Syn česko-slovenských rodičů, soudce JUDr. Václava Vaška a Márie, rozené Veselové. Po maturitě na obchodní akademii v Banské Bystrici studoval od roku 1944 na Vysoké škole obchodní v Bratislavě. Už v roce 1943 se seznámil s prof. Tomislavem Kolakovičem, zakladatelem kroužků Katolické akce, inspirovaných belgicko-francouzským hnutím dělnické křesťanské mládeže JOC a hnutím studentské křesťanské mládeže JEC. Byl přijat do tzv. Rodiny, skupiny nejbližších Kolakovičových spolupracovníků. Zapojil se do Slovenského národního povstání, byl zajat a do 6. února 1945 vězněn v Bánské Bystrici a Novácích. Po skončení války vstoupil do diplomatických služeb, v červnu 1945–březnu 1946 a září 1946–červenci 1949 byl velvyslaneckým radou v Moskvě. V říjnu 1945 se oženil s Irinou Jukovovou. O necelý rok později se jim narodila dcera Marija. V březnu 1946 byl poprvé odvolán z Moskvy v souvislosti s obviněním jeho otce z protistátní činnosti. V červenci 1949 byl z Moskvy na žádost sovětské strany odvolán definitivně. V roce 1951 byl propuštěn ze služeb MZV a pracoval jako stavební dělník v Praze. Václav Vaško byl věrným a odhodlaným členem kroužků Katolické akce. Kroužky se snažily společným setkáváním, modlitbou či prostřednictvím tiskovin prohlubovat křesťanské hodnoty ve společnosti, působily na její sebevzdělávání a udržovaly vědomí živé víry především mezi mladými lidmi. Do všech těchto aktivit byl až do svého zatčení zapojen i V. Vaško. Když už byla značná část členů Katolické akce pozatýkána, povzbudil na jaře 1951 činnost kroužků nový impulz v podobě samizdatového Slova o této době. I na základě této burcující epištoly se obnovila činnost pražské Rodiny, která se i z popudu V. Vaška scházela například k tajně slouženým bohoslužbám. Dne 5. února 1953 byl Vaško zatčen a téměř rok vězněn v ruzyňské samovazbě. Z té byl převezen 8. ledna 1954 na Pankrác, kde se ve dnech 2. a 3. března 1954 konalo hlavní líčení se skupinou „Hošek Josef a spol.“, do které byl Vaško zařazen. Krajský soud v Praze odsoudil Václava Vaška za zločin velezrady k třinácti letům těžkého žaláře, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Odvolací líčení se konalo 29. dubna 1954. Nejvyšší soud potvrdil původní rozsudek v plné míře. Po svém odsouzení prošel věznicemi Praha-Pankrác, Leopoldov, Mírov a uranovým pracovním táborem Nikolaj. V Leopoldově a na Mírově se malou lstí dostal na kněžská oddělení. Mohl se tak nejenom teologicky vzdělávat, ale i setkávat s elitou katolické inteligence. Podmínečně propuštěn byl na amnestii prezidenta republiky v květnu 1960. Po propuštění pracoval v dělnických zaměstnáních jako zámečník, betonář a frézař. V roce 1968 patřil k laickým zakladatelům Díla koncilové obnovy (původně Hnutí koncilové obnovy) a nakrátko pracoval jako referent na generálním ředitelství Československých cirkusů a varieté. V roce 1969 se na dvanáct let stal vedoucím Vydavatelství České katolické charity, odkud byl propuštěn na příkaz ministerstva kultury. Až do roku 1989 se živil jako korektor a pracoval na kronice perzekuce katolické církve po roce 1948 Neumlčená. Od prosince 1989 se opět vrátil na své místo v charitě. V roce 1991 obnovil manželství s Irinou Jukovovou. Od roku 1992 byl ředitelem nakladatelství Zvon. Po odchodu do důchodu až do své smrti publikoval především na téma perzekuce římskokatolické církve v komunistickém Československu. V roce 1998 byl dekorován prezidentem republiky medailí Za zásluhy.