Pocházela z významné prvorepublikové rodiny. Otec Bohumil Vacek byl lékař a jeden ze zakladatelů Čs. červeného kříže, matka Růžena, rozená Vašátková pocházela z právnické rodiny a byla činná v ženském hnutí. Klasické gymnázium navštěvovala Růžena Vacková ve Vyškově. V roce 1920 maturovala v Brně. Vzápětí odešla do Prahy, kde v roce 1925 promovala na Filozofické fakultě UK. O pět let později se habilitovala v oboru klasické archeologie. Přestože byli během okupace popraveni její bratr i švagr, zapojila se do odbojové činnosti a v únoru 1945 byla zatčena a uvězněna v Praze na Pankráci. Po skončení války prožila konverzi ke katolictví. V roce 1947 byla jmenována mimořádnou profesorkou na Filozofické fakultě UK, a stala se tak teprve druhou ženou, která dosáhla této pedagogické hodnosti. V únoru 1948 se jako jediná z profesorského sboru UK účastnila demonstrace a pochodu studentů na Hrad a byla „vyakčněna“ z univerzity. Prof. R. Vacková se podílela na vytváření programu kroužků Katolické akce a katolické mládeže. Rovněž spoluzajišťovala spolehlivou cestu pro informace odesílané na Západ přes zahraniční velvyslanectví. K zatčení R. Vackové došlo 22. února 1952. Po několikaměsíční vyšetřovací vazbě byla Státním soudem v Praze v rámci politického procesu „Mádr a spol.“ odsouzena pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k 22 letům těžkého žaláře, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Hlavní líčení se konalo 11.–13. června 1952 v Brně. Soudnímu senátu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, státní prokuraturu zastupoval JUDr. Karel Čížek. V politickém procesu byl kromě samotného Oty Mádra k nejvyššímu trestu vězení odsouzen RNDr. Vladimír Jukl. Po svém odsouzení prošla R. Vacková věznicemi Praha-Pankrác, Pardubice, Znojmo, Nový Jičín, Opava, Ilava a Ostrov nad Ohří. Během věznění byla jednou z předních postav tzv. vězeňské univerzity. V červnu 1956 byla mezi dvanácti pardubickými ženami, které adresovaly dopisy s okolnostmi svých případů generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi při jeho návštěvě Československa. Podmínečně propuštěna byla až 27. dubna 1967. Ani po propuštění se R. Vacková nevzdala svých společenských aktivit. V roce 1968 se stala členkou výboru K 231. V roce 1969 byla plně rehabilitována. O dva roky později byla její rehabilitace zrušena. Po léta pořádala ve svém bytě „podzemní“ přednášky a podstatným způsobem tak ovlivnila morální postoje a životy nejméně dvou generací. Významně se podílela i na aktivitách katolického disentu. V lednu 1977 patřila mezi první signatáře Charty 77. V roce 1992 jí byl posmrtně udělen Řád T. G. Masaryka.