Protikomunistický odboj a odpor na Milevsku – medailony
Václav Jakeš (*1924)
Václav Jakeš se narodil v Branišovicích na Písecku. Po válce vystudoval hospodářskou školu a začal pracovat na rodinném statku. Jako „kulak“ a předseda místní organizace katolické mládeže nesouhlasil s vývojem po únoru 1948. Od dětství se přátelil s Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, členy odbojové organizace Černý lev 777, která působila na území tehdejšího Sedlčanského a Milevského okresu. O činnosti svých přátel a sousedů věděl, nepochybně s nimi sympatizoval, a stejně jako většina mladých mužů z okolí byl ozbrojen. Účast na jakýchkoliv aktivitách zmíněné skupiny popírá, přesto byl na základě svědectví později zadržených osob a příslušníků StB obviněn z rozvracení republiky a pokusu o vraždu. Při pokusu o překročení hranice na západ padl v roce 1949 do rukou Státní bezpečnosti bratr Václava Jakeše Alois. Při výslechu mimo jiné uvedl, že se Václav Jakeš stýká s lidmi napojenými na agenty ze zahraničí. Zanedlouho byl Václav Jakeš zadržen a nucen ke spolupráci. Několikrát se sešel příslušníky StB v lesích za Branišovicemi, kde byl úkolován. Stále více si uvědomoval, že pokud bude i nadále pokračovat ve spolupráci, bude si jen „vyrábět důkazy sám na sebe.“ Dne 15. července 1951 odešel Václav Jakeš do ilegality. Otec mu na cestu věnoval pistoli ráže 6.35 mm, „kdyby si potřeboval něco zastřelit“, a Jaroslav Sirotek pušku. Skrýval se v lese, spal pod přístřeškem z větví, příležitostně u přátel, kteří mu spolu s rodinou zajišťovali přísun potravy. V lese se stýkal i s Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou z odbojové skupiny Černý lev 777, kteří jej po útěku přijali do své organizace. K žádné další spolupráci mezi nim však již nedošlo. Dne 9. října 1951 podnikla StB na Jakeše zátah u Porešína. S velikým štěstím a díky znalosti terénu se Jakešovi podařilo pod palbou samopalů utéci z obklíčení. Korytem potoka, lesy a poli se nepozorovaně dostal do Kovářova, kde vyhledal pomoc u kamaráda Kořánka. Václavu Jakešovi našel úkryt u rodiny Pecků, obývající hospodářství na okraji obce Zadní Chlum, kde měl přečkat ve stodole, „než to praskne.“ Nikdo z nich netušil, že zde zůstane přes patnáct let. Běžný den trávil Václav Jakeš v neustálém strachu, stodolu opouštěl jen za tmy. Postupně přivykl novému světu, sevřenému zdmi statku a začal svým hostitelům pomáhat: skládal seno, pletl košíky, vařil pivo. Pouze jedenkrát za rok opouštěl stavení Pecků – o Velikonocích tajně docházel k páteru Hejlovi do Lašovic ke zpovědi. Jeho naděje na změnu poměrů či odchod do zahraničí se však postupně rozplynuly. U Pecků zůstal až do roku 1966, kdy jej vypátrala sestra a přesvědčila ho k tomu, aby se přihlásil na úřadech. Odešel k sestře do Písku, kde byl zatčen a převezen do vazební věznice v Českých Budějovicích. Po pěti měsících byl zproštěn všech obvinění a propuštěn na svobodu. Nějaký čas žil u sestry v Plzni a živil se jako topič, později nastoupil do pražského podniku Železniční stavitelství. Tam zůstal až do penze. Rehabilitace se dočkal v roce 1994. Václav Jakeš dodnes často navštěvuje Jana Pecku v Zadním Chlumu, jehož rodičům je stále hluboce zavázán.
