Bohumil Dymáček (1942) vyrůstal v silně nábožensky orientovaném prostředí. Když mu bylo šest let, přiklonili se jeho rodiče k Církvi adventistů sedmého dne. Kvůli víře měl od počátku padesátých let problémy ve škole. Po jejím dokončení nebyl přijat na železniční školu v Letohradě, přestože úspěšně složil přijímací zkoušky. Učil se soustružníkem v Adamovských strojírnách, poté studoval na strojní průmyslovce. V roce 1962 narukoval na vojnu do Bohosudova k Vojenským stavbám (dříve PTP). S přímými nadřízenými si domluvil volné soboty, které jako adventista světil, ale již po čtrnácti dnech byl zatčen a odvezen na prokuraturu do Litoměřic. Když se jej prokurátorovi nedařilo přesvědčit, aby začal pracovat i o sobotách, putoval do vazby. Po měsíci mu vyměřili 18 měsíců odnětí svobody a přes Ruzyň transportovali do věznice v Opavě. Zde pracoval u soustruhu v oddělení dodávajícím výrobky pro brněnský veletrh. Protože i nadále odmítal pracovat v sobotu, trávil mnoho času v korekci. Jeho osudu si brzy všimli ostatní vězni a všemožně mu projevovali solidaritu. Když se mezi odsouzenými začaly uzavírat sázky, zda ve svém vzdoru vytrvá, byl Dymáček převezen do Leopoldova. I zde se zpočátku často ocital v korekci, ale u slovenských dozorců nalezl o něco větší pochopení, i proto, že byl ochoten tvrdě pracovat. Zpočátku brousil ingoty pro třinecké železárny, po úraze jej přidělili na lehčí práce: dral peří, vyráběl kolíčky. Když byl po 18 měsících propuštěn, musel za každý den korekce, tedy mučení hladem a zimou, zaplatit 28 Kčs. Než aby nastoupil zpět do armády, přihlásil se raději na deset let do dolů, na které vzpomíná v podstatě jako na pokračování vězení. Poté pracoval v různých dělnických profesích, večerně absolvoval biblický seminář a průmyslovku. Od roku 1979 působil jako pomocný biblický pracovník v Jeseníku, později i ve věznici v Havířově.