Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2011

Dne 16. listopadu 2011 se uskutečnilo na půdě Ústavu pro studium totalitních režimů slavnostní předání Ceny Václava Bendy a pamětních medailí „Za svobodu a demokracii“.

Pamětní medaile Ústavu pro studium totalitních režimů „Za svobodu a demokracii“ byly uděleny:

Ursule Möller (in memoriam)

V roce 1969 přijela do Československa se svým manželem, velvyslancem Dánského království v Československu. Aktivně podporovala disent. Pomáhala představiteli čs. exilu Pavlu Tigridovi v kontaktech s domácí opozicí, byla jeho spojkou a přes hranice provážela díky své veliké osobní statečnosti množství materiálů. I po svém odchodu z Prahy v roce 1974 nadále dojížděla do Československa a zprostředkovávala styk demokratického exilu a čs. opozice. Medaili převzal vnuk pan Jason Möller Tuxen.

Bohumile Marii Langrové (in memoriam)

Odpůrkyně totalitních režimů a politická vězeňkyně. Od roku 1945 generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Jako představená kongregace obešla nařízení komunistických orgánů a rozhodla, že všechny novicky dostanou povolení složit řeholní sliby okamžitě, aby bylo komunistickým úřadům znemožněno administrativně bránit novickám ve vstupu do kongregace. Určitou dobu skrývala ve svém klášteře Otu Mádra. Pomáhala pronásledovaným kněžím Jančovi, kaplanu Soukupovi či páteru Bártovi. V roce 1952 byla zatčena a v rámci vykonstruovaného monstrprocesu „Mádr a spol.“ odsouzena na dvacet let do vězení. Propuštěna byla v roce 1960 na amnestii. Medaili převzala generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského sestra Bohuslava Marie Kubačáková.

Jan ter Laakovi (in memoriam)

Holandský teolog, kněz a aktivista se od roku 1968 zapojil do práce církevních organizací pro otázky míru a lidská práva. Stal se tajemníkem ekumenické Interkerkelijk Vredesberaad (IKV) a zároveň pracoval v katolické Pax Christi. V roce 1969 podnikl první cestu do Československa. Podnětem k tomu byla smrt Jana Palacha a její ohlas v české veřejnosti. Od roku1983 zastával pozici generálního tajemníka Pax Christi. Ze své pozice se zasazoval o to, aby na západě zazněl hlas disidentů. Pod vedením Jan ter Laaka Pax Christi po konci studené války aktivně podporoval demokratizaci v postkomunistických zemích. Medaili převzal zástupce Pax Christi pan Ben Schennink.

Rudolfu Beranovi (in memoriam)

Čs. premiér a politický vězeň. Rudolf Beran se zasloužil o hospodářský a kulturní rozkvět českého venkova. Po Antonínu Švehlovi se stal předsedou agrární strany, nejsilnějšího politického seskupení předválečné republiky. Po mnichovských událostech se na několik měsíců, do nacistické okupace, stal premiérem okleštěného Česko-Slovenska. V květnu 1941 byl zatčen Gestapem a následně odsouzen na deset let za podporu odboje. Po skončení druhé světové války byl znovu zatčen, postaven před Národní soud a odsouzen k dvaceti letům těžkého žaláře za smyšlenou kolaboraci. Zemřel v únoru 1954 ve věznici Leopoldově. Medaili převzal pan Jan Beran.

Václavu Žateckému (in memoriam)

Příslušník protinacistického a protikomunistického odboje. Od roku 1927 pobýval ve Francii, Španělsku a od roku 1938 také v severní Africe, kde se v marocké Casablance aktivně účastnil počáteční fáze zahraničního odboje. V roce 1940 byl zařazen jako palubní mechanik k čs. 311 bombardovací peruti RAF, kde dosáhl hodnosti praporčíka. Po návratu domů v roce 1946 byl demobilizován. V únoru 1949 se stal členem ilegální skupiny, která měla podle komunistických vyšetřovatelů připravovat převrat za pomoci vojenských posádek v Žatci a Milovicích. Skupina byla odhalena a Václav Žatecký odsouzen v procesu „Jebavý a spol.“ V roce 1950 se účastnil neúspěšného pokusu o útěk z jáchymovských lágrů. O čtyři roky později spolu s Ladislavem Kulhánkem unikl z TNP Bytíz a skrýval se u známých. V roce 1958 mu byl komunistickou justicí zvýšen trest na dvacet pět let. Z vězení byl propuštěn po patnácti letech v roce 1964. Medaili převzal starosta obce Novosedly nad Nežárkou pan Filip Mencl.

