Základní škola a Mateřská škola Ústí nad Labem

Adresa: SNP 2304/6, 400 11 Ústí nad Labem

  1. Rozhovor s pamětníkem (muž, 42 let)
  2. Rozhovor s pamětníkem (muž, 44 let)
  3. Rozhovor s pamětníkem (muž, věk neuveden)
  4. Rozhovor s pamětníkem (muž, 49 let)
  5. Rozhovor s pamětníkem (muž, 67 let)

Rozhovor s pamětníkem

  • Pohlaví: muž
  • Věk: 42
  • Bydliště: Malečov (Ústí nad Labem)
  • Zaměstnání: starosta obce Malečov
  • Vzdělání: Ekonomická škola oboru zemědělství a výživy

Co si představíš, když se řekne 70. a 80. léta?
Představuji si totalitní režim, RVHP, Varšavská smlouva a další takovéhle děsy, promyšlené a také nepromyšlené nápady 70. a 80. let. Bylo to období mé základní školy. Nejhorší je to, že to, co se dělo, si člověk uvědomí až po té události (revoluce). Nebyl jsem z rodiny rebelů. Nikdo nebyl z mé rodiny komunista až na mého tátu. Byl to řadový člen u komunistů, takže neměl žádnou funkci.

Jak si vnímal politiku a věděl jsi jméno nějakého politika? Mé okolí mě politikou neobklopovalo, bylo to tabu, takže jsem to vůbec nevnímal. Ale samozřejmě, že jsem jména politiků znal ze školy z televize občas i z domova.

Co se u vás doma mohlo a nemohlo říkat vzhledem k tomu, že tvůj táta byl komunista a doba byla přísná na to, co se řeklo a neřeklo?
Táta byl jenom řadový komunista, takže to nebylo nic neobvyklého, doma se mluvilo, jak se to cítilo. Každý měl svůj názor. Hlavně se doma mluvilo o tom, že bychom měli mít větší svobodu a takové věci okolo a že komunisti jsou „na hlavu“. Říkali mi, ať nic takového, co od nich slyším, radši nikde nevypravím, že by z toho mohl být malér, ale jinak to bylo celkem normální i táta občas řekl, že komunisti jsou lidově řečeno debilové.

Jak si to vnímal jako malý, tuto dobu?
Vnímal jsem to úplně naopak, jak to tenkrát celé bylo, jelikož nám ve škole říkali, jak je to dobré a správné, co se teď děje. Tak mi to přišlo normální.

Jak si nakupoval, co si vůbec nakupoval, a dalo se koupit všechno?
Nakupoval jsem to, co zrovna bylo, protože toho bylo málo, byly velké fronty, takže jste si nemohli koupit většinou to, co potřebujete. Většinou se na vás také nedostala vůbec řada. Anebo se vykoupilo před vámi to potřebné, čeho bylo málo a vy jste to chtěli. Byli jsme rádi, když jsme měli na Vánoce mandarinky a banány. Občas jsme kupovali podpultové zboží, měli jsme známé, kteří pracovali v krámě s masem. Bylo dobré mít takovéhle známé v této době.

Stalo se ti, že si měl na něco našetřeno, měli to zrovna v obchodě, ale ty sis to nemohl koupit, protože na tebe nevyšla řada nebo něco podobného?
Ano, ale nestalo se to mně, ale mému bráchovi. Chtěl si koupit motorku, měli asi jenom 5 kusů a poslední motorku koupila před ním nějaká stará babča, bylo mi ho tenkrát moc líto.

Měl jsi někdy bony? Ano. Kde jsi je sehnal a co jsi proto musel udělat, abys je získal?
Získal jsem je od známých za 5 až 6 Kčs. Ale trvalo mi dlouho, než jsem je od známých koupil, musel jsem si totiž nejdřív našetřit normální peníze.

Co sis za ušetřené bony koupil a kolik jsi jich měl?
Koupil jsem si za ně kazeťák, který by se v normálním obchodě, než v Tuzexu za bony nedal koupit a ještě jsem si k tomu koupil kazety na nahrávání. Měl jsem 50 bonů. A byl jsem za ně velmi šťasten. A ještě jsem si kupoval zahraniční muziku, která u nás byla zakázaná.

