Zatímco mnichovské události roku 1938 přivodily konec prvního československého státu a zanedlouho nacistická okupace v březnu 1939 dovršila jeho zkázu, první zářijový den roku 1939 vnesl do myslí většiny Čechů nadšení a naději spojenou s očekáváním. Právě vypukla další světová válka – po dvacetiletém, s těžkostmi udržovaném míru již druhá, která poznamenala životy milionů lidí ve 20. století. Z pohledu české společnosti měl její průběh vyústit v porážku nacistického Německa, jež zrovna napadlo Polsko, a v obnovu Československa. S vědomím těchto souvislostí tolik nepřekvapí, že si obyvatelstvo protektorátu Čechy a Morava válku přálo. Vítězství v ní představovalo jedinou šanci znovu vrátit Československo na mapu Evropy. Navíc nacistické Německo dodalo konfliktu vyhlazovací charakter. Porážka mocností osy časem zformovanou antihitlerovskou koalicí byla tedy nezbytnou podmínkou k přežití českého národa – opak by znamenal jeho vyhlazení, v lepším případě, pro jistý segment populace, germanizaci. Češi nečekali v pasivitě na osvobození jinými, nýbrž sami účinně přispívali k odvrácení nacisty chystaného údělu – jim i světu. Zapojili se aktivně do odboje: na domácí půdě i v zahraničí jako součást spojeneckých armád. Demonstrovali tím očividnou odhodlanost postavit se expanzi nacistického režimu. Mělo to též mezinárodně-politický význam pro dosažení jejich cíle, aby jej antihitlerovské mocnosti zařadily do svých plánů poválečného uspořádání světa, což nebylo takovou samozřejmostí, jak se nám dnes může zdát. Uvědomovali si, že vývoj na bojištích směrodatně ovlivní válečný výsledek – v návaznosti na něj pak kolbiště světové politiky a diplomacie. Nijak to však nesnižuje význam domácí rezistence, která se projevovala rozmanitými podobami a formami: od poslechu zakázaného zahraničního rozhlasu, přes sabotáže, bojkoty a manifestace, po výrobu a distribuci ilegálních tiskovin, zpravodajské aktivity a přípravy povstání proti okupantům. Tento poslední krok měl přijít v okamžiku přiblížení fronty k českým zemím. Čekalo se na něj dlouhých, přetěžkých šest let. Během nich musela česká společnost vzdorovat nacistické okupační moci. Vyrovnávala se, jak neochvějně doufala, jen s dočasnou ztrátou své státnosti. Povědomí o ní z její mysli nikdy nezmizelo. V těchto časech se zároveň rozehrál novodobý zápas o české národní sebevědomí, jímž citelně otřásl mnichovský diktát. Zlomeno ale zcela nebylo. Pozvolna sílilo dílčími úspěchy v boji proti nacistickým agresorům. Ovšem mnozí z těch, kteří v něm přispěli ke kýženému vítězství, se konce války nedočkali. Stali se obětí „černé“ totality, kterou zanedlouho vystřídala „rudá“. Česká společnost se v letech války, jak koneckonců bývá v obdobných situacích obvyklé, posouvala politicky doleva. Stále v ní přetrvávaly negativní vzpomínky na „mnichovskou zradu“ Západu. O to mocněji začal působit obdiv k Sovětskému svazu, který se připojil k antinacistické koalici. Totalitní fundament však české společnosti nebyl nikdy plně vlastní – neodpovídaly tomu ani její vnitřní podmínky a historické tradice. Věřila, alespoň čelní nekomunističtí představitelé, v proměnu sovětského režimu pod vlivem kontaktu se západními demokraciemi. Tento idealismus brzy zmrazila poúnorová realita, opírající se o z války vzešlý bipolární řád, jíž zmrzačené zbytky demokratických elit nedovedly účinněji čelit. Protektorátní společnost v naprosté většině spojoval odpor vůči nacistické okupaci. Přesto nebyla a ani nemohla být zcela jednolitá. Národní organismus se skládal z rozličných sociálních, politických, ideových, náboženských nebo generačních skupin. Do každé z nich válka nějakým způsobem otiskla své stopy, vstoupila do životů jejich příslušníků, kteří si nesli „svůj“ válečný prožitek. Ten je i stěžejním námětem jednodenního sympozia, které při příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války připravil Ústav pro studium totalitních režimů. Autoři příspěvků se v jeho průběhu zaměří vedle poněkud známějších či větší pozornosti se těšících témat (např. armáda) na osudy dosud méně reflektovaných složek společnosti, mezi něž náleží kupříkladu ženy, děti, šlechta či křesťané v odboji.