- Z výpovědi Jiřího Řezáče u výslechu 20. července 1954: 1. část, 2. část, 3. část, 4. část, 5. část, 6. část
- Z výpovědi Josefa Nováka u výslechu 26. srpna 1954
- Z výpovědi Jaroslava Sirotka u výslechu 2. září 1954
Jan Pecka (1927)
Jan Pecka se narodil v obci Zadní Chlum na Milevsku v tradiční zemědělské rodině. Na svých pozemcích v okolí Zadního Chlumu hospodaří rodina Pecků již několik set let. Obecnou školu absolvoval v Lašovicích, kam rovněž docházel do kostela. Místní farář Hejl měl velký vliv nejen na výchovu Jana Pecky, nýbrž i dalších obyvatel kraje. Pro své postoje byl vězněn nejprve nacisty v Dachau, později komunisty v československých žalářích. Zemřel v roce 1960, dva měsíce po návratu z vězení. V roce 1949 narukoval Jan Pecka na vojnu do Domažlic. Koncem roku 1950, několik dní po návratu z vojny, se od staršího bratra dozvěděl, že se u nich ve stodole skrývá Václav Jakeš, hledaný Státní bezpečností v souvislosti s odbojovou činností na Sedlčansku a Milevsku. Václava Jakeše přivedl k Peckům rodinný přítel Kořánek, u kterého se Jakeš ukryl 9. října 1950 po honičce s příslušníky StB. Ačkoliv Peckovi Václava Jakeše neznali, poskytli mu úkryt a stravu. Netušili však, že u nich nakonec zůstane téměř 16 let. Když v roce 1953 otec Jana Pecky zemřel, převzali péči o hospodářství a zodpovědnost za rodinu jeho synové s matkou. Díky jejich obětavosti zde Václav Jakeš přečkal období nejtvrdší komunistické represe. 
Josef Hroch (1925)
Josef Hroch se narodil v Radvánově u Milevska. Byl synem sedláka, jeho rodina vlastnila statek a 15 hektarů polností. Po válce studoval společně s Václavem Jakešem, Janem Kořánkem a Vladimírem Hřebejkem zemědělskou školu v Milevsku. V roce 1947 nastoupil vojenskou službu a v uniformě prožil i únorový puč roku 1948. Po návratu z vojny byl svědkem kolektivizace venkova, kterou vnímal jako nespravedlivý zásah do staleté rodinné tradice. Stejně jako mnoho dalších vrstevníků v kraji se rozhodl bránit se nastupující komunistické totalitě se zbraní v ruce. Koncem roku 1949 založil s kamarády z Radvánova Josefem Trucem a Vladimírem Hřebejkem odbojovou skupinu a začali si opatřovat zbraně. „Chtěli jsme se tomu nějak bránit, ale jak?“ vzpomíná dnes Josef Hroch. Ve snaze připojit se k aktivnímu protikomunistickému odporu došlo na přelomu let 1949–1950 u Kněžského rybníka za Kovářovem k prvnímu setkání skupiny vedené Hřebejkem se členy odbojové organizace Černý lev 777. Na ničem konkrétním se sice nedohodli, nicméně již v září 1950 kontaktoval skupinu Bohumil Šíma s nabídkou poskytnutí zbraní. Prozradil jim skrýš na rodinné pile „Šumava“, ve které ukrýval samopal. O několik dní později jej Josef Hroch s Josefem Trucem vyzvedli a následně ukrývali. V té době však již došlo k útlumu aktivit odbojové činnosti v kraji a Hřebejkova skupina se do žádné akce nezapojila. V červenci roku 1954 došlo k zatčení členů skupiny Černý Lev 777. Zatčení mnoha dalších lidí z jejich okolí na sebe nenechalo dlouho čekat. Josef Hroch byl zatčen již v červenci, Josef Truc a Vladimír Hřebejk počátkem září. Po měsíčním vyšetřování v Milevsku byli převezeni do Českých Budějovic, kde byli po tvrdých výsleších přičleněni k okruhu osob kolem organizace Černý lev 777 a následně obviněni z velezrady. Dne 30. prosince 1954 byl Josef Hroch odsouzen za velezradu k 6 letům odnětí svobody a ke ztrátě majetku. Od soudu byl převezen na Jáchymovsko. Dne 1. února 1955 nastoupil první šichtu v uranovém dole v táboře Mariánská, který Josef Hroch líčí jako vyhlazovací. Z Mariánské byl po několika měsících přeřazen na tábor Rovnost, kde byl vězněn až do 31. října 1959, kdy byl podmínečně propuštěn. Roku 1970 se pokusil domoci soudní rehabilitace, nicméně Zvláštní senát Krajského soudu v Českých Budějovicích jeho návrh zamítl. Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Výpověď Josefa Hrocha z výslechu dne 17.9.1954: strana 1, strana 2, strana 3, strana 4 
