Katolický kněz Jan Bula se narodil 24. června 1920 v obci Lukov (okres Třebíč, severovýchodně od Moravských Budějovic směrem k Jaroměřicím nad Rokytnou) jako první syn železničního zřízence Antonína Buly a Marie Bulové rozené Růžičkové. Poměry v rodině byly skromné, nejstarší syn však projevoval značný zájem o studium a vynikal mezi ministranty v místním kostele sv. Jana Křtitele soustředěností a zápalem. Pater Cyril Bojanovský, který v době Janova dospívání v Lukově působil, si nadaného chlapce všiml a stal se mu v dalších letech vzorem a rádcem při hledání životní cesty. Již do reálného gymnázia v Moravských Budějovicích, kde studoval v letech 1931–1939, Jan Bula vstoupil s předsevzetím pokračovat po jeho absolvování v přípravě ke kněžskému povolání. Studium v tomto oboru nastoupil v roce 1939 v alumnátu v Antonínské ulici v Brně. V roce 1942 pocítili i studenti alumnátu důsledky stoupajících potřeb nahradit v továrnách muže bojující na frontách. Většina studentů vyšších ročníků byla postižena nařízením o totálním nasazení. Jan Bula, totálně nasazený v létech 1943– 944, nastoupil jako dělník v německé keramické továrně ve Vranovské Vsi u Znojma. Těžká práce v keramičce mu nevadila, dokázal si při ní vyšetřit čas i na svou velkou zálibu – malování. Závěrečná válečná léta 1944–1945 strávil Jan Bula opět studiem v Brně. Jeho malířské nadání tehdy ocenilo i vedení alumnátu: při bombardování byl zasažen objekt v těsné blízkosti alumnátu, tlaková vlna zničila mimo jiné i vitráže v oknech místní kaple a Jan Bula dostal svolení nahradit roztříštěné vitráže kartony s malbami na námět ukřižování Krista. Studium bohosloví ukončil závěrečnými zkouškami po skončení války a 29. července 1945 přijal z rukou biskupa Stanislava Zely v brněnské katedrále kněžské svěcení. V životě mladého kněze je po obřadu svěcení dalším důležitým milníkem tzv. primice neboli první samostatně sloužená mše. Tento den, 5. srpna 1945, prožil Jan Bula v kruhu svých rodáků v Lukově jako slavnost významnou pro celou obec. Již ve druhé polovině srpna nastoupil do své první farnosti v Rokytnici nad Rokytnou, kde měl jako začínající kaplan vypomáhat nemocnému faráři Stanislavu Lakomému. Mladý kaplan se s velkým elánem vrhl nejen do běžných pastoračních povinností: výuky náboženství, práce s mládeží, návštěv starých a nemocných farníků apod., ale i do společenského a veřejného života nejen v Rokytnici samotné, ale i v přilehlých obcích. Zapojil se do organizace ochotnického divadla, sportovních aktivit Orla a pro chlapecký oddíl orelských dorostenců připravoval prázdninové pobyty v přírodě. Mnoho hodin věnoval i výpomoci Místnímu národnímu výboru, dokonce byl r. 1950 zvolen do zemědělské komise výboru. Těšil se všeobecné oblibě mezi farníky, zejména děti a mládež si zcela získal. Po smrti faráře Stanislava Lakomého se Jan Bula stal s platností od 22. července 1949 administrátorem v Rokytnici. Aktivní a populární kněz s velkým vlivem na mladou generaci začal záhy překážet nejen místním komunistům, ale i jejich okresnímu vedení. Ještě za života faráře Lakomého v červnu r. 1949, Bula nejen přečetl věřícím zakázaný pastýřský list Oběžník katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu, ale dokonce jej doplnil vlastním komentářem souvislostí státního tlaku rozkol v církvi a výzvou k věrnosti Kristu a církvi. Oběžník usvědčoval komunistické ideology z rozvracení římskokatolické církve organizováním tzv. „Katolické akce“, uměle budovaného hnutí sdružujícího „vlastenecké kněze“ (osoby kolaborující s režimem). Reakcí na tuto troufalost byla pokuta ve výši 4500 Kč, což v tehdejší době představovalo značnou finanční zátěž. Jan Bula se pokoušel odvolat. Tlak proti vzdorujícímu knězi přitvrdil zahájením trestního řízení se záměrem dostat Jana Bulu na měsíc nepodmíněně za mříže. Na základě prezidentské milosti ze dne 29. října 1949 bylo trestní řízení zastaveno. Jednalo se pouze o matoucí taktiku komunistů, která měla veřejnosti demonstrovat „dobrou vůli“ režimu vůči církvi. Již v následujícím roce 1950 musel Jan Bula upustit od veřejné práce s mládeží. Po určitý čas se mu dařilo tento zákaz obcházet neveřejnými schůzkami bývalé mládežnické skupiny „Vojtíšci“ v soukromí rodného domu v Lukově. V situaci, kdy se zužoval prostor pro pastorační práci, zaměřil činorodý kněz své síly na opravu rokytnického kostela sv. Jana Křtitele. Se štědrým přispěním farníků se podařilo renovovat část jeho interiéru, na rok 1951 plánoval Jan Bula pořízení nového oltáře a úpravy hřbitova. K realizaci těchto záměrů již nemělo dojít. V únoru roku 1951 se na faře v Rokytnici zastavil bývalý spolužák Jana Buly z gymnaziálních studií Ladislav Malý. Malý je dodnes postavou nejednoznačnou, plnou rozporů. Z dostupných domácích archivních zdrojů lze s jistotou tvrdit pouze to, že se koncem 40. let pohyboval ilegálně v zahraničí v Rakousku a v Mnichově. Zde