vojáka Švejka.

Dívali jste se na sportovní přenosy?
Ano, neboť sport byl bohatě dotován. Zejména v dorostu.

Mohli jste poslouchat zahraniční rádiové stanice? Pokud ano, které to byly?
Kdo nechtěl být hluchý, mohl pohodlně poslouchat Svobodnou Evropu, tak i Hlas Ameriky. Případně BBC.

Museli jste povinně volit?
Přestože účast ve volbách povinná nebyla, bylo každému z nás naznačeno, že při neúčasti ztratí společenskou vážnost.

Mohli jste volit jenom komunisty, nebo i jiné strany?
Mimo KSČ se mohla volit strana lidová a v některých místech i občanské sdružení.

Když porovnáš dřívější a dnešní volby, co si o tom myslíš?
Za současné situace nevidím velkých rozdílů. Dravci se prosadí v každé době.

Mohla by dnešní účast na volbách být vyšší?
Účast ve volbách by mohla býti větší pouze v teoretické rovině.

Jak jsi vnímal politiku? Bral jsi ji jako něco, co se tě netýká, nebo jsi ji intenzivně sledoval – zajímal ses o ni?
Sledoval jsem politiku v každém desetiletí.

Mohli jste něco namítnout, jestliže se vám rozhodnutí vlády či parlamentu nelíbilo, nebo dokonce příčilo?
Námitky byly přijaty, ale odpovědí jsme se nedočkali.

Co znamenalo členství v Komunistické straně Československa?
Členství přinášelo členům jak výhody, tak i nevýhody při kontaktech s ostatními spoluobčany, kteří nebyli členy této organizace.

Jaké výhody a nevýhody?
Mezi povinnostmi členů bylo hájit zájmy této organizace a částečně zamezit myšlenkám demokracie.

Byl jsi (či někdo z tvých známých nebo z rodiny) v této politické straně?
Nebyli jsme, neboť toto nebyl smysl našeho života.

Jaký mělo (ne)členství v komunistické straně nebo oficiální organizaci vliv na zaměstnání?
Slovo „ne“ v této organizaci si nedovolil vyslovit žádný funkcionář od okresního výboru výše.

Porovnej dřívější a dnešní politiku. Jsi s dnešní politikou spokojený? V čem se liší?
Rozdíl je asi jenom v počtu odvysílaných hodin z Poslanecké sněmovny. Téměř stejná činnost je jiná pouze v názvu.

Jak jsi prožíval velké události, které se staly v jiných zemích?
Neporozuměl jsem všemu, co se dělo v ostatních zemích. Sympatizoval jsem pouze s panem Gorbačovem při „Perestrojce“.

Jak jsi prožíval svátky v ČSR (MDŽ, První máj, Svátek práce, …)?
Protože v této době bylo ročně pouze 14 dnů dovolené, většina občanů tyto oslavy zkrátila, aby měli co nejvíce osobního volna.

Co všechno se ještě slavilo např. v rodině?
Mimo církevních a státních svátků se oslavovalo ukončení školy, narození potomka, i příjezd z dovolené a ostatní oslavy v nejbližším příbuzenském kruhu.

Jak probíhaly oslavy jednotlivých svátků? Co jsme tam mohli vidět?
Svátky jako např. MDŽ a příjezd dědy Mráze bylo financováno z prostředků ROH. Ostatní státní svátky byly placeny ze státního rozpočtu. Oslava byla v režii provozovatele.

Zúčastnily se tvé děti vítání občánků? A v pozdějším věku Spartakiády?
Spartakiády určitě. Vítání občánků patřilo mezi trochu podceňované činnosti.

Jaká byla role učitelů v totalitní společnosti?
Role učitele byla dána pevně stanovenými osnovami, které vydávalo ministerstvo školství a bylo důsledně vyžadováno jejich plnění.

Víš, co se tvé děti učili ve škole? Zamlouvala se ti probíraná látka, nebo jsi s něčím nesouhlasil?
Souhlasil jsem s obsahem výuky ve škole, pouze mi vadil vysoký počet vyučovacích hodin.

Myslíš si, že tenkrát měly děti lepší uplatnění po škole než dnes?
Protože byla tehdy téměř plná zaměstnanost, našel každý své uplatnění, přestože to někdy nenaplňovalo jeho osobní přání.

Jaký měl původ vliv na možnosti vzdělávání?
Jistě, původ měl částečný vliv, ale jako v dnešní demokracii některý blbec se prosadí sám.

Kdybys měl porovnat tehdejší a dnešní výuku na školách – která myslíš, že je osvědčenější?
Domnívám se, že dnešní i dřívější děti při rozdílném způsobu výuky jsou na téže úrovni vzdělanosti.