Otýlie Sirotková-Jarůšková (1928)
Otýlie Sirotková, rozená Klímová, se narodila v Obděnicích na Milevsku v rodině pekaře a soukromého zemědělce. Vychodila obecnou školu v Obděnicích a měšťanskou školu v Petrovicích, kde roku 1942 začala sloužit v jednom z místních hospodářství. V roce 1950 se prostřednictvím svého bratrance Jiřího Řezáče sblížila s Jaroslavem Sirotkem, sedlákem z Radešic, za něhož se tentýž rok provdala. Jaroslav Sirotek převzal statek po otci a začal na něm hospodařit. Zde se Otýlii Sirotkové narodili dva synové. V říjnu 1951 se u Sirotků několik týdnů ukrýval Václav Jakeš hledaný Státní bezpečností. Vesnickou idylu narušovala paní Sirotkové pouze otázka, proč její manžel tak často odchází se skupinou svých vrstevníků z okolí „na výbor“ v Obděnicích a dlouho do noci nepřichází domů. Počátkem července roku 1954 byl její manžel spolu s dalšími členy organizace Černý lev 777 zatčen. Při prohlídce domu v Radešicích nalezla StB zbraně a granáty ukryté v seně. Až během procesu, který proběhl 25. a 26. října v Milevsku, se paní Sirotková dozvěděla, že Jaroslav Sirotek patřil k nejaktivnějším členům organizace Černý lev 777, jež stála například za bombovými útoky na sekretariáty OV KSČ v Milevsku a Sedlčanech. Dnes líčí celý proces jako divadlo, které mělo zastrašit rolníky odmítající kolektivizaci. Vzpomíná také, jak jí tehdy u soudu jeden z místních „soudruhů“ doporučil: „Připrav si černej závoj.“ Jaroslav Sirotek byl spolu s Jiřím Řezáčem a Bohuslavem Šímou odsouzen k trestu smrti. Dne 28. října jej převezli do věznice č. 2 v Praze na Pankráci. Dne 14. ledna 1955 se s ním mohla paní Otýlie naposledy krátce setkat. Brzy nato byl Sirotek oběšen. Jeho dopis na rozloučenou doputoval k rodině až počátkem 90. let, po téměř čtyřiceti letech. 
František Pešička (1927)
František Pešička se narodil v Hněvanicích u Milevska jako jeden z pěti synů drobného živnostníka. Po vychození měšťanky navštěvoval dva roky rolnickou školu. V roce 1949 nastoupil vojenskou službu v Táboře. Po návratu z vojny pracoval u otce, na brigádách v lihovaru a později jako traktorista. Od dětství se kamarádil s Bohumilem i Josefem Šímou, znal se s Václavem Jakešem i Jiřím Řezáčem, tedy s lidmi, kteří se aktivně zapojili do protikomunistického odboje. Pravděpodobně z toho důvodu se na podzim roku 1953 na Františka Pešičku obrátila Věra Lešková z Nálesí, zdali by nepomohl jedné osobě v útěku do zahraničí. Jednalo se o vojenského zběha Františka Slepičku neboli „agenta Luboše“. Ten se v té době, s pomocí rodiny Leškových a Michálkových, ukrýval v okolí. František Pešička se s „agentem Lubošem“ sešel dvakrát. Jednou jej v noci odvedl na schůzku s Bohumilem Šímou, jež se odehrála na rodinné pile Šímů „Šumava“. Podruhé se s ním setkal u Michálků v Bratřejově. Cílem těchto schůzek byla snaha „agenta Luboše“ získat kontakt na Václava Jakeše či další osoby, o kterých se domníval, že by mohli mít kontakt na zahraničí. Odchod na Západ se však „agentu Lubošovi“ nezdařil. Několik let se s pomocí množství lidí ukrýval na různých místech středních a jižních