Jezdil jsi někam s rodiči na dovolenou? Jezdili jste i do zahraničí?
Na dovolenou jsme jezdili, ale jenom tady u nás, nikam jinam jsme nemohli. Abychom mohli do zahraničí, potřebovali bychom vízum, které jsme ale nedostali.

Jak jsi vnímal to, že jsi nemohl nikam jinam jet?
Vzhledem k tomu, že jsem byl ještě malý, tak mi to bylo docela jedno, rodiče o tom přede mnou nemluvili, že by chtěli někam jinam jet, tak mi to bylo jedno, byl jsem rád, že jsem někde. Ale měl jsem strejdu a ten měl kamaráda, který se přestěhoval do Ameriky, když se ještě mohlo. Zanedlouho poslal mému strejdovi dopis, aby se za nimi jel podívat a třeba se i přestěhovat, ale byl problém, že tam nemohli oba. Pustili jenom jeho ženu, takže můj strejda musel zůstat tady. Jeho žena tam zůstala napořád kvůli situaci u nás a strejda říkal, že tam za nimi pojede, až bude moci. Bohužel 3 měsíce před revolucí umřel, takže se tam nikdy nepodíval. Můj závěr je takový, že můj strejda je hodně výřečný a toto téma ho hodně baví. Zabývá se nejen 70. a 80. léty, ale celými dějinami, takže si myslím, že se mu na každou otázku odpovídalo podle mě dost dobře. Žádná mu nedělala problém. Když to celé shrnu, strejda měl v rodině jednoho komunistu, jako malý se o politiku nezajímal a myslel si, že to, co se děje, je v pořádku, nebyl z rodiny rebelů.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětnik: muž, 44 let, vedoucí směny v provoze energetiky- Spolchemie.

Jak na tebe působila tehdejší doba?
Bylo mi 15 až 20, takže jsem do politiky vůbec neviděl, ale připadal jsem si hrozně omezeně, každý nás kontroloval, kde kdy a co děláme (jezdil jsem trampovat, hraní na hudební nástroje atd. …). Ale v porovnání s dneškem jsme měli mnohem více svobody a byli jsme mnohem méně omezovaní. Na ulicích bylo bezpečno, drogy, to byl téměř neznámý pojem, a když se objevil nějaký narkoman, tak pro nás byl naprostým exotem. Bezdomovci a nezaměstnaní nebyli, protože každý měl právo a povinnost pracovat. Lidé měli k sobě blíž a v sociálním směru jsme měli jistoty, které dnes nemáš.

Jak se ti tehdy vlastně žilo?
Měli jsme touhy jezdit na západ, mysleli jsme si, jak to tam není skvělé, ale když to k nám potom dorazilo, zjistili jsme, že to takový přepych není. Žilo se beze strachu ze ztráty z práce, že vůbec omarodíš. Uznávám, že někteří lidi režim odsuzují, protože je nějak postihl (ač už z politických důvodů, tak i z jiných), ale naše rodina žila v poklidu, protože v naší rodině nebyl nikdo postižený znárodňováním a nikdo „nebojoval“ proti režimu.

Chodil jsi také na prvomájové průvody?
Chodil, až na jednu výjimku, bez donucení, byla to pro mě spíš zábava a společenská událost.

A co spartakiáda, chodil jsi na ní, bavilo tě to?
Cvičil jsem jako starší žák (asi 7. třída) a rád jsem tam chodil, protože jsem měl bezvadnou učitelku (p. Macunovou), která to podávala takovou nenásilnou formou. Naše škola se dostala až na krajské město. Do Prahy jsme se ale nedostali. Spartakiáda nebyla kupodivu povinná.

V 80. letech jsi šel na vojnu. Jaké to bylo?
Nastoupil jsem v roce 86. Byl jsem v Bechyni na letišti jako záchranář. Bechyně byla bojový útvar, neustále jsme byli v pohotovosti a měli jsme tvrdý výcvik. Spíš jsem si připadal jako v práci. Byl rozpis služeb, sloužil jsem tři dny a jeden den jsem měl volno. Bylo jedno, jestli byl víkend nebo svátek, pracovalo se neustále. A jaké to bylo? Určitě jsem to považoval za ztracený čas, považuju to tak dodnes, i když z toho zpětného pohledu si myslím, že by na tu vojnu měl jít na čas každý kluk, protože by měl každý poznat ten vojenský režim, naučit se kázni a řádu.

