Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo na Podkarpatské Rusi. Stejně jako většina Rusínů, pocházel i on z rodiny drobných rolníků. V Poroškově absolvoval obecní školu, poté studoval dva roky na střední stavební škole v obci Tuří Remety. Současně ale se svými sourozenci vypomáhal rodičům s jejich malým hospodářstvím. Po maďarské okupaci zbývající části Podkarpatské Rusi v březnu 1939 se musel, stejně jako jeho další vrstevníci, dostavit na výcvik do maďarských oddílů předvojenské přípravy Levente. Pod vlivem místních komunistů, kteří mezi rusínskou mládeží šířili zvěsti o „sovětském ráji na zemi“, a rovněž vzhledem k hrozbě branné povinnosti v maďarské armádě, se rozhodl ještě se dvěma přáteli utéct ilegální cestou do Sovětského svazu. Sovětské hranice přešli počátkem května 1940. Krátce po jejich překonání ale byli zatčeni sovětskými pohraničníky a převezeni do sběrného tábora ve Skolje, kde se v tu dobu tísnilo již několik desítek uprchlíků. Protože již prostory místního provizorního tábora nestačily pojmout všechny utečence, převezli po čase velkou část vězňů do věznice ve Stryji, kde probíhaly hlavní výslechy NKVD. Z podobných důvodů pak následovaly jejich deportace přes vězení v Umani a až do Starobělsku, kde byli vězni v „ rychlých procesech“ odsuzováni k tvrdým trestům. Také Jan Ihnatík byl za ilegální přechod hranic odsouzen k obvyklému trestu: 3 roky nápravně-pracovních táborů. Začátkem roku 1941 jej pak s dalšími vězni deportovali na sever Ruska, konkrétně do jednoho z pracovních lágrů u města Uchta. Vězni zde vykonávali rozličné práce – stavěli základy domů v lágru, káceli stromy v okolních lesích, vypomáhali při senosečích atd. Po několika měsících ale měli být vybraní vězni (většinou Poláci a Rusíni) deportováni do lágrů na severu. Tehdy měl Jan Ihnatík štěstí: v táboře se totiž seznámil s lágrovým lékařem, který mu pomohl předstírat úraz, čímž se tomuto obávanému transportu vyhnul. Navíc byl z rozhodnutí táborového vedení umístěn na výpomocnou práci do nedalekého učňovského řemeslnického střediska. Zde se také dostal k větším porcím stravy, takže znovu mohl přibrat na váze. V této výhodné pozici nakonec setrval až do svého propuštění na začátku roku 1943. U československé vojenské jednotky v Buzuluku byl pak prezentován 13. února 1943. Po základním výcviku absolvoval poddůstojnickou školu a následně dělostřelecké učiliště v Irbitu. V dalším průběhu války se pak jako příslušník dělostřeleckého pluku zúčastnil celého tažení československého armádního sboru v SSSR a podílel se na osvobozování Československa. Během bojů byl několikrát zraněn. I po válce zůstal v československé armádě a až do důchodu působil u mnoha vojenských útvarů především na Moravě. Dodnes je aktivním předsedou Jednoty Československé obce legionářské v Havířově.