Čech. Během té doby měl několik ozbrojených střetů s příslušníky komunistických bezpečnostních složek. Při jedné z nich u obce Dubno nakonec 4. května 1955 padl. Osudovým pro Františka Pešičku i členy a spolupracovníky organizace Černý Lev 777 se stalo jeho setkání se Zdenou Řezáčovou, ke kterému došlo počátkem roku 1954. Pro Františka Pešičku skončilo sňatkem, pro Bohumila Šímu, Jiřího Řezáče a Jaroslava Sirotka popravou na Pankráci. Z výpovědi Zdeny Řezáčové, kterou učinila 5. dubna 1954 na okresním oddělení ministerstva vnitra v Milevsku, je zřejmé, že se jí František Pešička den před tím chlubil styky s odbojovou organizací Černý Lev 777. Pravděpodobně netušil, že Zdena Řezáčová je zaměstnána jako písařka na okresním oddělení MV v Milevsku, a snažil se ji ohromit svými hrdinskými činy. O stycích s Pešičkou pak Zdena Řezáčová podávala informace i v následujících měsících. Zůstává záhadou, proč Státní bezpečnost zareagovala až 3. července 1954, den po výslechu Zdeny Řezáčové v Českých Budějovicích, kdy byli zatčeni první lidé z okruhu organizace Černý lev 777 – Bohumil Šíma a Franišek Pešička. Pešička byl tři měsíce vyslýchán v Českých Budějovicích, převážně ve spojitosti s „agentem Lubošem“. Na rozdíl od většiny kamarádů byl nakonec souzen samostatně. Za zločiny velezrady, vyzvědačství a neoznámení trestného činu velezrady byl odsouzen na 18 měsíců. Po soudním líčení byl však propuštěn. „Srovnáme-li jeho trest s jinými aktéry tohoto smutného dobrodružství, zarazí nás poměrně nízký trest,“ píše Tomáš Bursík v knize Osud odbojové organizace Černý lev 777. Několik měsíců po propuštění z vězení se Franišek Pešička se Zdenou Řezáčovou oženil. Dnes žijí v Milevsku. 
Zdena Řezáčová-Pešičková (1933)
Zdena Řezáčová se narodila ve Vlksicích na Milevsku v rodině drobného zemědělce. V roce 1950 dokončila měšťanskou školu a nastoupila do továrny na vzduchotechniku Janka. Zanedlouho byla vybrána na okresní oddělení ministerstva vnitra v Milevsku, kde pracovala jako písařka v hodnosti mladší seržantky. Počátkem roku 1954 se seznámila s Františkem Pešičkou, který se od mládí přátelil s Bohumilem Šímou, Jiřím Řezáčem a dalšími mladíky z okolí, kteří tvořili jádro odbojové organizace Černý lev 777. Dne 4. dubna 1954 hovořil Pešička s Řezáčovou o činnosti zmíněné organizace. Tvrdil jí například, že se spolu s Bohumilem Šímou účastnil bombových útoků na sekretariáty OV KSČ v Milevsku a Sedlčanech, a podrobně ji informoval o dalších akcích. Druhý den Řezáčová vše oznámila v místě svého pracoviště na OO MV v Milevsku, kde vypracovala podrobnou zprávu o svém rozhovoru s Pešičkou. V průběhu následujících dvou měsíců vypracovala ještě několik zpráv ze setkání s Pešičkou, se kterým mezitím navázala známost. Dne 2. července 1954 byla předvolána k výslechu na oddělení StB v Českých Budějovicích, kde jen potvrdila již dříve uvedené výpovědi. V následujících dnech byli zatčeni Bohumil Šíma, František Pešička, Jaroslav Sirotek, Josef Novák, Jiří Dolista, Karel Kothera, Ladislav Šimek a Jiří Řezáč, kteří byli po tvrdých výsleších obviněni z velezrady a dalších trestných činů. Šíma, Sirotek a Řezáč byli odsouzeni k trestu smrti, ostatní k dlouholetému odnětí svobody. František Pešička strávil ve vazbě půl roku. Krátce po soudu byl propuštěn a za necelý půlrok se za něj Zdena Řezáčová provdala. Manželé Pešičkovi dodnes žijí v Milevsku. Zprávy o rozhovorů s Pešičkou: ze 4. dubna 1954, z 11. dubna 1954, ze 16. června 1954 (strana 1), ze 16. června 1954 (strana 2)
