Narodil se 26. května 1879 jako prostřední ze tří synů Jana Pavlíka a Anny, rozené Bělčíkové, v Hrubé Vrbce u Hodonína.[1] Navštěvoval katolickou obecnou školu a později i školu evangelickou. Rodinné římskokatolické prostředí i místní evangelická tradice podpořená inspirativní osobností faráře Emila Pellara formovaly jeho další životní směřování. Poté, co s vyznamenáním absolvoval gymnaziální studia (1. až 6. ročník) na arcibiskupském chlapeckém semináři v Kroměříži a pak (7. a 8. ročník) na německém státním reálném gymnáziu tamtéž, přihlásil se na olomouckou teologickou fakultu (1898–1902). V těchto letech se začal blíže seznamovat s myšlenkami evropských katolických modernistů, s cyrilometodějskou misií či ideou slovanské vzájemnosti. Aktivně se zapojil do činnosti v Jednotě Velehrad a ve Slovanském kroužku. Inspirován a osloven krédem Mám, co jsem dal druhým, našel moudrého rádce v Antonínu Cyrilu Stojanovi. Dne 5. července 1902 byl arcibiskupem Theodorem Kohnem v Olomouci vysvěcen na kněze a ustanoven jako kaplan ve Slezsku.[2] Zde svým evangelijním zápalem, národními, sociálními a pro současnou společnost otevřenými myšlenkami naplňoval své kněžství. Neskrýval své sympatie k modernistickému hnutí,[3] započal práci na rozsáhlém celoživotním literárním a překladatelském díle, seznamoval se s prostředím politiky.[4] V roce 1905 ho okolnosti přivedly do Kroměříže. Když byl dočasně zproštěn kněžské služby, působil rok jako redaktor Pozorovatele. S novou životní výzvou se setkal jako duchovní správce léčebného ústavu pro choromyslné v Kroměříži, kam byl jmenován počátkem roku 1908. Tehdy se vrhl do studia psychologie a psychiatrie. Zabýval se sociálními otázkami svých svěřenců, ale i ošetřovatelů a lékařů. Inovativními přístupy – hrálo se divadlo, muzicírovalo se – ukazoval možnosti ve vzdělávání chovanců. Přitom se věnoval i spolkové činnosti. Jeho obětavá služba neunikla pozornosti nadřízených a v roce 1914 obdržel od olomouckého arcibiskupa církevní vyznamenání. V ústavu prožil i válečná léta, kdy zde byl navíc zřízen vojenský lazaret. Rozčarování z válečného prožitku, nepružnost vlastní církve vůči požadavkům současné společnosti, austrokatolicismus a nepochopení církevních představitelů – zde hledejme příčiny vnitřního boje, který se po skončení války odehrával v nitru kněze, jenž byl přesvědčen o nutnosti vnitrocírkevních změn. K prosazování reformních názorů a představ založil časopis Právo národa,[5] jehož první číslo vyšlo v říjnu 1918. Pavlík byl nejen jeho duchovním otcem, ale i redaktorem. Po přestěhování do Prahy se ujal i redigování Věstníku Jednoty katolického duchovenstva a stal se jejím prozatímním tajemníkem. Přestože patřil k členům Klubu reformního duchovenstva, na konstituování rodící se Církve československé (husitské) – CČS(H) se přímo nepodílel, neboť v inkriminovaném období musel čelit stále se zhoršujícímu onemocnění očí. Výjimkou v přelomových měsících roku 1919/1920 byla jeho účast na schůzi důvěrníků Klubu 27. listopadu 1919. Počátkem prosince 1919 Pavlík ještě vypracoval návrh rezoluce, jež obsahovala základní požadavky reformistů. Po zdárné rekonvalescenci, kterou ukončil v polovině roku 1920, se začal angažovat ve prospěch CČS(H). Při oslavách svátku M. Jana Husa v Kroměříži sloužil na náměstí první české bohoslužby v národním jazyce, v „hanáckých Aténách“ inicioval založení náboženské obce. Na valném sjezdu delegátů náboženských obcí CČS(H) konaném 8. a 9. ledna 1921 v Praze přednesl teologický referát nazvaný Ideové směrnice církve československé. V dubnu 1921 byl zvolen správcem moravsko-slezské diecéze a 29. srpna 1921 moravskoslezským biskupem. Po kanonickém zvolení ve Sremských Karlovcích byl podle pravoslavného ritu v srbských klášterech vysvěcen na igumena a archimandritu a v Bělehradě 25. září 1921 byl vysvěcen na biskupa. Obřad vykonal patriarcha Dimitrij s několika metropolity včetně biskupa Dositeje. Gorazdova věroučná orientace nabrala tímto okamžikem definitivní směr a postupem času se začala diametrálně vzdalovat liberálnímu křídlu Karla Farského.