Na jaké brigády se mohli (téměř) dospělí lidé (naši rodiče) přihlásit?
Zájem o tzv. letní studentské brigády byl jak v zemědělství, tak i v průmyslu. Např. prodej zmrzliny, průvodcovská činnost a sběr lesních plodů.

Týkalo se vás rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví? V čem tenhle systém spočíval? Co to bylo?
Heslem tehdejší doby bylo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. To znamená, že drobných přečinů se dopustil každý.

Co to byly normalizační prověrky? Koho prověřovaly? A jaké měly následky?
Normalizačních prověrek se musel zúčastnit každý člen strany a státní správy, neboť touto „očistou“ se hledalo jakési zdravé jádro. Následkem bylo opuštění některých vyšších pozic v zaměstnání a přechod na méně placenou práci.

Zapojil ses někdy do disidentských aktivit? Kdo byli disidenti? A jací lidé se většinou stali disidenty?
Do dnešního dne mě disidentská činnost není sympatická a nechci jí rozumět.

Jak jsi vnímal veřejnou kampaň proti Chartě 77? V čem tato kampaň spočívala?
Charta 77 byla převážně záležitostí pražskou. Zde v pohraničí téměř neviditelnou, a proto její kampaně zde nenalezly příliš živné půdy.

Jak jsi prožíval atmosféru roku 1989? Kdy ses dozvěděl, že se v Praze něco takového probíhá?
Jako každý občan jsem změnu po roce 1989 přivítal, ale s přibývajícími lety lituji, že jsme se z tohoto bodu nepohnuli dále. A změny byly pro každého dostatečně mediálně přístupné.

Myslíš, že bylo dobře, že sametová revoluce proběhla?
Na sametové revoluci schvaluji část politickou, část ekonomická, domnívám se, se nepovedla.

Jaký je tvůj celkový postoj k tomuto totalitnímu režimu? Proč to cítíš takhle?
Totalitní režim bylo moje mládí a každému se mládí zdá krásné. Proto neodsuzuji úplně každou činnost minulého režimu. Vždy jsem si, kvůli učebnicím dějepisu a jiným knihám o tomto tématu, o komunismu myslela, že jeho představitelé používají podobné metody jako např. komunisté v Rusku na začátku až do poloviny 20. století. Částečně k tomuto názoru přispěl i jeden naučný film, který jsem viděla ve škole. Ale po rozhovoru se svým dědou o tomto tématu jsem nutně musela změnit názor. Pro normální lidi, jako byl např. můj děda, tento „totalitní“ režim nebyl tak hrozný. Troufám si i tvrdit, že jejich život byl téměř dokonalý. Každý měl svou práci, mohli skoro libovolně trávit volný čas, jezdili na dovolenou do exotických zemí a hlavně politická a ekonomická situace byla, domnívám se, o mnoho lepší než je teď. Pamětník byl během rozhovoru otevřený a myslím si, že se rád podělil o své zkušenosti a dojmy. Metoda orální historie je rozhodně osvědčená varianta, jak se naučit něco nového přímo z „první“ ruky, od někoho, kdo to osobně zažil.

• Práce ve formátu PDF

Rozhovor s pamětníkem (žena, 68 let)

Michal N.

Matka, babička, důchodkyně, za komunistického režimu dělnice se základním vzděláním, v současnosti žijící v malé vesnici u severočeského Frýdlantu.

Kdy jsi se narodila?
V 2. světový válce, 24. 4. 1943.

Kde pracovali Tvoji rodiče?
Oba dva rodiče pracovali u ČSD (Československé dráhy). Máma prodávala jízdenky a děda podbíjel pražce.

Co říkali rodiče na komunistický režim?
Táta vždycky říkal, že se ten režim musí jednou podělat. Jednou se stalo, že vedl krávu na jatka a dostal za ní jen 1140 Kčs. To bylo docela málo, tak se odvolal. A ty komunisti mu za to, že se odvolal, daly jenom 960 Kčs. Tak doma nadával, že to jsou hovada a nevím co ještě.

Jak to chodilo ve škole?
My jsme se učili hlavně podle vzoru Sovětského svazu.

Třeba i v dějepise?
V dějepisu jako takovém jsme se učili dějiny českýho národa a zbytek byly dějiny Sovětskýho svazu.

Vzpomeneš si, který prezident Vám vysel ve třídě na zdi?
Klement Gottwald.

Jak jste se po škole bavili?
Po škole, bavili? Tak, jak se bavila vesnická chasa.

Cvičila jsi na spartakiádu?
Ano, ve Frýdlantě, nahoře nad vaší školou.

Jak to pak pokračovalo dál?
Ti, co byli vybrani pak šli do Liberce a pak ještě do Prahy.

Chodila jsi na 1. máj do průvodu?
Asi třikrát jsem byla, no.

Jaké to bylo?
Veselé, prvomájové.