Karolu Pajerovi (in memoriam)

Příslušník protinacistického odboje. Po vzniku Slovenského republiky se podílel na tisku a distribuci protifašistických plakátů. Koncem roku 1939 překročil hranice a dostal se do Francie, kde se v březnu 1940 stal příslušníkem do formující se čs. zahraniční armády. Po kapitulaci Francie s Josefem Fišerem při Ústředí sociální pomoci založili operativní skupinu, která pomáhala opuštěným dětem, zejména ze židovských rodin, ženám a raněným. Založili křesťanský domov pro děti, kterým prošlo 525 dětí a 126 dospělých. V roce 1943 se stal členem francouzského partyzánského uskupení FTPF, v jehož rámci o rok později padl v boji. Krátce po skončení druhé světové války obdržel od francouzského prezidenta vojenský kříž se stříbrnou stuhou in memoriam. Medaile bude rodině předána prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky na Slovensku.

Charlesu Katekovi (in memoriam)

Pracovník Ústřední zpravodajské služby. Od srpna 1942 působil u americké zpravodajské služby Office of Strategic Services, v prosinci 1943 vedl čs. oddělení, posléze sekci zpravodajské služby v Londýně, přičemž mj. spolupracoval s čs. vojenskou zpravodajskou službou, ministerstvem vnitra a jinými orgány čs. exilového zřízení. V polovině dubna 1945 se stal velitelem zpravodajské skupiny při americké 3. armádě, v prvních dnech května 1945 vstoupil na území Československa a v průběhu pražského povstání zpravodajsky působil z Berouna. Po skončení druhé světové války stanul major Charles Katek v čele pobočky OSS v Praze, kryté činností Americké vojenská misi při velvyslanectví Spojených států amerických. Po zřízení Strategic Services Unit se v roce 1946 stal vojenským přidělencem a konečně po vzniku Ústřední zpravodajské služby v roce 1947 prvním šéfem expozitury v Praze. Po komunistickém puči byl 18. března 1948 z Československa vyhoštěn a za spolupráce s představiteli čs. exilu zahájil zpravodajskou činnost proti komunistickému bloku. Během jeho působení ve Vídni připravovala v roce 1962 Státní bezpečnost jeho únos z Rakouska. Medaili převzal kulturní attaché velvyslanectví spojených států pan David Gainer.

Marii Jandové

Odpůrkyně komunistického režimu a politická vězeňkyně. V souvislosti s odbojovou činností svého strýce, velitele vojenského letiště, byla v roce 1949 ve věku pouhých sedmnácti let zatčena. Po devět měsíců jí vyslýchala vojenská kontrarozvědka, poté byla odsouzena Státním soudem v Praze k osmnácti letům odnětí svobody. Jandová je jednou z dvanácti neohrožených politických vězeňkyň, které z věznice v Pardubicích roku 1956 sepsaly dopis generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, ve kterém žádaly, aby Československo dodržovalo mezinárodní závazky. Přestože dopisy vězeňská správa neodeslala, Marie Jandová byla přemístěna do vězení v Praze na Pankráci. Z vězení vyšla v roce 1960 ve svých devětadvaceti letech s tuberkulózou, nicméně nezlomena. Po propuštění byla nucena vykonávat jen podřadné, špatně hodnocené práce. Medaili převzala paní Marie Jandová osobně.

Jeleně Mašínové

Scénáristka a prozaička. Jako aktivní signatářka Charty 77 se podílela na její činnosti, zvláště pak na propagaci čs. nezávislé kultury ve svobodném světě. Po dobu normalizace byla vystavena neustálému nátlaku a perzekuci Státní bezpečnosti. V září 1977 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání pro útok na veřejného činitele a výtržnictví. V rámci akce „Asanace“ byla v letech 1978-1979 donucena k nedobrovolnému opuštění Československa. V exilu ve své činnosti pokračovala, pomáhala čs. disentu, mj. propagovala zakázané spisovatele. Medaili převzala paní Jelena Mašínová osobně.

Jürgenovi Serkemu

Významný německý novinář a publicista, pracoval mimo jiné v týdeníku Stern, posléze v deníku Die Welt. Zabýval se problematikou disentu ve východním bloku, na toto téma vydal několik publikací. Seznamoval světovou veřejnost s perzekucí odpůrců totalitních komunistických režimů, mapoval osudy pronásledovaných autorů. Českému disentu zprostředkovával kontakty s evropskými intelektuálními a politickými elitami, získával jejich podporu.     Medaili převzal pan Jürgen Serke osobně.

