NESTÁVAL, Josef (14. 12. 1900 Praha – 1. 4. 1976 Praha)

právník, národněsocialistický politik a člen národněsocialistické „politické šestky“ Josef Nestával byl nejstarší ze sedmi dětí, z nichž se však dospělosti dožily jen čtyři. Otec Antonín pracoval jako dělník, později získal místo zřízence v Krasoumné jednotě. V roce 1915 padl na italské frontě, což život rodiny značně poznamenalo. Když v jedenácti letech Josef nastoupil na Akademické gymnázium v Praze, musel si přivydělávat kondicemi. V listopadu 1918 se jako středoškolák přihlásil do Stráže svobody, v roce 1919 se účastnil bojů na Slovensku. Od října 1919 studoval na Právnické fakultě UK v Praze, byl činný ve studentském spolkovém životě – jako jeden z předáků Klubu čs. socialistického studentstva byl místostarostou právnického spolku Všehrd. Po absolvování PF UK pracoval krátce jako konceptní úředník, v letech 1931–1934 byl tajemníkem předsednictva ČSNS a zástupcem generálního tajemníka. V roce 1934 v důsledku vnitrostranických neshod odešel do praxe, stal se právním referentem Ústředí nemocenských pojišťoven. Angažoval se i ve sportu, sedmnáct let hrál aktivně fotbal, byl členem výboru Čs. fotbalové asociace a také předsedou fotbalového klubu Viktoria Žižkov. Za druhé republiky byl funkcionářem Strany národní jednoty, od března 1939 byl referentem správní komise pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do odbojového hnutí (skupinu vedl pražský primátor Otakar Klapka), udržoval styky s předsedou protektorátní vlády gen. Aloisem Eliášem a s členy vojenské organizace ON, především pplk. Josefem Balabánem. Podílel se na organizaci Civilní protiletecké obrany, která měla hrát důležitou roli v protinacistickém povstání, zaměstnával na pražském magistrátu propuštěné důstojníky. Byl zdrojem důležitých informací pro odboj, protože se stal vysokým funkcionářem Národního souručenství. V červenci 1940 byl gestapem zatčen a v březnu 1942 v Berlíně lidovým soudem odsouzen k trestu doživotní káznice. Osvobozen byl až v květnu 1945 na Mírově. Po válce nepřijal nabízenou funkci generálního tajemníka ČSNS a působil jako ředitel Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a člen rady pražského národního výboru. Komunisté ho považovali za příslušníka levice a v únoru 1948 mu nabídli členství v Ústředním akčním výboru Národní fronty, to však odmítl, byl „vyakčněn“ a ve Svazu pojišťoven zůstal jako řadový referent. V létě 1948 ho z pověření P. Zenkla kontaktovala M. Horáková, aby se ujal vedení ČSNS v ilegalitě. Posléze s několika spolupracovníky vytvořil národněsocialistickou „politickou šestku“. Členové tohoto orgánu se snažili reagovat na politickou situaci vzniklou po únoru 1948. Na jednotlivých schůzkách předkládali návrhy hospodářské, politické či církevní povahy. Projednávala se rovněž pomoc postiženým rodinám politických vězňů nebo zřizování krajských důvěrníků ČSNS v ilegalitě. Jejich veškeré snahy směřovaly ke zdárnému chodu země po změně režimu. V září 1948 se J. Nestával spolu s M. Horákovou zúčastnil schůzky na faře ve Vinoři u Prahy, kde se národní socialisté sešli s nezávislými sociálními demokraty a lidovci. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949. Vyšetřovatelé StB ho původně vybrali jako vedoucího činitele tzv. Direktoria čs. odboje – počátkem roku 1950 byla do čela postavena M. Horáková a Nestával byl označen za její pravou ruku. Souzen byl ve dnech 31. května až 8. června 1950 v rámci monstrprocesu „dr. Horáková Milada a spol.“. V čele senátu Státního soudu stanul JUDr. Karel Trudák. Prokuraturu zastupovali JUDr. Josef Urválek, JUDr. Jarmila Brožová, plk. JUDr. Juraj Vieska a JUDr. Jiří Kepák. Státní soud v Praze odsoudil J. Nestávala pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu těžkého žaláře na doživotí, k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kčs, konfiskaci celého jmění a ztrátě občanských práv na dobu deseti let. Prošel věznicemi na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích, všude na něj byli nasazeni konfidenti StB. Podmínečně propuštěn byl 12. listopadu 1963. Poté pracoval manuálně, nejdéle jako noční hlídač. V roce 1968 chtěl obnovit předúnorovou ČSNS, ale záměr se nezdařil. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Prameny:

  • ABS, f. Inspekce ministra vnitra, A 8/1, inv. č. 651 a inv. č. 661.
  • ABS, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-6301/3 MV.
  • AKPR, Informace pro prezidenta republiky k návrhu na udělení milosti z 26. 6. 1950.
  • NA, f. Antonín Zápotocký, sv. 56, a. j. 1177, l. 108–109.
  • NA, f. Generální prokuratura, nezpracováno, sp. zn. II/3 Vg 1 (Horáková).
  • NA, f. Ministerstvo spravedlnosti, nezpracováno, Klosův archiv.
  • NA, f. Správa Sboru nápravné výchovy, nezpracováno, osobní spis Josefa Nestávala.

Literatura:

  • Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Ministerstvo spravedlnosti nákladem Orbisu, Praha 1950.
 
  • DVOŘÁKOVÁ, Zora – DOLEŽAL, Jiří: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě. Nakladatelství Eva-Milan Nevole, Praha 2001.
  • FORMÁNKOVÁ, Pavlína – KOURA, Petr: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. ÚSTR, Praha 2008.
  • IVANOV, Miroslav: Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové. Betty, Praha 1991.
  • KAPLAN, Karel: Největší politický proces „M. Horáková a spol.“ ÚSD AV ČR ve spolupráci s Archivem hl. m. Prahy, Praha 1995.
 
  • KOURA, Petr: „Měl jsem rád svou republiku“ Životní příběh politického vězně dvou totalit JUDr. Josefa Nestávala. In: Sborník Archivu ministerstva vnitra, č. 4, 2006, s. 149–196.

Filmové, televizní a rozhlasové dokumenty. Video a audiozáznamy:

  • Akce N (režie: Marcel Petrov, dokumentární film z cyklu Tajné akce StB, 2009).
  • Filmový projekt Proces H (režie: Martin Vadas, desetidílná dokumentární série, 2009).
  • Případ Dr. Horáková (režie: Jan Mudra, dokumentární film, 1990).

-jin-