Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Karel Bacílek (1920–1949)

Narodil se 25. 3. 1920 ve Zdicích u Prahy (Středočeský kraj, okres Beroun), jeho otec Karel, živnostník, zde vedl od roku 1921 vinárnu. Matka Lucie, rozená Trento, byla italské národnosti a za Karla Bacílka staršího se provdala v listopadu 1918. Rodina měla dvě děti, kromě Karla ještě o pět let mladší dceru Danuši. V roce 1936 se všichni přestěhovali do Prahy, kde získali do nájmu restauraci U zlaté Prahy na Žižkově. Otec Karla Bacílka ji provozoval až do roku 1946, kdy musel kvůli nemoci živnost opustit a podnik předat. Rodiče se politicky nijak zvlášť neangažovali, matka pečovala o domácnost, otec byl řadovým členem sociální demokracie a nezastával žádné významnější funkce.

Karel Bacílek mladší vychodil obecnou školu v rodných Zdicích, pak pokračoval ve studiích na reálném gymnáziu v Berouně, ale maturitu získal až v roce 1941 na gymnáziu v Praze. Poté se vyučil číšníkem a až do roku 1945 pracoval v restauraci svého otce jako číšník. V době heydrichiády, v červnu 1942, získal nezáviděníhodnou zkušenost s pražským gestapem. Tehdy byl spolu se svou sestrou zatčen a odvezen do Pečkova paláce a později na Pankrác. Odtud ho naštěstí po několika dnech propustili, ale děsivá vzpomínka už mu zůstala.

Po osvobození se na podzim roku 1945 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V té době se již živě zajímal o politiku, a i proto se rozhodl vstoupit do Československé strany národně socialistické, která mu byla svým programem nejbližší. V ní, respektive v její následovnici Československé straně socialistické setrval i po únoru 1948. Již tehdy se vnitřně neztotožňoval s politikou vládnoucích komunistů a správně identifikoval události jako postupné vzdalování se masarykovské tradici demokratického Československa, které vnímal jako nezcizitelné. V tom se ztotožňoval se svým otcem. Od slov k činům pak chyběl jen krůček.

Osudné se mu stalo setkání s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou, s nímž Karla Bacílka mladšího seznámil na jaře 1948 jeho otec. Tento agent Vojenského obranného zpravodajství, jehož řídícím orgánem byl plk. R. Mysík z Reicinova 5. oddělení hlavního štábu, se oběma mužům prezentoval jako člověk odhodlaný ilegálně pracovat proti komunistům. Na jeho popud začali oba Bacílkové získávat kontakty ve svém okolí na podobně smýšlející lidi a shromažďovat „zpravodajské“ informace. Karel Bacílek mladší oslovoval zejména studenty či známé z Československého veslařského klubu, jehož byl od roku 1946 členem. Tak se seznámil i s jedenadvacetiletým Borisem Kovaříčkem, který stejně jako on studoval na Právnické fakultě. Ten navíc již jakousi ilegální studentskou skupinu vedl a sám jí dal název Šeřík.

Postupem času vznikala rozvětvená odbojová organizace Pravda zvítězí (PZ), kterou fakticky řídil vahou své osobnosti pplk. Josef Hruška. Ten také – po dohodě se svými nadřízenými – stanovil její konečný cíl, totiž ozbrojený puč plánovaný na únor 1949, tedy na dobu prvního výročí komunistického převratu. Nereálnost celého podniku zastínila „vojenská odbornost“ tohoto muže a živil ji samozřejmě také mladický zápal velké části protagonistů. Cynická provokační hra trvala několik měsíců, během nichž do ní byly vtahovány další a další osoby a napojovány další skupiny (jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa alias major Král). Během této doby se spolupracovník obranného zpravodajství Hruška také opakovaně pokoušel navázat styky se špičkami zahraniční emigrace, což byl jeden z jeho úkolů. Karel Bacílek tak s jeho vědomím podnikl 7. prosince 1948 cestu za hranice do Američany okupované části Německa; není však úplně jasné, s kým vlastně jednal a nešlo-li také o provokaci.

