Klasické gymnázium Modřany

Adresa: Rakovského 3136/II, 143 00 Praha 4

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník: Miroslav K.
    • věk: 71 let
    • povolání: vedoucí obchodního oddělení
    • bydliště: Kunčičky u Bašky

Trávení volného času:
Dělal jsem vedoucího obchodního úseku. Měl jsem pod sebou 20 lidi. Měli jsme půl hektaru pole, takže jsme se věnovali farmaření. Chovali jsme slepice a asi 15 ovcí. V sezoně jsme pěstovali brambory, obiloviny, drůbež a ovce a také sklízeli seno. Měl jsem svou vlastní mechanizaci. Když zbyl nějaký čas tak jsme jezdili na kolech a trávili turistikou. V zimním období sjezdové lyžování, běžky. Jednou za čas kino.

Rozdíl mezi soukromým a veřejným sektorem:
 V roce 68 jsme byli plni elánu a v očekávání ve změnu v systému politiky. Postupně se všechno začalo měnit po příchodu doktora Husáka. Lidé se stávali uzavřenějšími. Členové strany, byli prověřováni a já jako nestraník (nikdy jsem nebyl ve straně) a vedoucí oddělení jsem byl předvolán před prověřovací komisi. Byl jsem dotazován na můj názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy a politický systém. Mezi lidmi panovala nedůvěra, nebylo již možné říct některé věci a vlastně vše co bylo řečeno o režimu nebo o různých komunistech nemohlo na veřejnost a museli jste si dávat pozor, abyste i před některými známými něco vážného neřekli, protože pak byste měli velký problém. V tomto ohledu jsme museli být velmi ostražití hlavně před dětmi, aby ve škole nepublikovaly naše názory, které jsme se odvážili říct jen v rodinném kruhu.

Cestování:
V 70 letech jsme se nikde na západ nedostali, cestovali jsme pouze do Maďarska, Polska a NDR.

Kontakty pro rodinu:
V našem podniku byl jmenovaný ředitel na jaře 68 poměrně v mladém věku, v celku měl dobré názory, ale byl ve straně. Jeho přístup byl tolerantní a tak jsme také díky němu normalizaci ve zdraví přežili.

Schůzování:
Schůzí jsem se účastnil asi 2x ročně, když se jednalo o bezprostřední část naší obce, na které se řešily problémy, jež se nás týkaly. Řešil se vodovod, doprava a další nezbytně důležité věci.

Spartakiády:
Do spartakiádních cvičení jsem se nezapojoval.

Zážitek z povinné vojenské služby:
Sloužil jsem v pohraniční strážní službě v Jaroslavi . Střežili jsme strategické vojenské objekty, které byly rozesety a střežení bylo prováděno obchůzkovou službou. Několikrát jsme byli vyrušeni různými podezřelými zvuky, ale jednalo se vždy o planý poplach. Několikrát se nám stalo, že jsme v ostnatém drátu, který byl pod proudem, našli spálenou zvěř a byl také případ, kdy našla jedna z hlídek spáleného mrtvého člověka.

Podpultové zboží a fronty v obchodech:
Bylo velmi důležité mít dobrou známost ve výseku masa a tak získat maso pro potřebu rodiny. Potřebné masné výrobky bylo většinou složité vůbec sehnat. Velice podobné to bylo s ovocem a zeleninou. Na pomeranče a banány byly velké fronty a zvláště pak o svátcích. Měl jsem dobrou známost v centrálním skladu zeleniny, kde jsem měl možnost získat za levnější cenu a bez front. V pozdější době vzhledem ke svým obchodním známostem jsem získal přízeň zelináře z Nových Zámků pana Czereše, který jezdil na trhy do Ostravy a Frýdku-Místku a vždy mi aspoň jednu bedýnku se zeleninou nechal.