Kam jste se často chodili bavit?
My jsme se bavili úplně jinak, než se bavíte vy! Nebyly televize, nebylo nic. Tak jsme dělali, nevím co! Hráli jsme karty, někde jsme se slezli, běhali jsme po návsi, zpívali jsme, dělali jsme lumpárny, nebo jsme škubali ovoce na stromech. Co jiného jsme mohli dělat ve třinácti? Vy máte dneska jiné starosti, než jsme měli my.

Co jsi dělala po ukončení školy?
Nastoupila jsem do práce.

Kde?
Do Tiby, dřív se to jmenovalo Tiba, teď nevím.

Jak jste se seznámili s dědou?
Ve Frýdlantě na Koruně, u zábavy.

Kdy jste se vzali?
V roce 1962 a v roce 1960 jsme se poznali.

Kdy šel děda na vojnu?
Děda šel na vojnu v „padesátým devátým“.

Kde sloužil?
Kutná Hora, Velím a v Hradci Králové byl ještě na vojně.

Jezdila jsi za ním?
Ne.

Jaké to bylo, když jste měli první dítě?
Na naší dobu jsme byli spokojený.

Zajímali jste se o politiku?
Ne, o politiku jsme se naprosto nezajímali.

Byli jste ve straně?
Ani jeden.

Jak to bylo s komunisty tam, kde jste bydleli?
Tam já nevím. Takový nějaký střední průměr, nějací tam byli. Vzpomínám si na jednu ženskou, která to dost „žrala“, ale jinak to byl takový normální průměr.

Jak jsi vnímala politické procesy? Třeba s Miladou Horákovou.
To jsem vnímala hodně, to se mě dost dotýkalo, protože když byl ten proces, tak jsem byla dítě, to mně bylo tak 10 let.

Co se o tom říkalo?
Neříkalo se nic. Jako za komunistů musel člověk držet hubu. Nemohl jsi říkat nic, i kdyby jsi na to měl svůj názor. Až po téhle „slavné“ revoluci se to všechno ukazovalo.

Proč vlastně emigrovali teta se strýcem?
Nebyli spokojení. Odešli v roce 1969, protože nesouhlasili s okupací. Nebyli spokojení s životní úrovní tady, co ti mám na to říct?

Vy jste o tom věděli?
My jsme se to dozvěděli týden před tím, než odjeli.

Jak jste to s dědou vnímali?
Asi normálně, prostě odjeli a bylo.

Měli jste z toho nějaké problémy?
Ano.

A jaké?
Měli jsme z toho problémy, protože tam nechali nábytek. Po nich to přišli všechno zabrat. Nakonec si to vzala její máma (tetina) a my jsme to měli zaplatit, takže jsme se proti tomu bránili. A nakonec jsme to museli zaplatit znova, protože jsme bydleli v jednom baráku, půlka byla jejich, ta propadla státu a my jsme si jí museli znova od státu koupit.

Posílali vám něco?
Ne, akorát jeden balíček.

Co v něm bylo?
Máma v tom měla kalhoty, svetr, tričko, hračky, panenku. Byly tam nějaký žvýkačky, čokoláda a nějaký drobnosti.

Co si vybavíš pod 21. srpnem 1968?
Co si vybavím?! Příšernou lumpárnu, co si na nás vymysleli naši politici.

Co jste zrovna dělali, když jste se dozvěděli o okupaci?
Co jsme zrovna dělali? No, já se ráno chystala do práce. Děda nebyl doma a máma (pozn. aut. Dcera prarodičů, moje matka) byla u babičky.

Co Vám v práci řekli? Bavili jste se o tom?
V práci nám nic neřekli. Nemuseli jsme celý den nic dělat. Všichni jsme byli na měkko.

V tu dobu jsi pracovala kde?
V tu dobu jsem dělala v „Autobrzdách Kraslice“.

Co normalizace? Byla hodně znát?
Normalizace. Byla – já nevím člověče, tam v Kraslicích…

Byla tam Amati, dostali třeba nové vedení?
V Amati, to já nevím. Ve škole vyměnili ředitele, po té revoluci, protože řekl, že nebude učit ruštinu, že se zruší. No a pak ho teda odvolali.

A jak to s ním pak dopadlo?
Nevím, musel se snad někam odstěhovat. Někam do Krumlova, nebo tam někam.

Kam jste se chodili s dědou bavit?
Snad jedině do kina, dolů, do Kraslic.

Co dávali za filmy? Byly nějaké zahraniční?
Jako vyloženě jsme chodili na historický filmy a na veselohry. Na nic jinýho jsme nechodili. Dávali Kleopatru a francouzské filmy.

Jak to probíhalo ve škole, když tam byla vaše dcera a synové? Jaký měli vztah například k ruštině?
Ani jednoho nebavila, ani mámu, ani Pavla (strýc), ani Jirku (strýc). Jirka se snad učil rusky jenom rok. Pak se nějak přestali učit.