[6] Přestože reprezentanti obou směrů k sobě měli lidsky blízko, věroučně se rozcházeli. V druhé polovině roku 1922 odjel biskup Gorazd na misijní cestu do USA. Po návratu v lednu 1923 byl natolik rozčarován z vývoje v církvi i ve své diecézi, že se rozhodl podat rezignaci. Po usnesení diecézního shromáždění svůj krok nakonec 29. března 1923 odvolal a znovu se ujal biskupské funkce. K definitivnímu odchodu z CČS(H) se rozhodl v červenci 1924.[7] Čerstvě zvolený patriarcha CČS(H) Karel Farský[8] přijal Gorazdovu rezignaci s politováním, ale současně si uvědomoval její nevyhnutelnost. V závěru posledního dochovaného dopisu biskupu Gorazdovi napsal: Podaří-li se Ti zanést símě reformace do světa pravoslavného, budu já mezi prvními, kdož se tomu budou těšit.[9] Po přípravných jednáních s arcibiskupem Sawatijem,[10] kterým byl přítomen i biskup Dositej, přestoupil i se svými stoupenci do České náboženské obce pravoslavné v Praze, jež v té době působila pod jurisdikcí cařihradského patriarchátu. V listopadu 1925 byl na řádném shromáždění v České Třebové zvolen jejím duchovním správcem.[11] Trnité roky, naplněné úmornou snahou o konsolidaci pravoslaví, úspěšně završil v roce 1929. Po schválení církevní ústavy státem i Srbskou pravoslavnou církví byla ustavena Česká pravoslavná eparchie sídlící v Praze a působící pod srbskou jurisdikcí. Eparchie se pod Gorazdovým vedením konsolidovala.[12] Od ledna 1930 vycházel Věstník České pravoslavné eparchie. Na Moravě byl vybudován jedinečný soubor pravoslavných chrámů; roku 1935 byl v Praze vysvěcen nově získaný chrám sv. Cyrila a Metoděje. Duchovní splňující státem stanovené podmínky získali nárok na kongruu. Sám vladyka Gorazd neúnavně putoval po církevních obcích, kde vyučoval věřící s pomocí Lidového sborníku modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve (vydán 1934) liturgickému zpěvu a konal četné přednášky osvětlující krok za krokem podstatu pravoslavného křesťanství a liturgie. V roce 1940 stačil společně s dalšími spolupracovníky připravit k vydání Pravoslavný katechismus. Od konce třicátých let prošel vývojem od otevřeného odsouzení nacistické totality až po kompromisní kroky, za kterými však vždy na prvním místě stála snaha o záchranu jemu svěřené církve. Gestapo ho zatklo sedm dní po boji, který svedli českoslovenští parašutisté v kostele sv. Cyrila a Metoděje, 25. června 1942 v Horních Počernicích. Po vyšetřovacím martyriu a útočné kampani v tisku, kterým byl označován za zločince, trapného pastýře, Benešovu stvůru, padoucha v biskupském rouchu či zrádce křesťanské víry (sic), nadešel den soudního přelíčení. Ve čtvrtek 3. září 1942 se v zasedací síni Petschkova paláce konalo mimořádné veřejné přelíčení stanného soudu s Vladimírem Petřkem, Janem Sonnevendem, Aloisem Václavem Čiklem a biskupem Gorazdem. Ortel zněl: Trest smrti. Poprava zastřelením byla vykonána 4. září 1942 ve 14 hodin v Praze-Kobylisích. V říjnu 1945 byl vladyka Gorazd z pověření prezidenta republiky vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem 1939. V roce 1997 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, o čtyři roky později mu ministr obrany Alexandr Vondra udělil Vyznamenání Zlaté lípy. Jeho pamětní desky nalezneme na mnoha chrámech a místech po celé České republice. Ve dnech 4. až 6. září 1987 byl v chrámu sv. Gorazda v Olomouci slavnostně kanonizován.