Pohltily tě některé tehdejší trendy? Například céčka?
Žádným trendům jsem nikdy nepodlehl, vytvářeli jsme si vlastní styly. Céčka jsem znal, ale jelikož to byl trend, tak mě nezajímal.

Jezdil jsi s rodiči na dovolené? Kam jste mohli jezdit?
Jezdili jsme v tuzemsku, jelikož s námi byla mamka sama. Když jsem se oženil, tak moje mamka se sestrou jezdily i do zahraničí. Volně mohl člověk jezdit po celém východním bloku, kromě bývalého SSSR. Cestovat na západ bylo v zásadě možné s cestovní kanceláří, po patřičném úředním řízení, které se dá směle přirovnat k dnešnímu řízení při cestě do USA.

Byli tvoji rodiče ve straně?
Můj táta vstoupil do strany jen z karierních důvodů a moje mamka vstoupila do strany, protože doufala, že mi usnadní studium, ale myslím si, že to moc velký vliv na moje studium nemělo.

Vystudoval jsi bez problémů?
Ano.

Rozhovor s pamětníkem

Jak bys charakterizoval období komunismu v 70.–80. letech? Nějaké specifické znaky?
Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy pod velením politiků SSSR bylo odstaveno Dubčekovo reformní křídlo KSČ, které prosazovalo „socialismus s lidskou tváří“. Tímto odstavením Dubčekova křídla začalo po 50. letech druhé nejkrutější období v poválečné historii Československa. Nastalo období prověrek, a kdo nesouhlasil se vstupem vojsk VS a následnými kroky normalizace, měl problémy v zaměstnání a v soukromém životě (pokud nějaký existoval). Veškeré pokusy o demokratizaci se snažil režim potlačit již v zárodku. Mírné uvolnění nastalo v polovině 80. let s nástupem M. Gorbačova do funkce generálního tajemníka UV KSSS. Specifickými znaky bylo potlačování svobodného projevu, překrucování historie, zatajování skutečností, zákaz cestování do demokratických zemí, nedostatek zboží v obchodech.

Co bylo v té době „in“, jaká byla hudba a kultura obecně?
S těmito znaky a popsanou charakteristikou režimu korespondovala i „státem“ povolená kultura. Byly vydávány knihy autorů poplatných režimu. To samé bylo i u komerční (populární) hudby. Státní rozhlas a televize vysílali programy, které byly předem cenzurovány. Velké množství lidí poslouchalo tajně zahraniční stanice (Hlas Ameriky, Svobodná Evropa). Až na výjimky, na rozdíl od Maďarska se nekonaly koncerty „velkých“ zahraničních skupin ve světě uznávaných umělců. Velmi kvalitní byla „podzemní“ (undergroundová) kultura. Bohužel většina skupin byla zakázána. Nepohodlní herci a režiséři zkoušeli po soukromých bytech. Spisovatelům vydávali knihy v zahraničí. Spousta umělců byla donucena k emigraci nebo emigrovala.

Čeho se lidé nejvíce báli?
Lidé se nejvíce báli mluvit otevřeně, protože společnost byla prošpikována tajnou policií a jejími spolupracovníky. Tito se pohybovali mezi kolegy v zaměstnání, na kulturních akcích, po restauracích. Nikdo netušil, zda je soused v domě nebo kolega v práci spolupracovník STB.

TUZEX – Měl jsi nějaké věci z tuzexu? Jak to chodilo a koho bylo dobré znát?
Jelikož se tato doba vyznačovala nedostatkem normálního zboží, natož kvalitního a stát potřeboval valuty, byly v některých městech, které navštěvovali občané demokratických zemí světa, zřízeny prodejny TUZEX. V těchto prodejnách se také nakupovalo za bony. Občan, který nepracoval v zahraničí, mohl v prodejnách nakupovat pouze po směnění koruny za bony na černém trhu, který režim toleroval, za účelem získání valut.