To jsi pracovala kde?
To jsem pracovala nahoře na statku (Poustka).

A pak jsi šla do školy?
Jo, jako uklízečka

To probíhalo jak? Ve kterém to bylo roce?
To byla normálka. V listopadu byla revoluce a já nastoupila nějak po ní, ale před tím jsem tam taky už dělala.

Bylo to tam po revoluci nějaké uvolněnější, nebo to bylo pořád stejné?
Já jako uklízečka jsem to měla pořád stejný. Já si svojí práci udělala a bylo to.

Jezdili jste někam na výlety s rodinou, do zahraničí?
Nikam jsme nejezdili. Kluci, Jirka s Pavlem, snad byli někde v Německu na nějakém táboře, ale to už si nepamatuju.

Jak si vnímala Chartu 77 a protesty proti ní?
Charta 77 mně nic neříkala, nezajímala jsme se o to. Protesty proti ní, já to prostě tenkrát nevnímala.

Jaký máš názor na listopad 1989, jak jsi to prožívala?
Jako listopad. Mohlo to být ostřejší, tvrdší- ta revoluce.

Myslíš, jako že tam mohli být uplně nové tváře?
Ony tam byly nové tváře, některé tam jako byly, ale my, normální lidi, jsme je neznali. Já jsem třeba o tom Havlovi vůbec nevěděla. Oni říkali, že je za komunistů zavřeli, ale jako my jsme je neznali. Co to bylo za lidi. My jsme se o to nezajímali. To možná támhle pražáci, ale co my, lidi ze zastrčený vesnice? Já jsem ani nevěděla, že je nějakej Havel. Já jsem akorát věděla, že jeho rodiče měli Lucernu. Jsme se o to nezajímali

Lepší prezident byl Husák, anebo Havel?
Oba stáli za nic. Lepší, no. Jak v čem. Husák, nebo Havel. Havel to posral tim, že řekl, že se musíme Němcům omluvit. My jsme se jim neměli za co omlouvat, protože oni napadli nás, ne my je! V roce 1939, oni sem vlezli na naše území. Oni prvně zabíjeli a věznili lidi a dělali si nárok na českou zem. Já už si to nepamatuju, to mi říkala moje máma, že oni nás v tom „devětatřicátým“ hnali z hranic. Máma žila v Kořenově a musela utíkat až do Hradce Králové, protože Němci zabírali celý pohraničí. Pak když se válka vyhrála, tak Češi chtěli zpátky tam, kde žili. Tak šli Němci na odsun. A to jsme se jim měli omlouvat? Zato, že jsme je odsunuli, když oni vyhnali nás? Tím to Havel zbabral.

A největší Husákova „bota“?
Tak to nevím. Oni těch hovadin nadělali mraky, ti komunisti, ale jaká byla jeho největší bota, to ti nepovím.

Chodila jsi k volbám?
Za komunistů jsme museli, to bylo povinný. To jsi nemohl nejít. Ani se nechodilo za plentu. Kdybys šel za plentu, hned by si tě prověřovali. Neexistovalo, dali ti to do ruky a hned si to hodil do urny.

A po revoluci jsi šla k volbám?
Jo, to jsem šla, akorát jsem pak asi 3x nebyla, za tohohle režimu.

Vrátila by jsi ten režim zpátky, takový jaký byl?
Ne, takový jaký byl ne. Něco bych vrátila, co bylo pěkného. Nemůžu říct, že jsem měla hrozné dětství. Měla jsem ho dobré a bylo to jiné než je dneska, ale určité věci byly hnusné. Komunisti měli mezi sebou bordel. Ten, kdo byl u komunistů, to měl dobré, a jelikož máma ani táta u komunistů nebyli, tak nebylo nic. Nevrátila bych to, ani náhodou. Na druhou stranu, je zase jiná doba. Už to není, co to bývalo. Lidi už na sebe nejsou takoví jako předtím, jeden druhému nic zadarmo neudělá. Ani ty sousedské vztahy nejsou jako dřív. Dřív si lidé víc pomáhali. Dneska každý každému závidí. Děkuji za rozhovor.

Závěr:

Z rozhovoru s pamětnicí jsem pochopil, že názory lidí se mohou lišit od informací z okolního světa. Což je pochopitelně zapříčiněno osobními prožitky osoby. Pamětnice měla zprvu trému, ovšem po vžití do rozhovoru odpovídala v klidu. Při citlivějších otázkách byla znát jakási opatrnost, ale přece jen mi na otázku bylo odpovězeno. Snažil jsem se po takovýchto otázkách nějak odlehčit atmosféru, což se mi vydařilo a vytvořil jsem, smím-li to tak říci, dobré zázemí pro vytvoření práce. K závěru bych jen dodal, že mi rozhovor hodně přinesl. Poučil jsem se z něho a rád bych sám, bez jakéhokoliv popudu, pokračoval v bádání po historii tímto způsobem.

