Slovo ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry při předávání Cen ÚSTR 2017

14. listopadu 2017 v Senátu

Vážený pane předsedo výboru,

vážení ocenění,

vzácní hosté,

dámy a pánové,

není náhoda, že náš ústav už po léta udílí své ceny v blízkosti 17. listopadu. Cena za svobodu, demokracii a lidská práva se totiž do jisté míry váže k hodnotám 17. listopadu, ať už se jedná o 17. listopad 1939, kdy se demonstrovalo proti nacistické okupaci, nebo o 17. listopad 1989, kdy studentská manifestace přispěla ke zhroucení komunistického panství.

Tyto důležité mezníky naší historie zároveň upomínají na to, že demokratické principy a svobodná atmosféra v naší společnosti nikdy nebyly něčím samozřejmým. Jejich obrana vždycky vyžadovala statečnost a odhodlání, a to v každé generaci, a nikdy se neobešla bez obětí. Právě na konkrétní příběhy lidí, kteří se dokázali postavit totalitárním režimům, bychom neměli zapomínat. To je také jeden z hlavních důvodů dnešního setkání.

Můžeme říci, že naše generace má štěstí, že už žije ve svobodné a demokratické zemi. Ale není to samozřejmé. Jednak většina obyvatel naší planety žádné takové štěstí nemá, a jednak i u nás se ukazuje – tak jako v historii mnohokrát – že svoboda a demokracie se neudrží samy od sebe. Demokratická společnost není žádný přirozený stav: podle všeho je to spíš vysoký nadstandard. Jakmile se o ni přestane pečovat, klesne na nižší stupeň – a s nižším stupněm rozhodně není spojena svoboda.

Obrana demokracie i v dnešní době vyžaduje odvahu a i dnes může stát leckteré oběti. V zemích, které ještě demokracii nezažívají anebo si na ni nezvykly, to platí dvojnásob. Právě proto musíme podporovat všechny, kteří o demokracii a svobodu usilují, i když se jejich snaha někdy může jevit jako boj s větrnými mlýny. Jsem přesvědčen, že je musíme podporovat – jak finančně, ekonomicky či politicky, tak morálně.

My, obyvatelé České republiky, máme tuhle povinnost i proto, abychom dostáli závazku vůči svým předkům. Příští rok se bude slavit 100. výročí vzniku Československé republiky. Ta byla založena na demokratickém fundamentu a na parlamentní demokracii. Zakladatelé a tvůrci Československa v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem považovali vítězství demokracie za zásadní předpoklad existence nového státu: buď bude Evropa demokratická a Československo bude její přirozenou součástí, nebo demokratická nebude – a v takové Evropě nebude místo ani pro Československo. Zdá se mi, jako by dnes mnozí na tato důležitá východiska našich předků zapomínali.

Zapomínat bychom neměli ani na ideový odkaz prezidenta Masaryka, který se často zamýšlel nad smyslem lidského bytí a konání člověka posuzoval z hlediska věčnosti. Připomenu několik jeho vět:

„Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti. V poznání pravdy, v mravním řádu, v účinné lásce máme už v tomto životě podíl na věčnosti – prodlužujeme svůj život ne o dni nebo o léta, ale o věčnost.“

Tolik prezident Masaryk.

V roce 1989, krátce předtím, než se 17. listopadu začal hroutit komunistický režim, připravoval publicista Karel Hvížďala rozsáhlý knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, který zanedlouho oslaví 80. narozeniny – narodil se v témže roce, kdy zemřel T. G. Masaryk, a k Masarykovi se hlásí. Hvížďala položil Schwarzenbergovi těžkou otázku: „Myslíte, že je možné se z toho stavu nějak bystře dostat?“ Myšlen byl stav na sklonku komunistického režimu. A Schwarzenberg v roce 1989 odpovídá: „Bystře ne, ale pracně! Tomáš Garrigue Masaryk, jak známo, dal českému národu dvě rady: nebát se a nekrást, a výchova toho režimu po roce 1948 u nás vedla ke strachu a kradení… A připočtěme k tomu skoro padesátiletou výchovu ke strachu, jsme doma. Podaří-li se Čechům jednou nějak ten stát dát zase do pořádku, já nevím sice jak, ale podaří-li se to, tak nejdéle nám bude trvat, než se lidé naučí zase chodit se vzpřímenou páteří. Než si lidé zase odvyknou udavačství, než přijdou na to, že fízl není částí folkloru jako vodník či rusalka. To bude trvat moc a moc dlouho. Protože demokracie a právní stát, Rechtsstaat, to je rostlina, která potřebuje mnoho času a fištrón.“

Mnoho času a fištrón, to je pěkné vyjádření. Možná se teď, po bezmála třiceti letech, můžeme ptát, jestli jsme měli už mnoho času – a jestli vůbec máme také ten fištrón. Ale Karel Schwarzenberg tehdy formuloval ještě další podmínky:

„Důležité jsou však dnes všechny ty demonstrace a akce občanů, kteří si jsou vědomi svých práv a berou se za ně. Tento postoj je nutný k vědomí, které člověku říká, že každou svobodu si musí vybojovat sám. Bohužel to nejde bez obětí! Boj o svobodu není špacír. To nikdy v dějinách špacír nebyl. Ale fata crescunt. Úděl povyšuje.“

Nepochybuji o tom, že všichni dnešní ocenění toto věděli a vědí. Ze srdce jim blahopřeji a všem přeji příjemný večer.