Bony a tuzex:
Občas jsem si opatřil některou z cizích měn a bony. Abych si mohl opatřit nějaké cizí zboží v tuzexu. Občas jsme jezdili do Polska pro textilní zboží, které zde bylo výrazně levnější. Kádrový posudek: Kádrový posudek byl celkové hodnocení pracovníka včetně jeho vlastností, pracovní účasti a hlavně jeho politického smýšlení k současnému politickému systému. Tento kádrový posudek byl uložen na kádrovém oddělení a v našem podniku dělal kádrováka kovaný komunista (opilec), který když byl nějaký problém, nechal se uplatit láhví tvrdého alkoholu.

Media:
Media byla ovládána komunisty, šířily čistě komunistickou ideologii a jedině ukazovaly výsledky socialismu, který ovšem ztrácel tempo v porovnání se západní ekonomikou. A prakticky media zobrazovala také jedinou (správnou) orientaci na SSSR a další socialistické země.

Seriály:
Seriály byly různého zabarvení, hlavně byly o práci a úspěších socialismu. Občas se objevil seriál, na který se vcelku dalo dívat jako třeba: F. L. Věk, Nemocnice na kraji města. Po roce 1980, kdy v Polsku se začala prosazovat Solidarita, se v Polské televizi objevovaly velmi zajímavé diskuzní a později i zábavné pořady a také západní filmy, které jsme dost sledovali.

Rudé právo:
Žádný tisk jsem neodebíral, ale občas jsem si koupil zemědělské noviny, které se zabývaly zemědělskou problematikou.

Rádia:
Poslouchal jsem rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Sportovní přenosy:
Občas jsme v televizi sledovali přenosy fotbalu a hokeje.

Politická zkušenost 70 a 80 let:
Byla to doba největšího propadu lidských vztahů, lidé si nevěřili, podezírali se a navzájem udávali. Dokládaly se brigády socialistické práce, které naoko stmelovaly poměry na pracovišti, ale důsledek byl pravý opak. Ekonomika země šla strmě dolů, vědeckotechnický výzkum zaostával. Naše země obchodovala jen se zeměmi tzv. socialistického tábora. V politice jsem se neangažoval.

Míra identifikace s režimem:
Na veřejnosti jsem nemohl projevit své názory, neboť by mě to stálo místo v práci.

Volby a jak probíhaly:
K volbám jsem chodil, ale pravidlem bylo, že kdo šel za plentu, byl podezřelý. A proto jsme všichni hodili lístek do urny a odešli. Bylo možné volit pouze strany sloučené v Národní frontě.

Rozhovor s pamětníkem – Československo v letech 1968–1989 z pohledu Antonína Navrátila

Antonín Navrátil, narozen roku 1958 v Praze, pochází z dělnické rodiny. Již od šesti let se věnoval herectví (v roce 1964 začínal v televizním pořadu Hledáme písničky pro děti). V deseti letech přišla jeho nejznámější role Honzy v seriálu Kamarádi a o několik let později ztvárnil nejednoho prince v českých pohádkách, jako například Jak Jaromil ke štěstí přišel, Až já budu královna, nebo Sedmipírek. Nyní se věnuje dabingu, režii a úpravě dialogů. Zde vypráví své zážitky z dob okupace a normalizace Československa:

Jak to všechno začalo.
Moje první setkání s politikou bylo v roce 1968, kdy jsme točili takový dětský seriál Kamarádi, kde jsme měli dialog před zdí, a my jsme si vybrali kus kde bylo napsáno „Běž domů Ivane“, čehož si nikdo nevšimnul. Přišlo se na to teprve při projekcích, kdy se to honem muselo přetočit, protože za to lidi lítali z práce. Jenže tomu předcházel vlastně ten největší šok, co může bejt pro desetiletého kluka. Když jsme byli na dovolený na Šumavě, tak jsme ráno slyšeli v rádiu, že se hraje hymna, což není obvyklé. Táta se šel podívat co se děje a vrátil se, že jsme okupovaný. Tenkrát byla otevřená hranice do Západního Německa. Měli jsme možnost utéct, ale protože jsme měli v Praze psa, tak jsme se kvůli němu vrátili a prožívali okupaci a normalizaci naplno.

