plk. JUDr. Ján Majer (*1923, Stratené, okres Košice)

Od 21. června 1968 do 31. prosince 1968 náměstek ministra vnitra ČSSR a od 2. ledna 1969 do 27. dubna 1970 státní tajemník ministra vnitra ČSSR.

Po absolvování obecné školy v letech 1930–1938 začal pracovat jako dělník na podzemních stavbách. V prosinci 1943 byl povolán do slovenské povstalecké armády, ve které sloužil i jeho otec. V srpnu 1944 se zapojil do Slovenského národního povstání v oblasti Dobšiné, za což byl později vyznamenán Řádem SNP III. stupně. V květnu 1945 se přihlásil k československému armádnímu sboru v SSSR a zůstal v československé armádě až do května 1945 (dosáhl hodnosti četaře). Jeho služební poměr začal 2. července 1946, kdy působil v hodnosti strážmistra na pohotovostním oddělení Národní bezpečnosti v Žilině. Od února do října 1948 sloužil jako podřízený orgán na Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Bratislavě. Během únorových událostí byl sice na dovolené u rodičů, ale zapojil se posléze do hlídání různých státních úřadů v Bratislavě. Dne 8. prosince 1948 složil přísahu a na jaře 1949 absolvoval kurs vojenského výcviku ve Stráži pod Ralskem. Posléze byl velitelem čety u jednotky Pohraniční stráže v Laparticích na Šumavě. V prosinci 1949 byl na vlastní žádost převelen k Okresnímu velitelství Národní bezpečnosti Rakovník, kde působil nejprve ve funkci zástupce velitele a od 1. února 1951 jako velitel. Počátkem roku 1950 absolvoval Krajskou politickou školu Jana Švermy v Praze. Od 1. září 1951 do 15. prosince 1951 působí jako instruktor Hlavní správy Veřejné bezpečnosti Praha. Následně byl pověřen funkcí náčelníka Krajské správy VB Bánská Bystrica, kde působí do července 1953. Podle posudku „se projevuje jako nejschopnější krajský náčelník na Slovensku“, čemuž odpovídal i jeho velmi rychlé povýšení do hodnosti majora v roce 1953, krátce před svým odchodem do hlavního města. V Prahy působil (s výjimkou studijního pobytu na moskevské škole milice v letech 1954–1955) ve funkci zástupce náčelníka Hlavní správy VB pro operativu až do února 1963. V roce 1956 byl jmenován na jeden rok soudcem z lidu pro Vyšší vojenský soud v Praze a zahájil rovněž studium na právnické fakultě, které v únoru 1962 ukončil a obdržel titul JUDr. Název jeho diplomové práce z roku 1961 zněl „Úkoly a činnost národních výborů a veřejné bezpečnosti při zajišťování socialistického pořádku“. Ve stejném roce obdržel Řád rudé hvězdy. Od března 1963 do května 1967 působil jako náčelník Krajské správy SNB Košice v hodností podplukovníka. V květnu 1967 byl povolán do semináře pro vědecké pracovníky SNB a 21. června 1968 nastoupil do funkce náměstka ministra vnitra v hodnosti plukovníka. Během srpnové okupace byl na dovolené v SSSR, kde byl kontaktován pracovníky KGB. Po návratu do Československa 24. srpna 1968 byl však podle svých slov natolik překvapen domácí realitou, že se neřídil pokyny sovětské strany, a naopak se konspirativně sešel s ministrem vnitra Josefem Pavlem. Podílel se na předložení zprávy o situaci na ministerstvu vnitra vládě, jenž byla později označena za „netřídní a antisovětskou“. V září 1968 byl ustanoven do funkce I. náměstka ministra vnitra a v lednu 1969 byl jmenován státním tajemníkem federálního ministerstva vnitra ČSSR s platem 4500 Kčs. Přestože byl v srpnu 1969 vedoucím koordinačního štábu bezpečnostních opatření proti „kontrarevolučním a protisocialistickým silám“, na což ostatně neopomenul upozornit v dopise adresovaném Gustavu Husákovi, ve kterém se snažil vysvětlit svůj ambivalentní postoj během srpna 1968, bylo na schůzi sekretariátu ÚV KSČ 12. května 1970 konstatováno, že se plk. Majer dopustil vážných chyb: „Byl Sověty požádán o pomoc při zajištění pořádku, což přislíbil, ale neudělal nic. […] Proto navrhujeme nevydat mu legitimaci a vyloučit jej z KSČ.“ Výsledkem bylo jeho uvolnění z funkce. Byly proti němu použity i podklady z dřívějších služebních hodnocení (1952, 1956), ve kterých se objevily informace o zneužívání služebního vozu a povýšeném chování v místě bydliště. Ze služebního poměru byl definitivně uvolněn k 31. květnu 1970. Plk. Majer přešel na Správu federálních hmotných rezerv, kde pracoval do roku 1975. Až do jeho odchodu do důchodu v roce 1979 mu byl vyplácen příspěvek za službu ve výši 1200 Kčs. Po roce 1989 požádal o mimosoudní rehabilitaci, neboť se cítil být politicky perzekuovaný za své postoje v době Pražského jara. Žádosti však vyhověno nebylo, mimo jiné i kvůli již zmíněnému dopisu Gustavu Husákovi.