Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989

Ze širokého repertoáru perzekučních metod, které totalitní režimy používají k dobytí a udržení moci, jsou popravy politických odpůrců bezesporu jednou z nejhorších a nejodpornějších forem teroru. V komunistickém Československu se k nim přistoupilo záhy po únorových událostech s cílem upevnit pozice komunistické strany, a to jednak přímou likvidací odpůrců nového režimu (skutečných i těch potenciálních), jednak vytvořením atmosféry strachu a nejistoty, která je nutnou podmínkou dlouhodobého přežití každé diktatury. Není náhodou, že největší množství rozsudků smrti po únoru 1948 bylo vyneseno a vykonáno za prezidentské éry Klementa Gottwalda, právě v době konstituování komunistické totalitní moci, a že v letech následujících počet takto odsouzených klesal.[1]

Komunistická moc využívala k přípravě soudních procesů i při jejich realizaci celou řadu postupů, které svou svévolí a brutalitou neměly v našem prostoru, vynecháme-li léta protektorátu, obdoby.[2] Zpočátku se přitom komunistická justice formálně opírala o zákony, jež byly v platnosti od dob první československé republiky, jako byl např. zákon číslo 50/1923 Sb. na ochranu republiky, jehož aplikace byla ovšem zcela podřízena novým poměrům. Později pak vstoupily v platnost zákony nové, jako byl např. zákon číslo 231/48 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky a trestní zákon číslo 86/1950 Sb., které byly již zcela šité na míru dobovým reáliím. Právě zákon číslo 231/48 Sb. obsahoval mimo jiné i smutně proslulý § 48, jenž umožňoval konfiskovat veškerý majetek odsouzených.[3]

Naskýtá se otázka, ke kolika politicky motivovaným popravám[4] v Československu v letech 1948–1989 vlastně došlo. Zde je nutné upozornit, že seznam obětí není prozatím konečný, byť se již zřejmě nebude nijak dramaticky měnit. Navíc je jeho výsledná podoba poznamenána i metodikou výběru. V některých případech je totiž poněkud obtížné oddělovat trestné činy kriminální a politické povahy, etický problém pak nastává se zařazením popravených komunistických funkcionářů, kteří – ač se nakonec sami stali obětí teroru – byli jeho aktivními spolutvůrci a nesou za smrt mnoha zavražděných přímou odpovědnost. Nelze nezmínit též odsouzené v obnoveném retribučním soudnictví, kteří by zřejmě popraveni nebyli, pokud by se komunisté nechopili moci a toto retribuční soudnictví opět nezavedli. Tito lidé však byli odsouzeni za činy spáchané během druhé světové války.

Není tedy překvapující, že se objevují různé údaje týkající se počtu popravených z politických důvodů. Můžeme se tak mimo jiné setkat s číslem 248[5] nebo také s číslem 262, respektive 227[6], přičemž oba tyto seznamy zahrnují ty, kteří byli odsouzeni za naprosto smyšlené trestné činy, i ty, kteří byli odsouzeni za skutečný protikomunistický odboj. Odlišení obou skupin je i v tomto případě komplikované, rozsudky udávají nejčastěji trestný čin velezrady, vojenské zrady, špionáže, sabotáže, vyzvědačství, návodu k vraždě, pokusu o vraždu atd.[7] Ani jedno z výše uvedených čísel v sobě nezahrnuje popravené na základě retribučních zákonů. Za posledního popraveného z politických důvodů je nejčastěji považován Vladivoj Tomek, jehož život byl ukončen v Praze na Pankráci dne 17. 11. 1960.

Naším úkolem je zdokumentovat osudy popravených, a to postupným zveřejňováním jejich stručných životopisů a shromážděním archivních materiálů, vše doprovázené výběrem literatury a pramenů. Přestože existuje celá řada prací, které se zabývají či se alespoň dotýkají tohoto tématu, takovýto souhrnný dokumentační projekt zatím chybí.[8] Tento nedostatek bychom chtěli v dohledné době odstranit. Forma, již jsme pro tento náš záměr zvolili – tedy životopisy popravených doprovázené vybranými archivními dokumenty – odpovídá našemu cíli. Tím je seznámit širší veřejnost s hrůzností komunistické totality, kterou někdy pouhé seznamy a statistické údaje nedokážou plně vyjádřit. Jsou to právě konkrétní lidské osudy, jež mohou tuto „anonymitu“ obětí překonat a vést nás k zamyšlení. Kromě toho nám snad znesnadní zapomenout.