navázal styky s americkou zpravodajskou službou CIC (Counterintelligence Corps). Již v té době jevil známky alkoholismu a krajního avanturismu, nebyl proto rozhodně pověřen v Československu žádnými zpravodajskými úkoly. Pohyboval se po Třebíčsku, vyhledával osobnosti známé zapojením do odboje proti okupantům za protektorátu, podporou lidové strany a živnostenského podnikání nebo selského způsobu života. Často si vybíral mladé a nezkušené hochy z těchto rodin. Ty pak sváděl historkami o blížícím se převratu a masivní zahraniční pomoci k provokačním akcím proti místním funkcionářům komunistické strany, národních výborů a organizátorům združstevňování selských hospodářství. Postupně zkompromitoval celou řadu lidí, protože Bezpečnost byla okamžitě informována o každém jeho kroku. Zřejmě jí byl nepřímo řízen. Na rokytnickou faru se vetřel pod záminkou návštěvy přítele z mládí. Pro Jana Bulu měl připravenou legendu, která v době internace arcibiskupa Josefa Berana na neznámém místě musela zaujmout každého kněze. Arcibiskupa se prý podařilo osvobodit a zatím se ukrývá na bezpečném místě u důvěryhodných lidí. Malý organizuje přípravy arcibiskupova odchodu za hranice. Bezpečnost takovou akci předpokládá, ostraha hranic je zvýšená, takže při pokusu je překonat může dojít k nejhoršímu. Pan arcibiskup hledá prostřednictvím Malého spolehlivého zpovědníka, kterému by mohl předat instrukce pro další činnost církve. Přestože myšlenka na tak důležitou službu byla lákavá, způsob, jakým Malý celou věc přednesl, jeho vystupování i zevnějšek Jana Bulu znepokojily. Při nejbližší příležitosti se svěřil staršímu kolegovi v kněžské službě, jaroměřickému faráři Janu Podveskému, o kterém bylo známo, že má odbojářské zkušenosti ještě z dob nacistické okupace. Pater Podveský reagoval ostražitě a radil mu okamžitě s Malým přerušit kontakty. Pochybnosti Jana Buly posílilo opakované oddalování návštěvy v údajném úkrytu arcibiskupa Berana a dožadování se alkoholu. Při poslední návštěvě Ladislava Malého kněz bývalého spolužáka vykázal. Jana Bulu zatkli 30. dubna 1951 po provedení předběžného výslechu v budově jaroměřické fary. Čekaly ho brutální výslechy. Podle svědectví jeho sestry, která později dostala povolení jej navštívit, přišel ve vyšetřovací vazbě v Jihlavě o přední zuby. Výslechy sloužily ke „zpracování zatčeného“. Absurdní argumenty pro obžalobu získali vyšetřovatelé proti knězi ve chvíli, kdy Ladislav Malý se třemi dalšími svedenými společníky dne 2. července 1951, tedy více než dva měsíce po zatčení Jana Buly, zastřelil funkcionáře Místního národního výboru v Babicích. Bula podezřelého spolužáka neudal. Podle verze vyšetřovatelů, nově formulované s ohledem na tragedii v Babicích, se stal spoluodpovědným za trojnásobnou vraždu. Navíc zkonstruovali ještě přitěžující obvinění z vedení ilegální protistátní skupiny v Rokytnici. Proces s Janem Bulou a jeho společníky proběhl jako druhý v pořadí ze série preventivně –zastrašujících, ke zlomení odporu proti kolektivizaci moravského venkova určených „babických“ procesů za náležité publicity v Třebíči v kině Svět ve dnech 13.–15. listopadu 1951. Do sálu se vešlo 400 osob. Na tři dny procesu bylo publiku vybranému okresním sekretariátem KSČ v Třebíči přiděleno 1200 vstupenek. Hlavní role v „soudním představení“ sehráli předseda senátu JUDr. Jiří Kepák a přísedící JUDr. Vojtěch Rudý. Jan Bula byl odsouzen podle § 78 Trestního zákona, odst. 2 pís. a, dále odst. 3 pís. d, f k trestu smrti za velezradu. Odvolací líčení proběhlo 9. února 1952 se zamítavým výsledkem. V protokolu z tohoto líčení je obsažena věta, v níž zapisovatel zřejmě neúmyslně uvedl pravý důvod absolutního trestu pro Jana Bulu: „V lidově demokratickém zřízení má stát v prvé řadě zájem na tom, aby naše mládež byla vychovávána v novém, pokrokovém a socialistickém duchu, a proto obviněný tímto svým jednáním narušil naše socialistické zřízení v jednom z nejdůležitějších úseků.“ Téhož dne proběhlo rovněž se záporným výsledkem hlasování o doporučení Jana Buly k prezidentské milosti. Nepomohla ani petice farníků žádajících milost pro svého kněze ani žádost jeho žalem zlomené matky. Osud Jana Buly se naplnil v pět hodin ráno dne 20. května 1952 na dvoře jihlavské věznice. Bylo mu necelých dvaatřicet let. Jeho tělo bylo spáleno a urna s popelem se nachází pravděpodobně na Ústředním hřbitově v Brně, kde je uložen větší počet uren s ostatky osob popravených na základě zinscenovaných procesů v 50. letech na Moravě. Rehabilitován mohl být až po obnovení svého procesu v roce 1990. V roce 2004 započal proces tzv. beatifikace neboli přípravy svatořečení Jana Buly. Jedná se o časově náročné, velmi důkladné shromažďování dokladů o životě, působení, okolnostech zatčení, věznění a popravy kněze prováděné příslušnými církevními autoritami biskupství brněnského. Jan Bula má tedy nakročeno k dosažení aureoly novodobého mučedníka.