národněsocialistická politička a sociální pracovnice Pocházela z dělnické rodiny. Otec Josef Štainic byl zámečník, matka Zdena byla v domácnosti. Antonie měla sourozence Karla a Zdenu. Po obecné a měšťanské škole maturovala na obchodní akademii v Praze. Ve studiích pokračovala na Filozofické fakultě UK v Praze, kde však studium po čtyřech semestrech ukončila. V roce 1918 začala pracovat jako úřednice na ředitelství pošt v Praze. Zde působila až do roku 1937. V roce 1927 se provdala za Ing. Jaroslava Kleinera. Od roku 1937 pracovala na ministerstvu sociální péče, kde se mimo jiné seznámila s Miladou Horákovou. V letech 1925–1941 působila jako funkcionářka v dobročinné, sociální a vzdělávací organizaci žen s křesťanským zaměřením YWCA. Během okupace se s manželem v rámci Petičního výboru Věrni zůstaneme zapojila do odbojové činnosti. Na podzim 1941 byla zatčena gestapem a až do konce války vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück a v ženské trestnici Noisdorf. Její manžel Jaroslav byl 13. února 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen. Po osvobození se stala tajemnicí Svazu národní revoluce, současně byla předsedkyní Sdružení žen Církve československé. V květnu 1946 vstoupila do ČSNS, za kterou byla v roce 1946 zvolena do Ústavodárného Národního shromáždění. Mandát vykonávala do května 1948. Do února 1948 byla členkou ústředního výboru ČSNS. V roce 1948 těžká životní situace, kdy nemohla najít zaměstnání, přivedla A. Kleinerovou za dlouholetou přítelkyní M. Horákovou. Při jejich schůzkách se rozebírala politická situace po únoru 1948 v Československu i v zahraničí. Obě političky se shodly na odmítnutí poúnorového režimu a postupem doby hledaly cesty, jak dosáhnout jeho změny. Při té příležitosti A. Kleinerová seznámila M. Horákovou s JUDr. Oldřichem Peclem, který stejně jako národněsocialistická „politická šestka“ připravoval programové zásady pro případ, že by došlo ke změně režimu. Při vzájemných setkáních informovala M. Horáková svoji přítelkyni o závěrech z jednání národněsocialistické „politické šestky“ a rovněž ji několikrát seznámila s informacemi od exilového vedení strany. A. Kleinerová rovněž kolem své osoby soustředila několik příslušníků své bývalé strany a udržovala spojení s exilovými představiteli. Dne 8. listopadu 1949 byla A. Kleinerová zatčena StB. Během vyšetřovací vazby byla fyzicky týrána a nucena k vykonstruovaným přiznáním. Před Vánocemi 1949 se v důsledku fyzického i psychického nátlaku ze strany vyšetřovatelů pokusila spáchat sebevraždu. Souzena byla ve dnech 31. května–8. června 1950 v rámci monstrprocesu „dr. Horáková Milada a spol.“. V čele senátu Státního soudu stanul JUDr. Karel Trudák. Prokuraturu zastupovali JUDr. Josef Urválek, JUDr. Ludmila Brožová, plk. JUDr. Juraj Vieska a JUDr. Jiří Kepák. Státní soud v Praze odsoudil A. Kleinerovou pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu těžkého žaláře na doživotí, k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kčs, konfiskaci celého jmění a ztrátě občanských práv na dobu deseti let. Po svém odsouzení prošla A. Kleinerová věznicemi Znojmo, Kutná Hora, Pardubice, Praha-Pankrác a Chrudim. Podmínečně propuštěna z pražské pankrácké věznice byla na základě rozsáhlé prezidentské amnestie 10. května 1960. V roce 1990 byla plně rehabilitována.