Michalu Holečkovi

Představitel katolického disentu. V roce 1981 začal pravidelně spolupracovat na samizdatu Informace o církvi. Opisoval články a reportáže, tiskl je na cyklostylu a distribuoval po celém Československu. Spolupracoval také se skupinou kolem Oty Mádra. V roce 1984 zařadila Státní bezpečnost Michala Holečka do skupiny „Fučík a spol.“ a v rámci celostátní kampaně proti katolickému samizdatu byl umístěn do policejní vazby. Společně s Václavem Bendou a Václavem Malým organizoval setkání křesťanského křídla Charty 77 s aktivním katolickým podzemím v Praze. V roce 1988 byl jedním z prvních signatářů Hnutí za občanskou svobodu. Do listopadu 1989 se podílel na práci výboru pro Desetiletí duchovní obnovy. Během pádu komunistického totalitního režimu se podílel na založení Křesťansko-demokratické strany. Medaili převzal pan Michal Holeček osobně.

Eduardu Zimmelovi

Spolupracovník zpravodajské protikomunistické sítě. Jako Čech z Vitorazska odmítl v roce 1943 sloužit v německé armádě, byl zatčen Gestapem a do roku vězněn 1945 v koncentračním táboře Dachau. V listopadu 1950 se stal spolupracovníkem agentů – chodců Karla Grubera a Karla Bednáře, kterým na Třeboňsku napomáhal při převodech lidí do Československa a zpět do Rakouska, předával zprávy, obsluhoval tajnou schránku. Na sklonku roku 1952 se Státní bezpečnosti podařilo odhalit převážnou část skupiny a Eduard Zimmel byl následně zatčen. Po vyšetřování byl Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzen na osm let. V komunistickém vězení strávil dlouhých sedm let. Po absolvování trestu se přestěhoval na Táborsko, kde žije dodnes. Medaili převzala manželka paní Bohumila Zimmelová.

Ireně Šimonové

Odpůrkyně komunistického režimu a politická vězeňkyně. Po komunistickém převratu se s přítelkyní snažila varovat vybrané právníky, kteří měli být uvězněni. Někteří adresáti jejích dopisů však varování považovali za provokaci a informovali SNB. Irena Šimonová se po zatčení své přítelkyně pokusila o útěk do zahraničí, byla zatčena a odsouzena k pětadvaceti letům tvrdého žaláře. V roce 1950 se jí se spoluvězeňkyní podařilo utéct z vězení a za jedenáct dní dojít pěšky do východního Německa. Za útěk však dostala další tři roky. Propuštěna byla v roce 1960 na tzv. velkou amnestii. V roce 1968 založila v Karlových Varech pobočku Klubu angažovaných nestraníků a byla též členkou K-231. Medaili převzala paní Irena Šimonová osobně.

Msgr. László Buriánovi

Katolické kněz a politický vězeň. Jako mladý kněz v roce 1947 na základě povolení biskupa Lazíka odešel do českého pohraničí za svými věřícími, deportovanými Maďary, aby jim zabezpečil pastoraci. Po roce se jako politicky nespolehlivá osoba musel vrátit na Slovensko. V souvislosti s pokusem o ilegální přechod státních hranic mladých bohoslovců byl v procesu „Titus Zeman a spol.“ odsouzen v roce 1951 na dva roky, vězněn v Leopoldově a v Ilavě. Následně mu odebrali pastorační povolení a léta musel pracovat jako dělník. Dnes žije ve Štúrově. Medaili převzal Mons. László Burián osobně.

P. Janu Rybářovi.

Tajně vysvěcený kněz a politický vězeň. Po absolvování klášterního gymnázia v roce 1949 vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1950 byl po uzavření klášterů s dalšími studenty internován v Bohosudově, poté poslán na nucené práce. V roce 1951 tajně složil v Brně řeholní sliby. Základní vojenskou služby absolvoval u PTP, posléze pracoval jako dělník a současně tajně studoval. V roce 1960 byl znovu zatčen a odsouzen za trestný čin podvracení republiky k dvěma letům odnětí svobody. Během výkonu trestu byl ve Valdicích biskupem Karlem Otčenáškem tajně vysvěcen na kněze. V roce 1969 nastoupil na svou první farnost v Trutnově Poříčí, kde sloužil jako kněz sedmnáct let. Do pádu komunistického totalitního režimu byl pod dohledem Státní bezpečnosti. V letech 1990 až 2004 zastával úřad děkana v Rychnově nad Kněžnou. Dnes působí ve farnosti Horní Staré město u Trutnova. Medaili převzal P. Jan Rybář osobně.