Byly za komunismu nějaké výhody?
V tomto období se na první pohled zdálo výhodné, že je školství a zdravotnictví zdarma. Otázkou zůstává, na jaké úrovni byly. To samé bylo v ústavou daném právu na práci. Všichni občané měli práci, ale opět se můžeme ptát, kolik lidí využilo svou pracovní dobu za účelem, který měli v pracovních smlouvách. Jediné, co bych považoval za výhodné, byly novomanželské půjčky a nízké náklady na bydlení.

Co to vlastně bylo podpultové zboží a kdo ho dostal?
Jak jsem se již zmiňoval, byl nedostatek zboží. V obchodech chyběly hygienické potřeby, ovoce, maso, elektronika, byl velmi omezený výběr obuvi, oděvů a sportovních potřeb (kola). Tato situace velmi nahrávala lidem, kteří měli k tomuto sortimentu přístup, jejich kamarádům a známým, kterým zboží schovávali, čímž se nedostalo na ostatní a pro takové praktiky vznikl název „podpultové zboží“.

Kdo byl pro komunistický režim nepohodlný?
Pro režim byl nepohodlný ten, kdo měl svůj názor, své myšlení, nechtěl držet stranou určený směr. Každý, kdo byl přesvědčený o síle jedince, který se stará o sebe sám a nespoléhá na stát. Strana se obávala lidí věřících a církve. Strana se obávala intelektuálů, umělců a sportovců, kteří byli seznámeni s životní úrovní demokratických zemí.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník
    • narodil se: 1962
    • bydlel v: Děčíně později v Ústí nad Labem
    • zaměření: vojna

Byly rodiče ve straně?
Moji rodiče ve straně nebyly.

Jaký sport, nebo jaké zájmy jsi v této době měl?
V této době jsem dělal sport a to lehkou atletiku a díky tomu jsem veškerý čas trávil na trénincích.

Měl jsi v tomto sportu úspěchy?
V Děčíně jsem začínal jako vytrvalec, pak v Ústí jako překážkář a tam jsem nějaké úspěchy měl. Co jsi vystudoval a jaký vliv na to měl režim? Kvůli sportu jsem studoval v Ústí a vystudoval jsem obor mechanik měření a regulace (čtyřletý obor s maturitou) a režim na to ani v dobrém, ani ve zlém vliv neměl.

Jaké jsi měl známky?
Na základní škole průměrné, ale na učilišti jsem byl nejlepší.

Šel jsi na vojnu dobrovolně?
Každý muž měl vojnu povinnou stejně jako já. Někdo se tomu vyhnul pomocí modré knížky.

Co přesně jsi na vojně dělal?
Byl jsem vojenský řidič, měl jsem už předtím hotový řidičák, a proto jsem se nedostal do sportovní Dukly, ale byl jsem ve vojenském útvaru přímo na hranicích s Německem a vlastně ten měl životnost asi 2 minuty, kdyby vypukla válka. Do těchto útvarů byli posíláni také kriminálníci, kteří podepsali smlouvu, že budou na vojně na doživotí, a proto nemuseli do vězení za to, co udělali.

Proč tě neposlali do tanku, ale řídil jsi auto?
Na tank se dělají speciální psychotesty a díky kamarádovi, který měl s tímto špatné zkušenosti, jsem do těch testů napsal, že spáchám sebevraždu, a tak mě dali jako vojenského řidiče aut.

Co jsi zažil, když jsi jezdil autem?
Tak třeba jsem vezl generála, který měl na bojištích kontrolovat střelby, a před námi jely kamiony. Ti kluci, co je řídili, byli unavení a padali ze srázu ze silnice dolů, tak jsem ho vzbudil, aby si to tam šel zorganizovat.

Poslali vás někdy do války?
Všechno bylo cvičné, sice s ostrou municí, ale do války nás neposlali. Ale bylo to jako doopravdy za podmínek jako za války. Voják je povinen strádat, ať se to týkalo nedostatku jídla a podobně.

Mohlo se stát, že i při obyčejném cvičení se někdo zabil?
Třeba se stalo, že při cvičení byl někdo postřelen, nebo se čistily zbraně a můj kamarád dostal slepou střelu do břicha.

Mohli jste na vojně dokumentovat, fotit…?
Nemohli jsme, bylo to vojenské tajemství. Byly za to vysoké tresty, někoho mohli dokonce za tohle zastřelit.

