V první polovině prosince 2011 se v Praze uskutečnila tematicky vyhraněná filmová přehlídka. Akce nazvaná Biograf s agitkou se zaměřila na přiblížení specifického období filmové historie: éry propagandistických filmů, které byly natáčeny převážně v 50. letech v rámci kinematografií socialistických států středovýchodní Evropy. Jako užší téma byla zvolena problematika kolektivizace zemědělství, která probíhala ve většině satelitních zemí tehdejšího sovětského politického bloku. Na přehlídce byly promítány filmy české, slovenské, maďarské a rumunské provenience. Českou tvorbu reprezentoval hraný film Žízeň z roku 1949. V jeho příběhu byla zpracována situace velkého sucha roku 1947 a následné zemědělské pomoci zneužité komunistickou propagandou k posílení spojenectví Československa se Sovětským svazem. Slovenská tvorba byla zastoupena snímkem Kozie mlieko z roku 1950, pozapomenutou agitační komedií odehrávající se v prostředí tradiční rolnické vsi. Ta se v příběhu postupně podvoluje sociální transformaci a nechává vyniknout charakterům příslušníků společensky se štěpící komunity. Pozoruhodné na tomto filmu je, že jako umělecký poradce při jeho vzniku asistoval Bořivoj Zeman, pozdější režisér filmové pohádky Pyšná princezna. Participace českých filmařů na slovenské filmové tvorbě v poválečných letech byla běžná z důvodu personální podpory méně rozvinuté slovenské kinematografie. Rumunskou tvorbu na přehlídce Biograf s agitkou zastupovaly snímky V naší vesnici (1951) a Mitrea Cocor (1952). První velmi jednoduše zachycuje názorový střet nemajetných venkovanů s bohatšími sedláky a v závěru úspěšnou snahu malorolníků o založení zemědělského družstva. Druhý film se navrací do období před započetím plošné kolektivizace. Jeho hrdinou je chudý venkovský mladík, který se proti své vůli za války zúčastní rumunsko-německé kampaně proti Sovětskému svazu, padne do zajetí a v lágru se vzdělá v duchu marxismu-leninismu. Poté se společně s Rudou armádou vrátí do rodné rumunské vesnice a z vlastní iniciativy začne úspěšně prosazovat kolektivizaci již v době před jejím oficiálním politickým prosazením. Zatímco uvedená díla představovala názornou ukázku typických agitačních filmů, dva maďarské snímky prezentovaly odlišný přístup k tématu. Snímek Píď země z roku 1948 je spíše sociálním dramatem a svým pojetím odpovídá např. ceněnému českému filmu Siréna. Agitační prostoduchost je filmu maďarského režiséra Frigyese Bána vzdálená, byť náznaky politické propagandy jsou v něm již patrné. Klasické filmové dílo maďarské kinematografie prezentovalo obraz předrevolučního sociálního konfliktu a snahu nemajetných vesničanů o dosažení důstojnějšího společenského a ekonomického postavení v rámci tradiční vesnice. Snímek Deset tisíc sluncí (1967) byl obrazově nejpůsobivějším filmem celé přehlídky. V mnohovrstevnaté kronice maďarského venkova se od předválečných let přes revoluční éru až do doby reálného socialismu odvíjí život vesničanů ve filmové mozaice mnoha osudů. Skromná venkovská chalupa, za níž se tyčí betonové silo, je filmovým obrazem, který v myslích diváka utkví asi nejvíce. Mozaikovitě strukturovaný snímek je mnohovrstevnou uměleckou reflexí doby, kterou politická agitace tvarovala a poznamenala. I z tohoto důvodu bylo zajímavé tento výrazově i významově komplikovaný reflexivní snímek z konce 60. let konfrontovat s poměrně prostoduchými filmy let padesátých. Vedle hraných filmů byly v rámci přehlídky prezentovány též krátkometrážní snímky. Před celovečerními filmy promítanými v archivním kině Ponrepo byly uvedeny krátké dokumenty z produkce československé kinematografie: Společnou brázdou (1947), Na začátku cesty (1951), Družstevníci z Poběžovic (1951) a Oslobodená dedina (1949). Výjimečnou diváckou příležitost pak nabídla projekce barevného animovaného filmu Kombajn (1951), který v sobě pozoruhodně kloubí agitační obsah s disneyovsky laděnou výtvarnou stylizací. Vedle těchto krátkých snímků za zmínku stojí i dokumentární blok slovenských filmů, který byl v programu akce nazván Příběh slovenské Príbety a představil tři dokumenty realizované v rozmezí dvanácti let v jedné jihoslovenské obci. Právě na jejich příkladu mohla být názorně prezentována proměna vnímání reality na základě společenského vývoje a měnících se poměrů ve státní kinematografii. Komentovaný blok príbetských filmů také zdůraznil smysl celé akce: snahu přiblížit divákům zapomenutá filmová díla propagandistického ražení a představit je v kontextu historického a kulturního vývoje středovýchodní Evropy. I z toho důvodu byly všechny projekce doplněny odbornými lektorskými úvody. Vedle archivního kina NFA se promítalo též v Maďarském kulturním centru a v Rumunském kulturním institutu. Důležitým rozšířením akce bylo sympozium Film a stalinismus, které se konalo v Ústavu pro studium totalitních režimů. Návštěvníci zde mohli zhlédnout řadu filmových ukázek a seznámit se s názory převážně mladších historiků či filmologů. Tematika období 50. let minulého století byla prezentována i na výstavě Kolektivizace v obrazech, která probíhala v Rumunském kulturním institutu. Výstava představila reflexi kolektivizačního tématu ve formě prezentace dobových plakátů, fotografií a novinových karikatur československé, maďarské a rumunské provenience. I díky ní a zmíněnému sympoziu získala pětidenní akce širší přesah a nabídla reflexivní pohled na tematiku kolektivizace a filmové tvorby éry socialistického realismu z různých perspektiv.