Vyhnanice se rozkládají v úrodné oblasti severní části jihočeské rybniční roviny na území někdejšího okresu Soběslav. Leží v obilnářské půdní oblasti v nadmořské výšce 475 m. Od bývalého okresního města je dělí 12 km, od krajského centra Českých Budějovic jsou vzdáleny 52 km. Podle údajů ze sčítání obyvatel zde v roce 1950 žilo 101 lidí ve 26 domech. V roce 1961 se Vyhnanice staly součástí střediskové obce Hlavatce. Asi 200 ha zemědělské půdy v katastru obce bývalo součástí velkostatku knížete Paara, majitele panství Bechyně, do kterého dvůr Vyhnanice náležel. V roce 1924 byla nařízena jeho parcelace, pole byla rozdělena mezi malé hospodáře z Vyhnanic a Hlavatců, zbylých 55 ha půdy zůstalo bývalému správci velkostatku Jiřímu Grégrovi. Právě zbytkový statek Jiřího Grégra sehrál v počátcích kolektivizace této obce důležitou roli, nejprve přešel do národní správy a byl zde utvořen státní statek pro chov prasat, posléze objekt převzalo vyhnanické JZD. Přípravný výbor JZD byl ve Vyhnanicích ustaven v dubnu 1949. „Výbor se skládal z pěti nebo šesti členů“, poznamenal kronikář nejistě, „v měsíci říjnu vstoupili další tři členové a v prosinci ustavilo se družstvo III. typu“. Zcela zásadní úlohu zde přitom sehrála iniciativa vyhnanického rodáka a poslance Národního shromáždění Josefa Čiháka. Právě z jeho popudu vytvořilo pět malorolníků přípravný výbor k založení JZD. „Jedná se o vyloženou minoritní formu“, konstatovali úředníci ministerstva zemědělství při vyřizování agendy plánovaného osevního postupu. O projektu vyhnanického JZD přitom zemědělskému oddělení Ústředního výboru (ÚV) KSČ referovali jako o odstrašujícím případu (důvodem byl právě jeho menšinový charakter) a doporučili, „aby stranické orgány bez ohledu na to, že drží tomuto družstvu palec soudruh poslanec Čihák, vyšetřily přísně okolnosti, za jakých družstvo vzniklo“. Závěrem konstatovali, že bude ve Vyhnanicích potřeba vykonat ještě mnoho politické práce. Je tedy zřejmé, že JZD ve Vyhnanicích původně nevzniklo jako cílený projekt vybudovat „vzorné“ JZD pro Soběslavsko, nýbrž z iniciativy poslance Josefa Čiháka. Jeho politické úsilí muselo být v tuto dobu opravdu mimořádné, neboť vývoj vyhnanického JZD spěl rychle z pozice outsidera k roli favorita. Okresní družstevní rada v Soběslavi, která v regionu zastupovala Ústřední radu družstev, definitivně potvrdila ustavení vyhnanického JZD na konci listopadu 1949. Díky zprávě o stavu JZD v okrese, kterou rada ONV v Soběslavi projednávala v polovině listopadu 1949, víme, že vyhnanické JZD mělo v tu dobu 12 členů, zpracovaný pracovní i finanční plán a své dodávkové předpisy plnilo. (V měřítku soběslavského okresu bylo v té době 6 JZD již ustaveno, v dalších 13 obcích pak byly přípravné výbory pro jejich založení.) Z příkazu ministerstva zemědělství se v závěru roku 1949 ve Vyhnanicích provádělo šetření ohledně adaptací stájí, živočišné výroby a jarního osevního postupu. Do nového roku 1950 vstupovalo JZD již se 34 členy, z nichž 27 byli zemědělci povoláním. Do celkové výměry bezmála 180 ha, které se rozhodli společně obhospodařovat, se počítal i bývalý zbytkový statek, doposud pod správou Československých státních statků (ČSSS). Jeho převzetí dohodl Čihák s kolegou z Poslanecké sněmovny Josefem Smrkovským, který