Jaké jste měli ubytování na vojně?
Byly to železné postele, jakoby palandy. Vždycky byla ubytovaná jedna rota samostatných jednotek. Já byl jednotka řidič a technik praporu. Tohle byla jediná rota, kde byli samí specialisti a ti ostatní, těm se říkalo Bigoši ale jinak to byli motostřelci.

Pomohla ti na vojně tvá vystudovaná škola?
Měl jsem díky tomu více práce. Vždy, když se někde něco rozbilo, tak jsem musel ihned vše opravit, aby to šlo jak hodinky.

Jakou jsi měl vojenskou hodnost?
Byl jsem vždy jen vojín a nikdy mě nepovýšili. Ale trávil jsem hodně času s generály a plukovníky, které jsem vozil po střelbách.

Mohl jsi během 80. let někam vycestovat?
Já jsem navštívil se sportem všechny země východního bloku.

Rozhovor s pamětníkem

„Co si myslíš o tomto období? A co si myslí ostatní? Jsme pouze náročná generace? Komunisti ano, či ne?“
Tyto otázky nejsou nijak těžké, ale každý si na ně odpoví jinak. Můj děda (67 let, technik, po sametové revoluci podnikatel, 3 děti a manželka) si např. myslí, že my jsme opravdu náročná generace. To, že si dřív musel vystát frontu, občas i několik metrů dlouhou, na základní potřeby mu nepřipadá nijak zvláštní. Ale co si budeme povídat, kdyby lidé nebyli nároční a líní, tak pereme prádlo v neckách. Ovšem tzv. podpultovému zboží, jak sám řekl, nikdy nepohrdl. Jelikož ale nebyl členem KSČ a neměl moc známých, měl tu možnost pouze občas.

„Dědečku, co ti říká Tuzex a bony?“
byla moje otázka, na kterou mi odpověděl s mávnutím ruky: Ále, to byla taky vymoženost. No když jsme se dostali k nějakým těm bonům, tak jsme si šli koupit třeba ty texasky, to byl tenkrát hit. I přesto, že byl můj pradědeček komunista, mému dědovi komunisté nevoní. Říkal mi, že mu dávala zabrat celá rodina, jak on, švagr, sestra, atd. My se ve škole učíme o protestantech, disidentech, politických vězních, ale podle mě je tohle pouhých pár jedinců, kteří si i v té době uvědomovalo, že je něco špatně, a že je to někde jinak a líp. „Obyčejní“ lidé většinou neměli ani páru o tom, že tento režim je neobvyklý a špatný, dokud si třeba jen omylem nepustili zahraniční rádio (např. z Londýna), kde se směl veřejně kritizovat komunistický režim. Spousta lidí byla ovlivněna komunistickou propagandou, jak se mají všichni dobře, jak se daří státu a jak je všechno naprosto v pořádku. O možných hrozbách se nikdo nesměl dozvědět. Např. možnost, že výbuch jaderné elektrárny v Černobylu, by se mohl odrazit i u nás, nepřipadala v úvahu. I můj děda se o mnohém dozvěděl až po Sametové revoluci, kdy padl částečně komunistický režim a s ním i cenzura, tajná policie a každý mohl nahlas říci to, co měl na srdci. Na mnou položenou otázku:

„Co jsi tenkrát říkal na to, že jsme komunistický stát?“
Děda odpověděl: „To jsem byl ještě mladý, a nějaká ta politika mi byla jedno. To, že je v postatě všechno špatně, nikdo nevěděl a spousty lidí, jako např. můj táta, se nechali oblbnout tou jejich propagandou, jak všechno vyřeší.“

Cestování do zahraničí?
Nikdo v té době netušil, že není normální, když se smí cestovat pouze do zemí Východního bloku. I když původní myšlenky komunismu byli krásné, bohužel byli nerealizovatelné. Děda sice pořád tvrdí, a asi tvrdit i bude, že jsme jen moc nároční a nevíme coby. Ale taky ví, že komunismus nikomu nepomůže. Nikomu neberu jeho přesvědčení a názory, ale také je nikdo nebere mě, což by se v komunistickém státě stát nemohlo.