Okupace.
 Ta samotná okupace byla děsivá, protože z té Kubovy Huti jsme utíkali v noci. Na silnici stály sovětský tanky a my jsme museli běžet přes pole. Táta říkal, že jestli uděláme nějakej hluk, tak že ti vojáci začnou střílet. Naštěstí se nám podařilo dostat se na nádraží, kde v noci asi ve čtyři hodiny jel vlak do Prahy. A já jsem se učil nebát chodit se psem ven, protože tady už to bylo všecko zabraný; v naší ulici byly obrněný vozidla, o ulici níž byly tanky, Rusáci si tam udělali dvě zemlianky, přímo v našem parku. Nikdo z nás nevěděl, co ty kluci ruský udělaj. Jestli budou střílet, jakože se střílelo a hodně lidí tenkrát zabili. O tom se taky nesmělo mluvit.

Veřejný x soukromý prostor.
 No, ten byl, jak se říká, „na prášky“. Doma rodiče samozřejmě ve slabší chvíli řekli, co si doopravdy mysleli, ale hnedka přiletěla varovná věta: ‚Ale opovaž se to říct ve škole! Protože by tebe vyhodili ze školy a nás by vyhodili z práce.“

Cestování.
Cestovalo se tam, kam se smělo. Stačilo, aby měl člověk škraloup, a už nedostal tzv. devizový příslib, takže si to ten aparát hlídal a odměňoval jenom ty poslušné lidi. I když to nemělo vždycky logiku, někdy dostali příslib i třeba lidi, který zlobili. Já jsem se jako študák dostal do Portugalska, na festival, levicový festival, kde jsme hráli naši levicovou hru. Tam jsem viděl, jak místní komunisti vytesávaj svoje hesla do nádhernejch starejch zdí. Tenkrát se mi hodně zošklivili. Jel s námi samozřejmě dohled, protože s každým takovýmhle zájezdem jel dohled, nás hlídal Dr. Svetozár Vítek, který nám říkal: „Víte, soudruzi, život to je taková lodička na rozbouřeném oceánu, a vy musíte ty plachty napnout včas a přesně tam kam fouká vítr, jinak se potopíte“. No a ten nás potom udal, že když jsme se poprvé jako študáci dostali k moři, na úplně opuštěný pláži, 10 km od nejbližší obydlený vesnice, tak jsme se všichni svlíkli a vykoupali jsme se nahý. Takže jsme pak měli zákaz vycestovat.

Spartakiádní cvičení.
Ano, byl jsem zapojen do spartakiádního cvičení, povinně jsem chodil cvičit na Strahov, ale ne nějaký tělocvičný úkony – držel jsem jednu tisícinu vlajky. My jsme nastoupili, každej jsme měli jednu desku a na jedný straně byla rudá vlajka a na druhý naše vlajka, tak jsme to točili. No a já jsem pochopil, že jediná možnost, jak se dostat ven, je otočit to špatně. Tak jsem to několikrát otočil špatně, což toho generála, co nás tam měl na povel, strašně rozlítilo, takže mě vyhodili. Bylo to něco strašnýho. Spousta lidí na to vzpomíná v dobrym, ale nebylo to nic hezkého, lidi byli prostě znásilňovaný. Mohl jste říct „já nechci“, ale ty následky byly. Byly sice plíživý, ale byly. Třeba nebyl devizový příslib.

Podpultové zboží a fronty v obchodech.
Já si pamatuju na jednu historku. Moje máma se dozvěděla, že do místní samoobsluhy došly kečupy, tak tam zavolala a představila se jako že je z Národního výboru a že ví, že jim přišly kečupy, a že tam posílá syna. Tak jsem tam šel. Dostal jsem vzadu od pana vedoucího, kterej se klepal, protože se bál, v papírovym sáčku (aby to nikdo neviděl) kečup. Tak takhle se sháněly věci, který tenkrát nebyly. To už si nikdo nedovede představit. Já sám jsem měl velký problémy, když jsem vyfotil naši samoobsluhu, když tam nebylo vůbec nic a šlo to až před prokurátora, protože jsem vyfotil prostě prázdné pulty.