• Práce ve formátu PDF

Rozhovor s pamětníkem (žena, 41 let)

Tereza H.

Identifikace pamětníka:

• Věk: 41let
• Původ: dělnický
• Vzdělání: vysokoškolské
• Bydliště: obec na Frýdlantsku

Co se Ti vybaví, když se řekne 70. a 80. léta 20. století?
Krásné, z dnešního pohledu bezstarostné období dětství a dospívání.

Kde jste tehdy bydleli – na vesnici nebo ve městě?
Nejprve ve městě. Rodiče si tu opravili, vlastně ho postupně opravovali celou dobu, malý domeček. Už číslo popisné, které se nachází ve druhé stovce dává tušit, že to byl hodně starý domek, a tudíž potřeboval hodně velké úpravy. Vzhledem k finančním možnostem rodičů, které nebyly velké, to bylo hodně obtížné. Většinou na všem pracovali sami za pomoci kamarádů. Vlastně i vybavení našeho dětského pokoje bylo jejich dílem – skříně, postele, … Tehdy to ani jinak nešlo, otec uměl opravit a udělat snad úplně všechno. Ale ani mamka nezůstávala pozadu. Co si udělali, to měli. Když se rodiče rozešli, přestěhovali jsme se s mamkou, já a bratr, na vesnici. Mamka tu získala práci v zemědělství a k ní byt. Jako ošetřovatelka dojnic měla na tu dobu slušný plat, a tak jsem mohla později studovat vysokou školu v Ústí nad Labem a bratr řemeslo v Praze.

Už ses částečně zmínila o vybavení domácnosti. Jaké jste měli elektrospotřebiče?
Postupně si rodiče díky novomanželské půjčce zakoupili takové ty běžné „domácí pomocníky“ – automatickou pračku, černobílou televizi, lednici, časem došlo i na rádio a magnetofonový přehrávač. Problém nastal, když jsme se odstěhovali od otce, protože jsme museli vybavit novou domácnost a to nebylo jen tak. Nebyly peníze, nebylo čím, neboť tohle zboží bylo nedostatkové, a tudíž pokud jsi neměl známého, hodně dobrého známého, tak jsi měl smůlu! Naštěstí se manžel sestřenky stal vedoucím prodejny s „elektrem“, a tak jsme si i my mohli pořídit třeba barevnou televizi. Při placení jsme k ní museli přidat i pár korunek navíc (= úplatek, všimné) za ochotu.

Když Tě tak poslouchám, nedá mi to se nezeptat. Kdy ses poprvé setkala s počítačem. Vždyť víš, že já si život bez něj ani nedovedu představit!
Počítač? Tomu se dnes dá jen těžko uvěřit, že něčemu podobnému se říkalo „počítač“. Tehdy jsem v rámci studia na gymnáziu absolvovala praxi. Dostala jsem se do kanceláře, kde bylo mým úkolem „zpracovávat“ faktury. Po písemné evidenci jsem je měla zapracovat do počítače. Přivedli mě do velké místnosti, asi tak 3×3 metry, z níž velkou část zabíral velký stroj = počítač! Místnost měla zabarvená okna, bylo v ní příšerné vedro a „počítač“ nepříjemně hučel. A disketa! Ta byla velká asi jako malý sešit!

Mami, jakým způsobem vaše rodina tehdy žila?
Nemyslím si, že by náš život nějak vybočoval. Byla jsme taková obyčejná rodina na malém městě. Přes týden práce, škola, zahrádka, návštěva prarodičů, i když tam jsme trávili většinou víkendy. Bydleli v sousedních vesnicích, my jsme žádnou chalupu nevlastnili, a tak se jezdilo většinou tam. Zvláště k otcově mamince, která byla sama. Sjela se tam většinou velká část rodiny, tatínek byl z devíti dětí. Měli jsme tam i zahrádku, kde jsme si pěstovali ovoce a zeleninu, a také jsme pomáhali babičce, například při sušení trávy. Tehdy nebyly na všechno stroje, vše se dělalo ručně! Od sekání kosou až po hrabání! A babička měla kolem domu dost velké lány. Tady jsem trávila i velkou část prázdnin. A velice ráda na dny s babičkou vzpomínám. Ještě dnes, když slyším jednu „orchestrálku“ v rádiu, si vzpomenu na neděli, kdy mě babička vozila domů. Nejraději bych tam zůstala napořád! A to i přes to, že se pralo ve staré pračce, žádná automatická, voda se nosila ze studánky (i v zimě) a záchod byl suchý a museli jsme na něj přes dvůr! A topení! To jsme s babičkou „napěchovaly“ piliňák, donesly ho do světnice a pak se teprve ohřívaly.

