Leden

Kalendář výročí připomíná momenty z novodobé historie, které by neměly upadnout v zapomnění. Je určen zejména novinářům, jimž nabízí podněty k přípravě vlastních témat. Pracovníci ÚSTR jim pak rádi nabídnou podrobnosti.

CHARTA 77

Charta 77, pojmenovaná podle dokumentu Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977, představovala občanskou iniciativu kritizující komunistický režim za nedodržování lidských a občanských práv.

V prosinci 1976 se skupina odpůrců režimu rozhodla otevřeně protestovat proti porušování lidských práv v Československé socialistické republice. K bezprostředním impulsům patřilo zatčení undergroundové skupiny Plastic People of the Universe. Prohlášení Charty 77 se dovolávalo Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jehož podpisem se ČSSR v roce 1975 oficiálně zavázala k dodržování lidských práv. K hlavním organizátorům petiční akce patřili Václav Havel a Pavel Kohout. Chartu 77 ještě v prosinci 1976 podepsalo prvních 242 signatářů. K prohlášení se přihlásili tím, že napsali a podepsali jednoduchý text: „Souhlasím s Prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977.“ Vybraní „sběrači podpisů“ obcházeli s textem Charty okruh svých známých a shromažďovali jednotlivé listy (standardizovaného formátu A5) s podepsaným souhlasem.

Dokument a listiny se jmény signatářů se organizátoři prohlášení neúspěšně pokusili předat Federálnímu shromáždění a ČTK. 6. ledna jim v tom StB zabránila. Po automobilové honičce byli Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský s prohlášením i podpisy zadrženi. Díky kontaktům na zahraničí však přední světové deníky (nejprve francouzský Le Monde, poté Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times a též The New York Times) výzvu československé opozice 6. a 7. ledna 1977 uveřejnily. Přes snahy StB se prohlášení Charty, také díky zahraničnímu vysílání stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, podařilo zveřejnit.

Charta 77 představovala jednu z nejvýznamnějších opozičních aktivit v období normalizace. Postihy signatářů Charty i dalších kritiků režimu vedly k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978, který se snažil zveřejňovat osudy lidí stíhaných za své politické postoje. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 lidí, vydáno bylo celkem 572 dokumentů o nejrůznějších společenských problémech.

„ANTICHARTA“

Strana a vláda se obávaly, že by výzva chartistů mohla mít široký společenský ohlas a na výzvu k dodržování lidských práv reagovaly masovou diskreditační kampaní. První denunciační článek Čí je to zájem se objevil ve stranickém deníku Rudé právo již 7. ledna. Přestože text Charty nebyl v socialistickém Československu nikdy oficiálně zveřejněn, plnily zprávy o něm první stránky všech deníků i časopisů. 12. ledna publikovalo Rudé právo článek Ztroskotanci a samozvanci (ukázka textu) který představoval normativ ideologického jazyka pozvolna se rozjíždějící antichartistické kampaně.

Mediální kampaň proti Chartě 77 vyvrcholila 28. ledna 1977 setkáním umělců na půdě Národního divadla. Přítomny byly i televizní kamery, které pečlivě snímaly tváře populárních osobností. V čelných řadách hlediště seděla řada oblíbených herců (Karel Höger, Dana Medřická, Jan Werich, František Filipovský, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Ladislav Pešek atd.). Herečka Jiřina Švorcová přečetla přítomným Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (ukázka textu). Přítomní byly následně vyzváni, aby demonstrovali svou loajalitu k režimu podpisem Provolání. Podpisové archy byly v záhlaví zřetelně označeny textem: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Připojuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů“. K filmovým a divadelním umělcům se vzápětí připojili též hudebníci; 4. února se obdobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová. I zde se objevila řada populárních tváří (Karel Gott, Jiří Schelinger, Jiří Korn, František Ringo Čech aj.). Ostatní představitelé tzv. kulturní fronty podepisovali Provolání v sekretariátech uměleckých svazů, v redakcích novin a nakladatelství, v televizi či rozhlase. Odmítnutím podpisu umělci riskovali ztrátu zaměstnání. Většina z nich se v tomto morálním dilematu nerozhodla pro konfrontaci, touha po poklidné existenci převládla. Anticharta posílila obecnou atmosféru rezignace a letargie, jež v normalizačním Československu vládla již od stranických čistek v roce 1970.

Tématu Charty 77 a Anticharty se v ÚSTR věnují zejména tito badatelé:

Milan Bárta, email: milan.barta@ustrcr.cz

Petr Blažek, email: petr.blazek@ustrcr.cz

Petr Placák, email: petr.placak@ustrcr.cz

František Stárek, email: frantisek.starek@ustrcr.cz

Libor Svoboda, email: libor.svoboda@ustrcr.cz

Související:

ÚSTR připomněl vznik Charty 77 odhalením pomníku v Praze 6

Historický kontext „Anticharty“

Souhlasím s Prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977. Podpisy prvních signatářů Charty 77 – výstava ÚSTR

Nemohli jsme mlčet. Lidé Charty 77 – výstava ÚSTR

Křesťané a Charta 77 – přednáška Petra Placáka v ÚSTR

Charta 77 očima vězňů – článek Tomáše Bursíka v časopise Paměť a dějiny

JAN PALACH

Dvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se zapálil 16. ledna 1969 na pražském Václavském náměstí, zemřel v nemocnici o tři dny později. Svým činem chtěl vyburcovat spoluobčany k odporu proti oklešťování svobody v rámci „normalizace“, která nastala po potlačení Pražského jara v srpnu 1968. Rozloučení s Janem Palachem v Praze i jeho rodných Všetatech se účastnily desítky tisíc lidí.

Protest Jana Palacha proti vývoji ve společnosti následovalo stejným způsobem několik dalších lidí, nejznámějším zůstává student Jan Zajíc, který sám sebe označil jako „pochodeň č. 2“.

Janu Palachovi se nepodařilo zvrátit bezprostřední politický vývoj, zapsal se však hluboko do paměti společnosti. Dvacet let po své smrti byl inspirací k sérii protirežimních protestů, které vešly v povědomí jako Palachův týden.