Haně Truncové

Odpůrkyně režimu a politická vězeňkyně. Po komunistickém puči pomáhala spolu s členy rodiny a svými známými v Krušných horách převádět ohrožené osoby přes hranice. Rozmnožovala také a roznášela letáky. V roce 1951 byla zatčena a odsouzena Státním soudem v Praze na třináct let, ke ztrátě celého majetku i občanských práv a k peněžitému trestu. Od května 1953 byla umístěna ve věznici Pardubicích, kde se zúčastnila hladovky proti nelidskému zacházení s vězni. Ve výkonu trestu strávila celkem devět let. Vězení sice opustila v roce 1960 na amnestii, nicméně s osmiletou podmínkou. Paní Truncová – Johnová je členkou KPVČ, řadu let se aktivně účastní vzdělávání veřejnosti a zejména mladé generace o období komunistického totalitního režimu, beseduje se studenty na školách a vystupuje na konferencích. Medaili převzala paní Hana Truncová osobně.

Miroslavu Vodrážkovi

Představitel čs. undergroundu. Od roku 1979 se podílel na vydávání undergroundového časopisu Vokno, po uvěznění vydavatele Františka Stárka a Ivana M. Jirouse v roce 1989 vytiskl poslední předlistopadové číslo tohoto kultovního samizdatu. Ve svém bytě pořádal filosofické přednášky a bytové semináře. Organizoval undergroundová setkání, schůzky mluvčích Charty 77, kulturní představení. Podílel se na rozšiřování nejrůznější ineditní literatury včetně náboženské samizdatové literatury podzemní církve. Pro své disidentské aktivity byl ze strany komunistických bezpečnostních složek opakovaně perzekuován. V samizdatu vydal několik sbírek básní, filosofických esejů a hudebních nahrávek. Medaili převzsl pan Miroslav Vodrážka osobně.

Štefanu Miklánkovi

Příslušník protinacistického odboje. V roce 1939 se připojil k formujícímu se čs. zahraničnímu odboji. Tzv. balkánskou cestou přicestoval do Bejrútu, odsud do Marseille a Agde. Na jaře 1940 se jako příslušník čs. jednotek zúčastnil bojů proti německé armádě na řekách Marně a Loiře. Po porážce Francie a odchodu do Velké Británie sloužil při ochraně východního a jihovýchodního pobřeží Anglie. V roce 1944 se jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil ve funkci radisty tanku obléhání přístavu Dunkerque. Po skončení druhé světové války působil v americkém pásmu v západních Čechách, později byl zaměstnaný v civilním letectvu. V rámci „akce 77 tisíc do výroby“ byl Štefan Miklánek přeřazen do těžkého průmyslu, kde pracoval po dobu téměř pěti let. V roce 2004 u příležitosti 60. výročí vylodění v Normandii byl prezidentem J. Chiracem vyznamenán nejvyšším francouzským vyznamenáním, Řádem Čestné legie. Medaile bude předána pplk. Štefanu Miklánkovi později.

Miloši Zemánkovi

Příslušník protinacistického a protikomunistického odboje. V listopadu 1944 zapojil do činnosti odbojové organizace „Pro vlast“, která se stala součástí 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. V jejích řadách se zúčastnil bojových akcí proti okupantům. V roku 1947 nastoupil na Vojenskou akademii, odkud byl jako politicky nespolehlivý propuštěn a následně vyhozen i z armády. Za pomoci Štěpána Gavendy odešel do zahraničí a po absolvovaní několika soukromých cest zpět do komunistického Československa se jeho prostřednictvím zapojil jako kurýr do činnosti zpravodajské skupiny Rudolfa Drbohlava a Františka Bogataje. Spolu s Gavendou vykonali do Československa patnáct cest a podařilo se jim vybudovat rozsáhlou síť domácích spolupracovníků. Po zradě kurýra Oldřicha Miholy byli 1. srpna 1949 Zemánek spolu s Gavendou v Praze zatčeni. Při výslechu byl podroben krutému fyzickému i psychickému týraní, v soudním procesu odsouzen na doživotí. Po snížení trestu byl v roce 1965 propuštěn na svobodu. Medaile bude předána panu Miloši Zemánkovi později.

Zdeňku Zemánkovi

Spolupracovník zpravodajské protikomunistické sítě. Po druhé světové válce byl členem Čs. strany národně socialistické, kde zastával funkci jednatele. V říjnu 1949 zprostředkoval útěk svého bratra do zahraničí. Během cest Miloše Zemánka a Štěpána Gavendy ve službách zpravodajské skupiny Drbohlav-Bogataj z americké zóny Německa do Československa, poskytoval oběma kurýrům podporu, vyhledával domácí spolupracovníky, zprostředkovával kontakty, dělal prostředníka mezi nimi a kurýry, apod. Po jejich zatčení v roce 1949 byl Zdeněk Zemánek jako vedoucí čtyřčlenné skupiny odsouzen na šestnáct let odnětí svobody nepodmíněně. Na svobodu byl propuštěn v roce 1960. Medaile bude předána panu Zdeňku Zemánkovi později.