zastával funkci generálního ředitele ČSSS. Z dosavadní výkrmny vepřů se měla stát stáj pro 100 kusů hovězího dobytka a teletník pro 30 telat. Podle údajů zemědělského referátu soběslavského ONV čítal stav hospodářských zvířat ve Vyhnanicích na konci roku 1949 celkem 21 koní, 162 kusů skotu (z toho 76 krav), 135 prasat, 480 slepic a 36 kusů ostatní drůbeže. Vybraný, vesměs červenostrakatý plemenný dobytek byl očkován proti tuberkulóze, horší kusy byly dány soukromým hospodářům z okolí výměnou za lepší pro vyhnanický chov. Byl připraven plán, podle kterého se 35 ha půdy mělo na jaře osít ovsem a ječmenem, na 31 ha měly být pěstovány brambory, krmná řepa, zelí a krmivová směska. Příděl hnojiv byl zajištěn také pro 31 ha jetele a téměř 43 ha luk. Díky takovému zaopatření mohlo čerstvě ustavené vyhnanické JZD v prosinci 1949 jako první v kraji přejít na III. provozní typ, což znamenalo přistoupit k rozorání mezí a svodu dobytka. Punc výjimečnosti a tomu odpovídající pozornost si tedy vyhnanické JZD získalo teprve se vstupem do roku 1950. Na počátku roku 1950 byly už Vyhnanice v rámci okresu vnímány coby jeden z průkopníků nových metod socialistické formy hospodaření, zdejší JZD připravovalo společný osev i chov hospodářských zvířat, zpracovával se celoroční finanční a pracovní plán. Vyhnanické JZD přitom patřilo k několika málo těm, kde se plány nejen vypracovávaly, nýbrž se dle nich i postupovalo. Ostatně přesvědčení, že jedině správným plánováním lze zajistit včasné provedení všech zemědělských prací, bylo pro danou dobu charakteristické. V rámci toho pak byly zřizovány například funkce důvěrníka pro brambory (bramborovou sadbu), důvěrníka pro zeleninu či důvěrníka pro ovoce, nutné také bylo vypracovat plán zajištění krmiv, osevní plán, žňový plán, výmlatový plán či plán stavu hospodářského zvířectva. Vše koordinovaly k tomu zřizované komise. Dochovaná zpráva o činnosti JZD v okrese, zpracovaná pravděpodobně na jaře 1950, prozrazuje, že další plány nebyly nijak skromné – kromě adaptace kravína se ve Vyhnanicích počítalo rovněž se stavbou prádelny a drůbežárny i s vytyčením 25 ha společných pastvin. „Členové jsou spokojeni, jak vyplývá z jejich práce“, zaznamenal autor zprávy pro radu ONV a dodal, že „toto JZD má nejlepší předpoklady pro to, aby bylo uznáno jako jedno ze vzorných“. Rok 1950 se podle vyhnanického kronikáře Václava Zelenky stal „velikým mezníkem“ v obecní historii a „úplným převratem“ v hospodářském životě. „Na jaře přijeli inženýři a rozměřili katastr na 5 dílů bez ohledu na členy nebo nečleny, kteří zůstali čtyři mimo družstvo, a začalo se síti podle plánované výměry. Byl to pro většinu velký duševní otřes a úplné zrušení všech tradic. Přijímáno to bylo s důvěrou i nedůvěrou. Do práce se zapojili skorem všichni členové družstva. 15. června se svedl veškerý dobytek členů do společných stájí, to jest stát. statků č. 1, kde se adaptovala výkrmna stát. statků na stáje.