Mgr. Petr Mallota

Životopisy popravených, vybrané archivní dokumenty

Filtrovat v seznamu:

Seznamy popravených z politických důvodů

Vybraná literatura a dokumenty k popraveným z politických důvodů 1948–1989:

  • BABKA, Lukáš – VEBER, Václav (eds.): Za svobodu a demokracii III.: Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové 2002.
  • BRET, Jan: 22 oprátek. Ministerstvo národní obrany, Praha 1999.
  • BŘACH, Radko (ed.): Destrukce československého důstojnického sboru po únoru 1948. Historický ústav Armády ČR, Praha 2003.
  • CUHRA, Jaroslav – VEBER, Václav (eds.): Za svobodu a demokracii I.: Odpor proti komunistické moci. Praha 1999.
  • DENGLER, Robert (red.): O procesech a rehabilitacích: Zpráva „Pillerovy komise“ o politických procesech a rehabilitacích v Československu v letech 1949 až 1968. Florenc, Praha 1990.
  • DVOŘÁKOVÁ, Zora: Z letopisů třetího odboje. Hříbal, Praha 1992.
  • DVOŘÁKOVÁ, Zora: Navzdory nenávisti a mstě: Z politických procesů 1952 až 1953. Tempo, Třebíč 2002.
  • GEBAUER, F. – KAPLAN, K. – KOUDELKA, F. – VYHNÁLEK, R. (eds.): Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948–1989: Statistický přehled. Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 1993.
  • KAPLAN, Karel (ed.): Zemřelí ve věznicích a tresty smrti 1948–1956: Seznamy. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1992.
  • KAPLAN, Karel: K politickým procesům v Československu 1948–1954: Dokumentace komise ÚV KSČ pro rehabilitaci 1968. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994.
  • KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Barrister & Principal, Brno 2001.
  • KRATOCHVIL, Antonín: Žaluji. I. díl: Stalinská justice v Československu. Dolmen, Praha 1990.
  • KRATOCHVIL, Antonín: Žaluji. II. díl: Vrátit slovo umlčeným. Dolmen, Praha 1990
  • KRATOCHVIL, Antonín: Žaluji. III. díl: Cesta k Sionu. Dolmen, Praha 1990.
  • LEŠANOVSKÝ, Karel: Se štítem a na štítě: Nezradili skautský slib. ÚDV, Praha 1999.
  • LIŠKA, Otakar a kol.: Vykonané tresty smrti: Československo 1918–1989. ÚDV, Praha 2000.
  • LIŠKA, Otakar a kol.: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989. ÚDV, Praha 2006.
  • PALEČEK, Pavel: Likvidace obětí nacismu a komunismu na území Československa. Prius, Brno 2002.
  • PEKÁRKOVÁ, Kateřina: Čestné pohřebiště popravených a umučených politických vězňů v Praze–Ďáblicích. In: ČELKO, Vojtěch (ed.): Kamenná paměť mého kraje. Praha 2004.
  • PIETA. Památce bratří a sester popravených, umučených a zastřelených za komunistického teroru. Časopis konfederace politických vězňů, Praha 1993.
  • PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ. Z vězeňských spisů. Projekt společnosti Člověk v tísni. Praha 2007.
  • RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Egem, Praha 1993.
  • VALIŠ Zdeněk (ed.): Vojenské osoby odsouzené Státním soudem Praha, Brno, Bratislava v letech 1948–1952. H & H, Praha 1992.
  • VOREL, J. – ŠIMÁNKOVÁ, A. – BABKA, L. a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl I.–III. ÚDV, Praha 2003–2004.

[1] LIŠKA, Otakar. a kol.: Vykonané tresty smrti: Československo 1918–1989. ÚDV, Praha 2000, s. 153. Za Klementa Gottwalda popraveno z politických důvodů 189 lidí, za Antonína Zápotockého 47 lidí a za Antonína Novotného 12 lidí.

[2] Soudnictví se v této době stalo poslušným nástrojem komunistické strany a ztratilo jakoukoli nezávislost. V říjnu 1948 byly vytvořeny jako nové instituce Státní soud a Státní prokuratura, které se staly hlavním hybným mechanismem perzekuce a teroru. Od konce roku 1952, kdy byly zrušeny, převzaly jejich úlohu krajské soudy a krajské prokuratury, v některých případech rozhodovaly též vyšší vojenské soudy a vyšší vojenské prokuratury. Od 1. 1. 1953 do 31. 12. 1956 soudil závažné politické trestné činy Nejvyšší soud, a to jako soud první instance. V této souvislosti je nutné zmínit skutečnost, že v prvních letech komunistické vlády byly nejen porušovány všechny lidsko–právní a demokratické principy, ale dokonce i tehdy platné zákony.

[3] Pro pozůstalé to znamenalo pád na samé existenční dno. Konfiskovaný majetek (včetně bytů) přecházel nejčastěji po splnění určitých formalit do rukou komunistických funkcionářů či příslušníků StB.

[4] Připomínáme, že se popravovalo oběšením, přičemž povaha tehdejší exekuce znamenala pro odsouzené dlouhé minuty utrpení, jelikož neumírali v důsledku zlomení vazu, ale v důsledku udušení.

[5] Liška, O. a kol.: Vykonané tresty smrti. Československo 1918–1989. Praha, ÚDV 2000.

[6] RÁZEK, Adolf: Seznamy popravených: Vykonané tresty smrti z politických důvodů od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu [online], 14. 11. 2005 [cit. 30. 6. 2008].
V počtu 227 obětí nejsou zahrnuti vysocí komunističtí funkcionáři (13 osob) a ti, kteří byli sice popraveni na základě změny politického systému, ale za činnost během druhé světové války a krátce po ní, do února 1948. Týkalo se to příslušníků Hlinkových gard, Ukrajinské povstalecké armády atd. (22 osob).

[7] Většina obětí byla rehabilitována na základě zákona č. 119/1990 Sb.

[8] Např. „Pieta“ vydaná Konfederací politických vězňů či seznamy popravených, které vytvořil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.