A co dovolené? Jezdili jste někam?
Ano, pravidelně. Každý rok na Branžež. Bylo tam ubytovací zařízení od ROH. Bydleli jsme nejdřív ve stanech, později tam vybudovali chatičky. Jezdila sem taková stálá parta lidí. Většinu času jsme trávili u vody, ale také jsme procestovali celou tuto oblast. Díky tomu jsem si zamilovala Český ráj, ale určitě i získala vztah k historii – díky všem památkám, které jsme tu navštívili. Jen jednou jsme byli jinde! A dokonce v zahraničí v Rumunsku. Bylo mi asi pět a nejvíc si pamatuji na návštěvu delfinária.

70. a 80. léta jsou také obdobím normalizace. Hovořilo se u vás doma o politice, o minulosti, … Byli rodiče ve straně?
O politice se hovoří asi vždycky, vždyť to slyšíš i u nás doma, jak jsme (ne)spokojeni a jak komentujeme veškeré dění kolem nás. Ale to, co ty myslíš, tak to spíš ne. Nechtěli nás vystavovat nějakému nebezpečí, nechtěli, abychom jako děti někde něco vyžvanily, a tak jsme občas slyšely jen nějaké střípky. Věděly jsme, že strejda byl v šedesátémosmém vyhozen z místa náměstka na pozici dělníka. Můj otec, tvůj děda, v témže roce (v období Pražského jara) do strany vstoupil a následně byl v rámci „prověrek“ dotazován, co si myslí o politickém vývoji u nás. Nikdy nebyl nijak politicky angažován a jeho odpověď nebyla nijak „silácká“, ale spíše taktická. Viděl, co se stalo jeho bratrovi a tušil, co by pro něj znamenalo, kdyby řekl, co si skutečně myslí. Řekl, že to ukáže až čas. Pro někoho byl možná zbabělec, ale já jsem mu v pozdějších letech byla vděčná! Měla jsem možnost dostat se na vysokou školu, což některé mé kamarádky neměly. Tatínek byl také ten, kdo radil mamce, nebo jí spíš zakázal, když jí byla dána tato nabídka, že do strany vstoupit nesmí, protože je až příliš „otevřená“ a ta její upřímnost a touha říci každému, co si myslí, by se jí mohla vymstít. Vyhodili by ji brzy ze strany a my bychom měli politický škraloup. Pak už jen hledali způsob, jak tuto „nabídku“ odmítnout! A nikoho tím neurazit! Pamatuji se i na to, když jsme během rekonstrukce střechy narazili na krabici s výtisky Rudého práva z roku 1968. Tatínek je měl kdesi na půdě uložené. Mamka nadávala, ale pak nám vysvětlovali, že se o ničem nesmíme zmínit. (Podobné nařízení jsme dostávali i tehdy, když jsme jezdili k babičce a dědovi na zabijačku.) Taťka také často poslouchal Rádio svobodná Evropa. Ačkoliv to bylo v ranních či večerních hodinách, vždy seděl s hlavou u přijímače, který téměř nebyl slyšet. Jeho počínání mi připomínalo filmy z 2. světové války! Ale jak říkám, rodiče spíš patřili k lidem, kteří se do ničeho aktivně nijak nehrnuli. A hlavně toto téma bylo u nás tabu.

Víš sama, že spoustě věcí z téhle doby vůbec nerozumím, prostě nechápu, jak to takhle mohlo fungovat. Ovlivňovala politika i vás jako děti?
Ovlivňovala – neovlivňovala. Určitě ano, ale mnohé si člověk v té době, jako malé dítě, ani neuvědomoval. Jak už jsem ti říkala, u nás doma se o tom nemluvilo a ve škole se to neučilo. Dějiny v hodinách dějepisu končily v lepším případě 2. světovou válkou a byly zkreslené. Naší povinnou četbou v rámci hodin branné výchovy, v níž jsme se připravovali na „možný útok nepřítele ze Západu“, byla Fučíkova Reportáž psaná na oprátce. Minule jsem ve sběru papíru našla i další povinnou četbu „Timur a jeho parta“. Spousta autorů byla zakázaná. Teprve až po nástupu Gorbačova jsme začínali objevovat nejen knihy, ale i trezorové filmy. Pamatuji si, že na gymnáziu jsme měli profesory, kteří nám tyto staré filmy přehrávali v rámci jakéhosi „klubu“ a později už jsme jako vysokoškoláci navštěvovali každé pondělí „filmové kluby“. Ale abych se vrátila k tomu dětskému období – můžeš se podívat na můj slabikář! To jsou ukázky z knih! To jsou články o tom, jak jedině pionýr je ten, kdo dokáže pomoci staré babičce. Ty vlastně ani nevíš, kdo to byl pionýr! Jako ty teď chodíš na hasiče, tak my jsme se stávali nejprve jiskrami. Ale museli jsme také říci slib: Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná! Potom jsme se stali pionýry. Opět jsme na výzvu „K budování vlasti buď připraven“ museli přislíbit „Vždy připraven!“ Takže vidíš, že určité „masírování a vtloukání“ ideologie tady probíhalo už od dětství. K tomu jsme si jako pionýři museli zakoupit bleděmodré košile a tmavěmodré sukýnky (chlapci kalhoty), u nichž byl pásek se znakem, a na krk jsme si uvázali rudé šátky. Takto upraveni jsme se účastnili různých oslav. Třeba na prvního máje! Ve městě se konal obrovský průvod ulicemi města. Neexistovalo, že by někdo nepřišel! Účast se pečlivě kontrolovala! Celý průvod se nakonec sešel na náměstí a tam zástupci města pronesli plamenné projevy o tom, jak se máme všichni dobře (i když každý věděl, jaká je skutečnost). Vzpomínám si také na povinný průvod na 9. května při oslavě rudoarmějců, našich osvoboditelů. Cestu z náměstí na hřbitov, kudy procházel průvod, lemovali pionýři, kteří vzdávali čest pravicí. Ale nemysli si, pionýrem se nemohl stát každý. Třeba tvůj taťka pionýrem nikdy nebyl – protože zlobil. Ve skutečnosti mu strejda emigroval na Západ. No a na střední škole se potom z pionýrů stávali svazáci, kteří rudé šátky vyměnili za rudé kravaty.