“ I po zbytek roku 1950 se prováděly adaptace – teletník, drůbežárna, boudy pro prasnice, kulturní jizba a sociální zařízení u mlékárny. V květnu 1950 se již o JZD ve Vyhnanicích v dokumentech hovoří jako o „vzorném“, v soběslavském okrese tuto roli plnilo spolu s JZD ve Zlukově. Podle údajů rady soběslavského ONV ze září 1950 mělo JZD ve Vyhnanicích již 32 členů,[*] kteří pracovali na 176 ha půdy (z toho 121 ha orné), chovali 109 kusů hovězího dobytka a 100 kusů vepřového bravu. Zásadní význam mělo pro čerstvě ustavená JZD úspěšné zvládnutí žní. Pokyn z předsednictva okresního výboru (OV) KSČ byl jasný – výmlat musí být proveden do 18. a dodávky splněny do 25. srpna. Důvěrníci okresní komise pro zemědělskou výrobu a výkup (OKZVV) dostali za úkol zpracovat pro jednotlivé obce výmlatový plán, který „konkrétně a jasně určil, kdo kdy který den kterou hodinu a kterou mlátičkou bude mlátit“. Okresní družstevní rada měla zorganizovat soutěž o nejrychlejší výmlat a dodávku mezi JZD, zemědělský referát ONV měl postupovat stejně mezi obcemi. Nad výmlaty u hospodářů, kteří dostali nálepku „vesnického boháče“, i u těch menších zemědělců, kteří byli přesvědčeni, že dodávkový předpis nemohou splnit, úředně dohlíželi funkcionáři místních národních výborů (MNV). Desátý srpnový den roku 1950 probíhal v soběslavském okrese ve znamení prvého manifestačního svozu. Účastnilo se 27 vybraných obcí a k výkupu bylo shromážděno 24 vagonů obilí. JZD Vyhnanice splnilo při této příležitosti jako jediné svůj dodávkový úkol ve všech druzích obilí na 100%. Vyhnanice byly v tuto dobu jednou ze sedmi obcí okresu, kde se už rozoraly meze, zdejší JZD již zcela přešlo na systém hodnocení práce pracovními jednotkami a bylo bezpochyby vnímáno jako favorit okresu. Jak je vidět, ve Vyhnanicích se ve velkém nejen plánovalo, ale nově ustavenému JZD se také dařilo plány realizovat. Je však třeba vzít v úvahu, že jako „vzornému“ se vyhnanickému JZD dostávalo nadstandardní péče ze strany hospodářských i politických orgánů. Dobré hospodářské výsledky a pracovní nasazení neboli „budovatelské úsilí“ zdejších členů JZD pak spolu s politickou podporou poslance Čiháka a z toho plynoucím materiálním zajištěním přispělo k tomu, že se do jihočeské obce rozjeli pražští filmaři – mladá režisérská dvojice Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. V obecní kronice najdeme pro rok 1951 tento zápis: „V dubnu přijeli filmaři z Prahy, režisér Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa a celé léto natáčeli film o práci družstevníků, jejich potížích atd. Celkem byl to film propagační. Televize to vysílala po Čechách. Pracovní štáb filmařů čítal asi 20 lidí. Film měl název ‚Neobyčejná léta‘. Také účinkoval jako součást děje prof. Skupa se svým souborem. Hrál před naším domem na zahradě večer při úplňku měsíce a jeho divadlo se velmi líbilo a dlouho se naň vzpomínalo.“ Jisté je, že Jasného představa o dokumentárním soužití s vesničany, o plavání v rybníku a pojídání kaprů bez ohledu na politiku a politické manipulace vzala za své. „Pak najednou jsme tam začali, museli dávat ty věci“, vzpomínal Jasný v rozhovoru s Václavem Moravcem a přiznal: „Já jsem cítil, že to je lež už tehdy.“ Iniciativní poslanec Čihák se mu přitom do paměti zapsal jako „velmi aktivní nadšenec Gottwalda“, který do Vyhnanic pozval sovětské kolchozníky, kteří tou dobou křižovali československý venkov. Početná delegace, vedená náměstkem sovětského ministerstva zemědělství Chorošilovem, cestovala ve čtyřech skupinách po všech československých krajích. Na československém venkově vizitýrovala poměrně dlouho, ve dnech 12. 