Narodil se 11. května 1921 v obci Jasina na Podkarpatské Rusi jako nejmladší z šesti dětí lesního dělníka. Otec Dimitrij v roce 1937 zemřel. Rodina byla chudá, a proto musel pracovat již od útlého dětství. Přes léto hlídával dobytek či pomáhal u sedláků, v zimě pracoval v místním dřevařském závodě. Po ukončení šesti tříd obecné školy v roce 1933 pracoval nejdříve jako zemědělský dělník, později jako lesní dělník. Po maďarské okupaci zbývající části Podkarpatské Rusi v březnu 1939 musel jako ostatní vrstevníci, nastoupit do předvojenské přípravy v maďarské mládežnické organizaci Levente. Aby unikl službě v maďarské armádě, rozhodl se společně se svými dvěma bratry (ti už se jistou dobu ukrývali v lesích) k útěku do Sovětského svazu. Počátkem dubna 1941 byli krátce po překročení hranic ve vsi Jablunkovo zatčeni sovětskou pohraniční stráží, která je teprve po několika dnech předala orgánům NKVD. Ihned byli převezeni do vězení do Stanislavova a odtud do Ivanova. Zde Kolbasňuka několikrát vyslýchali a po roce ho společně s jedním z bratrů odsoudili za nelegální přechod hranic a špionáž na pět let nucených prací. Druhý bratr tehdy zmizel neznámo kam. Následovala strastiplná cesta na severovýchod Kirovské oblasti s cílovou stanicí nápravněpracovní tábor NKVD Vjatskij, kde byli přiděleni na otrockou práci v lese. Nejdříve vykopávali pařezy, ale po několika dnech se jim podařilo vyměnit dobré boty za přízeň ukrajinského táborového předáka, a tak dostali lepší práci – vyorávali brambory a dostali na starost údržbu stájí, což znamenalo i větší příděl potravin. Z lágru byl Kolbasňuk propuštěn 14. prosince 1942 a odeslán k Československé vojenské jednotce v SSSR. Přesně na Štědrý den přicestoval do Buzuluku a dnem 2. ledna 1943 byl odveden. Základní výcvik dokončil v Novochopersku, kde se začala organizovat 1. československá brigáda a byl přidělen k jejímu druhému pěšímu praporu. Cestou na frontu ke Kyjevu však utrpěl při bombardování transportu zlomeninu klíční kosti pravé ruky. Později se jako „tankoborník“, tj. předsunutý protitankový pátrač vyzbrojený třemi zápalnými lahvemi, účastnil bojů u Vasilkova, Rudy a Bílé Cerkve. Díky svým schopnostem a odvaze byl povýšen na svobodníka, posléze na desátníka a vyznamenán československým válečným křížem. Na jaře 1944 po určitou dobu pomáhal v Rovnu s náborem a výcvikem volyňských Čechů. Už jako zástupce velitele čety a četař se zúčastnil bojů v Karpatech, v nichž byl 15. září 1944 při dobývání kóty 534 těžce raněn. Po léčení v lvovské nemocnici působil jako výpomocný orgán finanční stráže v Trebušanech na rumunských hranicích. Po válce se ještě léčil a v únoru 1946 nastoupil službu u Sboru národní bezpečnosti, u něhož působil na řadě míst republiky – například v Bečvárech u Kolína nebo v Habarticích či Horních Petrolticích ve Frýdlantském výběžku. V roce 1952 absolvoval důstojnickou školu SNB v Olomouci a poté byl přidělen k výcvikovému středisku do České Kubice v západních Čechách. V roce 1955 odešel ze služby u SNB a začal pracovat jako řidič u ČSAD, poté jako topič u vysokotlakých kotlů v plynárně v Teplicích. V roce 1968 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy vystoupil z KSČ a v roce 1976 odešel do důchodu. Později se dostal do Domova pro válečné veterány v Karlových Varech.