Mami, mluvila jsi o tom, že vás ve škole učili věci, které ani nebyly pravdivé?
Ano, zkreslené informace, které nebyly pravdivé, byly poplatné tehdejšímu režimu a nesměly se zveřejnit žádné informace, které by poškodily komunistickou stranu, ideologii, … Já jsem ale asi měla štěstí na učitele. Pokud nemuseli, nikdy do nás nic „nehustili“. Ani na základní škole, ani na gymnáziu. Tam už vůbec ne, protože velká většina z nich sem byla přemístěna právě proto, že si o tehdejší době myslela své. Problémy nastaly až na vysoké škole, protože jsem přišla právě z onoho gymnázia. Přitížilo mi i to, že si jeden z profesorů na VúML vzpomněl, že v našem městě kdysi pomáhal zakládat JZD a vyhodili ho tu z okna!

A co to mělo společného s tebou? Vždyť ty jsi v tu dobu vůbec nebyla na světě?
Taková byla doba! Pokud se někdo provinil, byli potrestáni i blízcí lidé z jeho okolí. Byla to určitá forma psychického nátlaku – ublížit lidem, které máš rád. No a někteří to přeháněli tak jako náš profesor. Prostě jsme byli víc pod dohledem i kvůli takové hlouposti, kterou jsi navíc nezavinil!

Mami, už jsi mluvila o tom, že určité zboží bylo nedostatkové. A kterých věcí se to týkalo?
No snad všeho! Už jsem zmínila elektrospotřebiče, ale i nábytek, knihy, noviny, potraviny, oblečení, hračky, … prostě cokoliv. Pokud jsi chtěl získat nějaké „podpultové zboží“, musel sis připlatit a mít známého, který by ti ho pod pultem schoval, případně ti řekl, že v tu a tu dobu v určitý den přijde požadované zboží. Pak jsi od časných hodin stál frontu před obchodem a doufal jsi, že na tebe vystačí těch pár kousků, které přišly na prodejnu. Živě si pamatuji, jak jsem stála každou sobotu frontu na „Mladý svět“, což byl v té době časopis pro mládež. Pamatuji i fronty na knihy. Třeba Karafiátovi Broučci byli jen 3 výtisky a já stála druhá! Na pravidelné nákupy jsem chodila i s babičkou. Pamatuji se, že vždy ve čtvrtek odpoledne přivezli do Jednoty balíčkované maso. Všechny stařenky tady začaly přehrabovat těch pár balíčků, ale většinou byly rády, že „něco urvaly“, aby měly z čeho vařit. A pokud jsme s babičkou nebyly úspěšné, musely jsme se vydat hned v pátek ráno k řezníkovi do města, kde nás opět přivítala fronta před obchodem. Někdy si mě i profesoři v dopoledních hodinách (zvláště před Vánoci) posílali pro mandarinky a pomeranče. Později, když jsem studovala v Ústí, jsem (podobně na tom byly i spolužačky) spoustu věcí vozila z tohoto města, protože bylo jako krajské město mnohem lépe zásobeno. No a taky tu měli ESO – prodejnu pro ekonomicky silné obyvatelstvo, jak jsme tomu říkali! O věcech, které se tady prodávaly, se nám u nás na vsi ani nezdálo. A tak jsem většinou byla pověřena, abych dárky k narozeninám kupovala i tady. Vzpomínám i na mikiny dovezené z výletu do Maďarska. Děvčatům vůbec nevadil nápis přes celou hruď „I am man!“. Důležitější bylo, že měla mikinu s nápisem! A což teprve mýdlo značky FA! Nebo plyšové hračky z NDR! Takové jsme vídali jen u střelnice na kolotočích! A ten údiv v našich očích, když nám mamka přivezla z dovolené v Jugoslávii podravku (to nám pak květáková polévka chutnala božsky) a nektarinky. Konečně jsme nemuseli jíst „chlupaté“ broskve! Nedělí nás od sebe tolik let, ale asi jen těžko chápeš, že ovoce bylo na příděl (dostala jsi půl kila mandarinek a hotovo!), že jsi přišla do obchodu a nekoupila sis jogurt. Dnes jich jsou v supermarketech plné regály!