6. až 8. 7. 1951 navštívila celkem 36 JZD, 13 státních traktorových stanic (STS), 9 státních statků, 8 obcí bez JZD a 5 jiných zemědělských objektů. O názorech členů delegace dostali zprávu Gottwald a Slánský: „Zvlášť si všude všímali, jak je v JZD veden boj proti vesnickým boháčům a někdy naznačovali, že není veden dost důsledně“, píše historik Karel Jech. Vyhnanický kronikář Zelenka tehdy zaznamenal: „Toho roku také k nám přijela delegace ze SSSR, a to 20. června v počtu asi 12 osob. Byli to lidé inteligentní a odborníci (jejich podpisy v pamětní knize).“ Barrandovská Filmová rada, která měla na filmovém zachycení návštěvy sovětské delegace eminentní zájem, mohla nyní tímto úkolem pověřit tvůrce Neobyčejných let. V Neobyčejných letech tak vznikl film, jenž má ke skutečnému dokumentárnímu zachycení daleko a jenž byl později označen za „potěmkiádu patřící k nejzapomenutelnějším dílům české kinematografie“. Agitační snímek hovoří o typických problémech JZD v počátcích kolektivizace, „o rozkladném vlivu vesnického boháče a jeho rozvratnických pokusech“, ukazuje „typy uvědomělých družstevníků, ale také váhavce“, upozorňuje na „problém organisace práce a jejího spravedlivého odměňování“, a samozřejmě vyzvedává význam vesnické organizace KSČ i odpovědnost jejích členů, shrnoval Filmový přehled v květnu 1954. „Takhle se budují sny“, zaznívá ve filmu. Podívejme se nyní blíže na metody naplňování komunistických snů v oněch „neobyčejných letech“. „Boj s třídním nepřítelem je neustále ostřejší a vyžaduje pevných, straně oddaných a politicky vyspělých lidí. Nesmíme nepříteli nechat chvilku oddechu“, vyzývalo českobudějovické krajské vedení obávané Státní bezpečnosti (StB). Role „třídního nepřítele“ při budování „světlých zítřků“ v jihočeských Vyhnanicích připadla na hospodáře Vladislava Vrkoče. Vladislav Vrkoč se narodil v roce 1905 do rodiny Františka a Barbory, roz. Hruškové. Rodiče hospodařili na 18 ha půdy v usedlosti čp. 2 ve Vyhnanicích. Zde prožil Vladislav své dětství i mládí. V roce 1933 se oženil s Marií Stejskalovou a převzal od rodičů hospodářství. V době prvé republiky byl členem Švehlovy agrární strany (Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu) a v hospodaření se mu dařilo. Během války podporoval osamělého ruského partyzána, který se nějaký čas ukrýval na půdě u Vrkočů a posléze v okolních lesích. Po válce vstoupil do strany lidové, jejímž členem zůstal do února 1948. Vladislav Vrkoč na sebe upozornil již v květnu 1948, když při „volbách“ veřejně odevzdal bílý lístek. Krom toho se vědělo, že jeden z předků početné Vrkočovy rodiny padl na Sibiři jako legionář v boji proti bolševikům. O hospodářově postoji k projektu JZD jsme zpraveni z pozdějších protokolů: „O utvoření JZD ve Vyhnanicích jsem nejevil zájem, protože jsem měl dostatečný strojový park a práci na svém hospodářství jsem lehce zdolal. Jednalo-li se někdy o JZD a byl-li jsem této debaty přítomen, říkal jsem vždy, aby mě zemědělci nechali stranou, že si na práci stačím, a sami si udělejte JZD, jaké chcete.