Na konci prosince 1948 spadla klec. Přišla mohutná vlna zatýkání, kterému padlo za oběť téměř dvě stě lidí, mezi nimi i generál Karel Kutlvašr, někdejší vojenský velitel Pražského povstání. I on patřil mezi ty, kteří podlehli „vábení“ Hruškovy organizace, když se zúčastnil jedné ze schůzek s ním. Karla Bacílka mladšího zadržely orgány StB 17. prosince 1948 ve 22.15 a podrobily ho brutálním výslechům, při nichž z něj vyšetřovatelé StB doslova vymlátili doznání o protistátní činnosti. Protože počet zatčených byl takový, že nebylo v silách vyšetřovatelů ani soudců zabývat se jimi najednou, rozdělili je do několika skupin, žalovaných a souzených samostatně (hlavou jedné z nich se stal otec Karla Bacílka, Karel Bacílek starší).

Karlu Bacílkovi mladšímu se dostalo té „cti“, že byl zařazen do 13členné skupiny, kterou obžaloba charakterizovala jako štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. Kromě něj sem patřili i Boris Kovaříček a pplk. Josef Hruška, kterého se mezitím jeho představení rozhodli zbavit. Do čela vykonstruované skupiny byl dosazen právě generál Kutlvašr. Z třinácti souzených bylo pět studentů (K. Bacílek, L. Strejc, J. Morava, B. Kovaříček, M. Gregar), čtyři vojáci ve výslužbě (K. Kutlvašr, J. Hruška, E. Novotný, J. Nedbálek), učitel základní odborné školy (J. Slanina), pekařský mistr (Z. Loch), žena v domácnosti organizující přechody do zahraničí (J. Straširybková) a slovenský úředník J. Demeter. Původně byl proces plánován na polovinu února 1949, aby se popravy, o kterých se rozhodlo ještě před soudem, kryly s výročím Vítězného února. Tento termín se však komunisty ovládané státní mašinerii naplnit nepodařilo.

Hlavní líčení s touto různorodou skupinou tak proběhlo před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci za předsednictví plk. justiční služby Dr. Jana Metličky až ve dnech 12.–16. května 1949. Všichni byli prokurátorem, jímž byl gen. justiční služby Jan Vaněk, žalováni z velezrady, čtyři z nich navíc i z vyzvědačství. Tresty, které padly, odpovídaly představám komunistické justice o třídní spravedlnosti a o nutnosti tvrdě se vypořádat s vnitřní reakcí. Před pobledlými tvářemi příbuzných a přátel, které na rozsudek vpustili do soudní budovy (jinak bylo celé líčení tajné), byl Karel Bacílek odsouzen za zločin velezrady (§ 1 zák. č. 231/1948 Sb.) a vyzvědačství (§ 5 zák. č. 231/1948 Sb.) k trestu smrti, dále ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění. Stejný rozsudek si vyslechl i Boris Kovaříček a Josef Hruška. Generál Kutlvašr dostal doživotí.

I přes vynesené tresty málokdo věřil, že u dvou mladých studentů budou popravy skutečně vykonány. Stále ještě totiž panovaly iluze alespoň o elementární soudnosti jinak pokřivené komunistické justice, nebyl dostatek zkušeností s její skutečnou tváří. Vše bohužel dopadlo jinak. Odvolání odsouzených Nejvyšší soud v Brně zamítl již 23. května 1949 (nikdo z nich nebyl přítomen) a ještě rychleji pak byly „vyřízeny“ žádosti o milost. Blížil se totiž IX. sjezd KSČ (25. května) a do jeho zahájení zřejmě mělo být vše vyřízeno a skončeno.

A tak v pět hodin ráno dne 24. května 1949 stanul devětadvacetiletý student Právnické fakulty Univerzity Karlovy Karel Bacílek pod šibenicí na dvoře pankrácké věznice. A zde také kat o několik minut později ukončil jeho život i životy jeho dalších dvou spoluodsouzených[1].