Josef Touš se narodil roku 1929 na samotě „U Vítků“ na okraji obce Pocínovice nedaleko Klatov. Po měšťance nastoupil na Vyšší hospodářskou školu v Horšovském Týně. Byl jediným synem statkáře Václava Touše, tudíž se od něj očekávalo převzetí rodinného hospodářství. Kromě povinných odvodů zemědělských produktů válečné období mnoho změn do chodu zemědělské obce Pocínovice nepřineslo. Josefu Toušovi se vybavují vzpomínky hlavně na osvobození obce: „Jako kluci jsme chodili na kopec nad vesnicí a koukali směrem do Německa, kde jsme sledovali postup Američanů. Zanedlouho jsme pak viděli rojnici černochů, jak směřuje k vesnici, kde se sešli s dalšími jednotkami. Nějaký čas pak v Pocínovicích zůstali. Pamatuji si, že jim chutnali naše vajíčka a tak je vyměňovali za různé zboží.“ Nakolik se válka zdejšího kraje téměř nedotkla, o to více změn přinesl rok 1948. „Netrvalo dlouho a vesnice se rozpoltila. Začal třídní boj. Pocínovice byla jedna z mála vesnic, kde vyhrála Lidová strana. Až do února 1948 jsme měli lidoveckého starostu. Pak se stupňoval tlak ze strany komunistických předáků na dodávky, které se dali jen stěží plnit. S tím samozřejmě sílil i odpor proti režimu. Vyvrcholením odporu v našem kraji bylo pomáhání lidem, kteří přecházeli přes hranici,“ vzpomíná dnes Josef Touš. „Od roku 1948 k nám přicházeli lidé, co utíkali na západ. Vždy sem přišel někdo přes doporučení od nějakého známého, většinou je někdo přivedl. Jeden dva dny u nás zůstali a pak je otec převedl do Německa. Jednalo se o desítky lidí. Zanedlouho začali chodit i lidé v opačném směru.“ Převaděči přicházeli k Toušovým na samotu společně s agenty vycvičenými v Německu. Jedním z nich byl i Alois Suttý, který byl za převaděčství chycen a uvězněn. Zanedlouho však z vězení utekl a schovával se v Pocínovicích u své přítelkyně Cvachovcové. Její otec se však bál mít Suttého ve vesnici, proto poprosil Václava Touše o úkryt, než se mu podaří přejít za hranice. Suttý zakrátko do Německa skutečně přešel, ale každý měsíc se vracel. Přiváděl lidi z Německa a zpět. Většinou přicházeli na večer či v noci a odcházeli v noci. Toušovi v té době navázali kontakt s Krbcovou skupinou v Klatovech, která organizovala přechody přes hranice a využívala stejnou trasu i pomoci Suttého. Koncem listopadu 1949 pronikl do skupiny asi deseti lidí, které měl Suttý převést, konfident, a bylo jen otázkou času, než bude celá síť rozbita. K tomu došlo v dubnu 1950. Suttý tehdy převedl majora Rachače, kterého měl po dvanácti dnech dopravit zpátky do Německa, ovšem Rachač byl v Praze zadržen a na schůzku u Toušů místo něj dorazili příslušníci StB a OBZ. Po krátké přestřelce byl Suttý zatčen a odvezen v bryčce do štábu StB na zámku v Běhařově. Jelikož v celé kauze figuroval i Major Rachač, čekaly ostatní zatčené výslechy na 5. oddělení v Kapucínské ulici na Hradčanech, odkud byli po týdnu přemístěni do věznice v Praze na Pankráci. Po třech měsících bylo všech čtrnáct obviněných převezeno do Klatov, kde měli sehrát hlavní roli v třídenním monstrprocesu, přenášeném i místním rozhlasem. Suttý byl odsouzen k trestu smrti, Josef Touš k deseti letům těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku, jeho otec Václav měl strávit 14 let v Leopoldově. Po kratším pobytu na Pankráci byl Josef Touš zařazen do jednoho z mnoha transportů, směřujících do Jáchymova. Propuštěné válečné zajatce měly nahradit čerstvé pracovní síly. 20. prosince 1950 už fáral na šachtě Eliáš. Měl velké štěstí, že se ho od počátku ujali civilní zaměstnanci a nenechali jej hladovět. Během následujících let, než byl roku 1955 propuštěn na amnestii, prošel tábory Slavkov, Svatopluk a Prokop, kde pracoval převážně v podzemí na těžbě uranu. Podle vlastních slov se po celou dobu snažil co nejvíce přizpůsobit – plnil normy, vyhýbal se dozorcům. 5. května 1955 byl propuštěn na amnestii. Odmítl vstoupit do družstva i spolupráci s StB. 10 let pracoval v lesích, než mu byl uznán invalidní důchod na zranění z Jáchymova. Jeho otec zůstal v Leopoldově až do roku 1960. Dnes žije na rodinném statku v Pocínovicích.