“ Situace se změnila, když byla na jeho statek uvalena národní správa. Aby mohl zůstat a pracovat na svém hospodářství, podal přihlášku do JZD. Nejprve vůbec nebyla vyřízena, když se pak s žádostí obrátil na své sousedy, byl přijat na zkoušku. Na podzim 1949 začaly vesnice opět křižovat dělnické kontroly. (Kromě nich v okrese od listopadu působilo propagandistické putovní kino ministerstva zemědělství a probíhal masový nábor do Svazu československo-sovětského přátelství.) Okresní i krajští funkcionáři si provádění kontrol u větších zemědělců pochvalovali jako politicky účinný nástroj, zároveň konstatovali, že „trest má být uložen jen ve vyložených případech sabotáže“. Víme ovšem, že v instrumentálním pojetí práva nebylo problémem najít na hospodářské činnosti nepohodlného hospodáře jakýkoliv „sabotážní“ úmysl. V případě Vladislava Vrkoče se sáhlo k „sabotování úředních nařízení“. Údajně měl při soupisu hospodářských zvířat zatajit tři vepře a později nepřihlásit pět selat. Dne 22. listopadu 1949 byl Vladislav Vrkoč, jenž se stal předlohou pro filmovou postavu „kulaka“ Hradila, zatčen a dodán do věznice Okresního soudu v Soběslavi. Vrchní strážmistr František Ryklík, pověřený vedením stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Soběslavi, uvedl jako zákonný důvod „sabotování úředních nařízení a dodávek zemědělských produktů“. Rada soběslavského ONV se tou dobou usnesla, že „vesničtí boháči, kteří soustavně dodávkovým povinnostem nedostávají, budou příkladně potrestáni“. Právě Vladislav Vrkoč se tedy na sklonku prvého kolektivizačního roku ocitl v množině těch, které bylo třeba v zájmu urychlení tempa kolektivizace exemplárně potrestat. Do roku 1950 vstupovala okresní reprezentace s vědomím, že zemědělská politika na vesnici, podpora zakládání JZD, tedy prosazování kolektivizace je jedním z nejdůležitějších úkolů jejich účinkování v okresní politice. „Všichni referenti si musí uvědomit svou odpovědnost za výkon funkce. Všichni zástupci ONV se musí starat o růst třídního boje, boje proti nepřátelům socialistického řádu“, zdůraznil předseda ONV František Koblása. K 1. dubnu 1950 byla na 18tihektarové hospodářství Vladislava Vrkoče ve Vyhnanicích uvalena národní správa. Správu převzalo místní JZD, jež si snadno a rychle osvojilo živý i mrtvý inventář, tedy Vrkočův dobytek i strojní vybavení. Psal se 15. duben, když si z JZD přišli pro Vrkočovy krávy. Zástupci podniku Lada, který se ujal patronátu nad vyhnanickým JZD předali při té příležitosti čtyřiačtyřicetiletému hospodáři, který se mezitím vrátil z vězení, úřední výměr, jímž byl přidělen na nedaleký státní statek Podolí jako zemědělský dělník. Domnělý „třídní nepřítel“ měl nyní opustit obec, v níž vyrůstal, a vzdát se majetku, který převzal po rodičích proto, aby jej o zase něco zvelebenější dále předal potomkům. Jen co utichly prvomájové oslavy, přijel pro Vrkoče traktorista ze státního statku Podolí. Bylo kolem druhé hodiny odpoledne 2. května 1950, když dorazil před vyhnanický statek čp. 2. V jednom z výslechových protokolů se nám dochovalo svědectví o hospodářově těžkém vnitřním prožitku, který pro něho loučení se s rodným stavením znamenalo. „Měl jsem dojem, že Vrkoč probděl noc a připouštím, že jsem měl i takový dojem, že buďto předtím plakal anebo požil nějaký alkohol. Celé jeho jednání bylo mě velmi podivné a celkový dojem činil z Vrkoče člověka duševně velmi rozrušeného.