Televizní seriály a pořady.
 Já jsem se nejen díval na Ženu za pultem, Okres na severu a podobné nesmysly, ale také jsme točili seriály a snažili jsme se samozřejmě těm politickejm tématům vyhnout. Například když jsme měli točit třetí řadu seriálu Kamarádi, tak jsme to všichni odmítli, protože podmínka byla, že jsme jako kamarádi měli vstoupit do SSM, tak jsme řekli, že to radši točit nebudeme. Pak jsem dělal seriál Zkoušky z dospělosti, tam jsem měl velký problém, že jsem neuměl říct soudruhu, to mi prostě nešlo. Tak jsem si celou scénu přes noc přepsal tak, abych to říkat nemusel, abych ho vůbec neoslovoval. Nicméně když potom šlo o to dostat se do divadla a zůstat tam, tak mi pomáhal spolužák mýho táty, Jarda Moučka, kterej to vzal přes tu politickou linii. Ten mi říkal, že musim podpořit partaj, a já mu neříkal, že nechci. A když to přišlo, když si mě předvolali, tak jsem věděl, že je zle. Přišel ředitel divadla Míka a ten mi řekl: „No, já vim, o co tu jde, nemusíte mi nic říkat. Prostě já tu mam směrná čísla a pokud je nenaplním, tak musí odejít někdo, kdo není straník a nedostane angažmá.“ Tak jsem kejvnul. Večer jsem šel k nám do hospody, kde jsem se všem přiznal. A všichni mě chlácholili. A ve mně se něco zlomilo, tak jsem třetí den přišel na tu jejich partaj za Jardou Moučkou a řekl jsem, že dokud tam budou takový lidi – a teď jsem jmenoval – že tam prostě nevstoupim. Ale protože už ředitel Míka mě měl za čekatele, tak mi hned ten den vystavil doživotní angažmá, a když jsem řekl, že do tý strany nevstoupim, tak už s tim nemohl nic dělat. Já se za to nestydim. Myslim, že to byla sprosťárna ode mě daleko menší než od nich. Protože ty jejich přemlouvací metody a nátlakový akce, ty byly opravdu… kdo to nezažil, ten neví co to je. Dneska to příjde mladejm směšný, ale tenkrát se opravdu jednalo o celej osud člověka. I jeho dětí. I jeho rodičů.

Volby
Jak probíhaly volby? Trapně. 99,9% volilo…

Normalizační prověrky a jejich následky.
No tak prověrky byly, ale já bych se spíš zmínil jenom o tom, že v každé ulici byl uliční důvěrník, který se neštítil chodit třeba večer ve tmě pod okna a poslouchat, kdo tam má Svobodnou Evropu. A už to šlo do posudku. Takový posudek třeba stačil k tomu, aby se člověk nedostal na gymnázium. Ono vůbec stačilo málo. Já si třeba pamatuju, že jsem našemu basketbalovému družstvu nastříkal na trička Sochu Svobody. Americkou. S pruhama. A hvězdama. Jenže v době toho turnaje, kdy jsme hráli, zrovna probíhala ve škole nějaká ideologická konference. No to byl rumec. To jsem tenkrát měl kliku, díky paní ředitelce mě na škole nechali. Ono stačilo třeba přijít do školy v džínách, a už byl průšvih. Anebo když někdo přišel s dlouhejma vlasama, tak byl upozorněnej, že se musí do druhého dne ostříhat. A když to neudělal, tak ho chytli a ostříhali ho sami. Anebo ho chytli policajti a ostříhali ho sami. A ještě ho zmlátili. To je ve zkratce vlastně všecko.