Máš pravdu, to si opravdu představit nedovedu. Ale tohle období skončilo listopadem 1989. A pokud vím, tak ty jsi tehdy byla na vysoké škole…
Ano, byla – ve třetím ročníku. 17. listopad byl pátek a já jsem tehdy byla doma, byla jsem nemocná. O událostech, které se odehrály v Praze, jsem se dozvěděla z televizních novin. Jako dnes si pamatuji reakci matky mého přítele: „Ty parchanti už roupama nevědí coby, měli by jít makat!“. Tak a hotovo! Přes víkend jsme doma hltali všechny zprávy o tom, co se vlastně stalo. Bylo to dost těžké, protože informace byly velmi zkreslené. Hned v neděli večer jsem odjela do Ústí, kde jsme se zapojili do různých studentských aktivit. Nejen manifestace na náměstí se zpěvem Krylových písní, ale také roznášení a rozvážení informačních letáků po vesnicích v okolí. Později jsem podobné tiskoviny roznášela i vylepovala u nás na vesnici. Lidé tady žili tím svým stereotypním životem, zvykli si a neprotestovali. Byli přesvědčeni, že se jich to netýká, protože tohle si dělají v Praze. A nás se to vlastně netýká. V letácích byly nejen informace politické, ale třeba i o tom, jak dál v zemědělství. Pamatuji se na první reakce lidí, když objevili vyvěšené letáky na obchodě. Počáteční zděšení (kdo nám to tu vylepil, bude z toho průšvih, co to je) postupně vystřídala zvědavost a alespoň někteří se o texty začali zajímat. A postupně chtěli získávat další informace a s dalším děním ve společnosti získali přesvědčení, že to, co se děje, není jen záležitostí Pražáků. Byli pohlceni atmosférou té doby. Tak jako my, studenti. Bylo to nádherné období, kdy k sobě lidé měli mnohem blíž. Škoda, že se to tak nějak postupně vytratilo. Pro nás studenty to bylo období nejen politických změn, ale i změn, které se týkaly studia. Výsledky některých zkoušek pro nás už byly zbytečné (politická ekonomie, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, …) a čekaly nás přednášky a semináře nové – estetika, politologie, filozofie a samozřejmě nové ekonomické mechanismy, které v té době do světa šířil Václav Klaus. Až na tu ekonomii velmi příjemná změna! Samozřejmě, že s výměnou „předmětů“ přišla i výměna profesorů.

Děkuji za čas, který sis na mě udělala, bylo to velmi zajímavé.

Závěr:

To, co se dělo ještě před pár lety, mi přišlo velmi zajímavé. O tomto období jsem se toho ve škole zatím moc nedozvěděla, ale plno věcí jsem zjistila i díky tomuto úkolu. Je mi to blízké i tím, že se tato doba týkala mé rodiny. V této době bych rozhodně žít nechtěla, už jen proto, že bych nemohla říci svůj vlastní názor, jestli je pravda to, co mi o této době říkala mamka, tak já bych také na tuto dobu (politickou stranu) neměla pozitivní názor. Některým lidem mohlo toto období připadat hezké, ale řekla bych, že to spíš těm, kteří byli „VIP“. Nejvíce mě překvapilo, že mnoho rodin nemělo třeba rádio, například já ho poslouchám skoro každý den, nebo černobílá televize. Nedokážu si představit, že bych na své oblíbené seriály koukala v černobílém provedení. Zajímavé je také to, že se čekaly dlouhé fronty a většina lidí, která v ní stála, čekali na stejnou věc a většina si ji stejně nekoupila, protože na ně „nezbyla“. Dnes se také sice čekají fronty, ale každý si nakoupí, co chce. Co si ale nejvíce nedokážu představit, je život bez počítače, vždyť já ho používám snad na všechno. Ale u tohoto úkolu jsem se přece jen zasmála. A to když mi mamka vyprávěla, jak šla profesorům pro mandarinky. Jsem i docela ráda, že jsme tento úkol dostali, protože jsme se určitě dozvěděli mnoho nových věcí.

• Práce ve formátu PDF