“ Jednalo se bezesporu o mezní, emocionálně vypjatou a nadcházejícími událostmi značně vyhrocenou situaci. Hospodáře v této pohnuté chvíli přijela podpořit jeho sestra Růžena Bednářová z Prahy. „Je pochopitelné, že moje sestra při mém odchodu z rodného statku naříkala, a tím se stalo, že i já byl pohnut až k pláči“, vypověděl Vladislav Vrkoč den poté před štábním strážmistrem Fišerem. Omlouval tak rozčílení, v němž verbálně napadl Jana Přibyla, místního malorolníka, který v obci zastával funkci zemědělského referenta. Pakujícímu se hospodáři se zdálo, že se mu jen přišel vysmívat. „Ty holomku, co tady chceš!“, zaznělo toho májového odpoledne, i když nepochybně nezůstalo jen u těchto slov. „Při tom jsem k Přibylovi skočil a vystrčil jsem jej ze dvířek vrat před stavení“, popsal scénu, které přihlíželi hospodyně, sestra Růžena a krmič František Jordák, hlavní z aktérů. František Jordák, 30tiletý proletář, zemědělský dělník a člen JZD, popsal běh událostí onoho květnového odpoledne následovně: „Vrkoč byl toho dne doma a chystal se na cestu do Podolí […] Velmi slušně se mnou jednal a prosil mě také, abych v jeho nepřítomnosti pomohl jeho manželce s prací, kdyby onemocněla.“ Když dorazil traktor s vlečným vozem, požádal jej o pomoc s naložením skříně, kterou si s sebou do Podolí nachystal. „Když jsem mu se skříní pomáhal, vešla na dvůr jeho sestra a spustila veliký nářek a ptala se Přibyla, který právě přišel, kdo je tím vinen, že musí Vrkoč pryč.“ Dotěrný Přibyl odvětil, že sám za to nemůže, načež se vyháněný hospodář „velmi rozčilil a povídá Přibylovi ‚Vrahu, jdi pryč! Co tady chceš?!‘ a hnal se po něm. Jeho manželka jej zachytila za ruce v okamžiku, kdy se Vrkoč schýbal pro plaňku, která ležela opodál. Nato Přibyl ihned ze dvora odešel.“ Jordák ale také zdůrazňoval, že Vrkoče nikdy v podobném rozčílení neviděl, a vyslýchajícímu strážmistrovi řekl, že po odchodu Přibyla Vrkoč propukl v pláč. Třiatřicetiletý Jan Přibyl vylíčil sběh událostí na dvoře Vrkočovy usedlosti následovně: „Jakmile mě Růžena Vrkočová spatřila, ptala se mě ‚Přibyle, kdo je s tímhle vinen?‘ a při tom lomila rukama. […] Ihned jak mě Vrkoč uviděl, rozběhl se ke mně a řekl mi ‚Ty si vrah‘ a při tom zdvihl ležící plaňku a tou mě počal ohrožovat. Není vyloučeno, že by mě byl býval uhodil, ale v tomto mu zabránila jeho žena a sestra Růžena. Obě k němu přiskočily, zadržely mu ruce a já jsem ze dvora odešel. Jinak na mě Vrkoč ruku nevztáhl, jenom, jak již jsem uvedl, ohrožoval mě plaňkou, kterou v ruce držel.“ Stejně jako Jordák se Přibyl vyjádřil v tom smyslu, že situaci vyprovokovala Vrkočova sestra, „která v pláči svolávala všechny svaté a vzbouzela všechny Vrkočovy předky“. Přibylovy kroky mířily od vrat Vrkočovy usedlosti k Josefu Čihákovi, který tou dobou schůzoval na louce pod vsí. Přítomen byl rovněž okresní politický tajemník OV KSČ Klíma. „Čiháka jsem si nechal zavolati stranou“, pokračoval v líčení Přibyl, „celou událost u Vrkočů jsem mu vysvětlil a řekl jsem mu ihned na místě, že pokud bude Vrkoč zde, nikdy tam nepůjdu.