Rozhovor s pamětníkem – Interview- Normalizace

V srpnu roku 1968 nás napadl tehdější Sověrský Svaz, co jste ten den dělala?
Bydleli jsme v centru města v Palacké ulici. O tom, že jsme byli napadeni jsem se dozvěděla hned. Už v ranních hodinách byl všude chaos. Okamžitě jsem zapla rádio, abych věděla, co se děje. Tam hlásili, že jsme byli napadeni. Mám dva syny. Tehdy tomu jednomu byli dva a druhému ani ne půl roku. Držela jsem je v náručí a poslouchala rádio. Manžel ještě spal. Docela jsem se divila, že ani ten rámus ho nevzbudil. Musela jsem ho vzbudit až já slovy: „Napadli nás, asi bude válka.“ On klidným hlasem odvětil : „V pohodě, aspoň nemusím do práce.“

Dobře, ale přece jste se nemohli skrývat furt? Museli jste přece vyrazit třeba na nákup?
No jeslikož jsme měli nakoupíno, tak jsem zůstala skoro tři dny doma, ale potom už jsem musela pro něco dojít. Nejbližší krám byl Jungmanově ulici. Naložila jsem syna do kočáru a šla. Všude byli vojáci. Vzpomínám si, že nějaký mladý fotograf si je začal nenápadně fotit. Jeden voják si toho všiml a já jsem na toho hocha zavolala, ať utíká. V tu chvíli jeden z vojáků na mne namířil samopal a já myslela, že mě zastřelí. Naštěstí to byla jenom výstraha a on odešel a já mohla v klidu nakoupit.

A co později? Co jste dělala tak 3–5 let potom roce 1968?
V roce 1970 jsme se přestěhovali z centra Prahy do Podolí. Můj manžel pracoval ve stavební firmě IPS, což je dnešní SKASKA. Já jsem tam pak taky nastoupila. Kluci začali chodit pomalu do školky a do školy. Vše už probíhalo poměrně v klidu.

Jak jste vycházeli s financemi?
Tak vycházeli jsme. Měli jsme hodně výhod, protože firma IPS měla hotely a pensiony po celé republice, které jsme mohli využívat. Myslím, že jsme se špatně neměli.

Měli jste někdy problémy s tím, že jste někdy něco řekli špatného na tehdejší vládu a někdo vás udal nebo tak?
My jsme si dávali pozor. Ale můj manžel se seznámil s jedním panem z Venezuely, který byl Čech. Padli si do noty a on ho pozval k sobě do Venezuely. Finančně to bylo velice náročné, ale ten pán mu to vše platil, jelikož peněz měl dost. Jediný co si musel manžel vyřídit bylo povolení, aby mohl vycestovat ze státu. Něco ho to stálo a musel využít svých kontaktů, ale povedlo se mu to a povolení dostal. Koupil si letenku a strašně se těšil. Jenomže lidi jsou zlí a jelikož se manžel chlubil o své cestě v hospodě, tak si vymyslel, že manžel má v plánu odjet z republiky a už se nevrátit. Druhý den k nám domů přišli soudruzi z STB a zamítli mu odjezd. Ale naštěstí si to povolení zařídil znovu, ale tentokrát do nikomu neřekl a odletěl. Vzpomínám si, že v den jeho odletu k nám přišla sousedka, která nebyla v naší rodině oblíbená a byla známá svojí oddaností ke státu. A zrovna v tu chvíli, kdy ona u nás byla mi zazvonil telefon a manžel mi zdělil, že dojel v pořádku a já s klidným svědomím zdělila sousedce, že manžel právě dorazil do Jižní Ameriky. No to byste jí museli vidět, jak byla nasr..á. No a za tři neděle byl zpět. Tohle byl asi náš jediný problém.

A žilo se vám lépe v období komunismu nebo po revoluci?
No to je těžká otázka. Nevím, jak mému muži, jelikož je už po smrti. Já jsem si nikdy neztěžovala. Každá doba má svoje výhody a nevýhody. Myslím si, že lidé za komunismu drželi více při sobě. Byli úplně jiný poměry. Tenkrát jsem dala klukům každému 20 korun, když šli na fotbal a to v tom měli lístek, jídlo a dopravu. Dneska by za těch 20 korun ani nenastoupili do metra, nicméně dnes jsou jiné poměry, jiné platy a jiné ceny.