“ Přibyl měl totiž jako člen vyhnanického JZD nastoupit na Vrkočovu usedlost jako vedoucí živočišné výroby. „Další již zařídil poslanec Čihák sám prostřednictvím tajemníka Klímy“, přiznal Přibyl a dodal, že s Vrkočem dobře vycházel až do doby, kdy vstoupil do JZD. Vyslechnutí zúčastněných a projednání návrhu na zařazení do tábora nucených prací (TNP) proběhlo bleskově během pátku 5. května 1950. K příslušné komisi českobudějovického KNV putoval návrh soběslavského bezpečnostního referenta na zařazení Vladislava Vrkoče do TNP na dobu dvou let. Ve čtvrtek 18. května vydal bezpečnostní referent Stanislav Průša jménem KNV v Českých Budějovicích výměr, kterým Vladislava Vrkoče na dva roky zařazoval do TNP ve Svatém Janu pod Skalou na Berounsku. „Práce není trestem – ale ctí a povinností každého občana“, stálo nad předtištěném formuláři. Hospodář byl zatím držen ve vazbě u Okresního soudu v Soběslavi, s obsahem výměru byl seznámen až při eskortě, přečetl mu jej stržm. Losenický. Ačkoliv nemáme k dispozici původní záznamy o pracovním nasazení Vladislava Vrkoče, můžeme z dílčích zpráv alespoň částečně rekonstruovat jeho pouť po československých TNP. Počátkem roku 1951, kdy mu byla doba pobytu v TNP zkrácena na 18 měsíců, byl uváděn jako chovanec TNP Nikolaj na Jáchymovsku. Z TNP ve Svatém Janu pod Skalou sem byl přemístěn zřejmě již 24. srpna 1950, což je termín uváděný jako datum nástupu práce u Jáchymovských dolů, nejpozději však v říjnu 1950, kdy je uváděn v deníku stravovaných v TNP Nikolaj. Zde se jeho jméno vyskytuje také na účetních dokladech ze závěru roku 1950. V polovině února 1951 byl Vladislav Vrkoč převezen do TNP Vršek. V červenci 1951, kdy bylo rozhodnuto o započtení předchozí vazby do pobytu v TNP, byl uváděn jako chovanec TNP Vojna na Příbramsku. Po 15 měsících strávených v TNP se Vladislav Vrkoč do zemědělství již nevrátil. Pracoval jako dělník u státní správy silnic v Praze. „Důležitý boj svádíme nyní na vesnici s nejpočetnější třídou kapitalistů – vesnickými boháči. V průběhu uplynulého období vyrostlo v obcích mnoho JZD právě v tomto boji“, stálo v obsáhlém elaborátu o politické a bezpečnostní situaci v kraji z počátku roku 1951. Podle zprávy štábního strážmistra Bohuslava Nevorala, velitele oddílu StB v Soběslavi, existovalo na jaře 1951 v katastru soběslavského okresu 17 JZD. Jejich členy byli převážně drobní vlastníci půdy zaměstnaní v průmyslových podnicích. V „třídním boji“ vyagitovaná JZD byla brzy podrobena nelehké zkoušce poté, co z nich po provedení drastické peněžní reformy a projevech prezidenta Zápotockého začali nedobrovolní „družstevníci“ utíkat. Ani „vzornému“ vyhnanickému JZD se problémy nevyhýbaly. Kolektivizace, prezentovaná jako „přechod k pokročilejším výrobním formám v zemědělství“, znamenala radikální zrušení staletých majetkových poměrů a pracovních způsobů zemědělců. Pod tlakem ustavovaná JZD se konsolidovala teprve v 60. letech, když do nich ze státní pokladny začaly plynout finanční prostředky formou investic a dotací. Vyhnanické JZD však na počátku kolektivizační dekády sehrávalo poměrně významnou roli „vzorného“ socialistického podniku, průkopníka kolektivizace, který měl přesvědčit k následování ostatní, dosud váhající obce i jednotlivce nejen v regionu, nýbrž – skrze filmová Neobyčejná léta – v celém Československu. Přesvědčování se však téměř nikde, ani ve „vzorných“ Vyhnanicích, neobešlo bez lidských tragédií, zmařených ambicí a pohnutých osudů, jak lze pozorovat i na příběhu kdysi vzorného hospodáře Vladislava Vrkoče. Československý venkov v této době splácel krutou daň politice a ideologii.