2. ZÁŘÍ

● 1986: Razie proti Jazzové sekci

vzetí do vazby pěti členů výboru spolku pro nekomerční kulturu

foto archiv Jazzové sekce

Bezpečnostní složky zatkly pět členů výboru Jazzové sekce. Jmenovitě Karla Srpa, Vladimíra Kouřila, Josefa Skalníka, Čestmíra Huňáta a Tomáše Křivánka. Spolu s nimi dále pokladníka Miloše Drdu a Vlastimila Drdu, který byl majitelem domku, v němž měla Jazzová sekce své sídlo. Následujícího dne bylo všech sedm zadržených obviněno z páchání trestné hospodářské činnosti pod hlavičkou neexistující organizace. Zatýkání provázela série domovních prohlídek, zabavování dokumentů a tiskovin Jazzové sekce. Sídlo Jazzové sekce bylo zapečetěno. Výslechy desítek dalších osob následovaly. Fungování Jazzové sekce tím bylo paralyzováno a plně se již neobnovilo. Ve dnech 10.–11. března 1987 proběhl u Obvodního soudu pro Prahu 4 proces s pěti členy výboru Jazzové sekce. Zatímco pro soudní jednání byla vybrána velmi malá místnost, na chodbě se tísnily asi dvě stovky podporovatelů. Pětice obviněných byla v politicky motivovaném, vykonstruovaném procesu odsouzena pro nedovolené podnikání, z toho Karel Srp na 16 a Vladimír Kouřil na 10 měsíců nepodmíněně, Joska Skalník na 10 měsíců a Tomáš Křivánek s Čestmírem Huňátem na osm měsíců podmíněně. Rozsudky byly výrazně menší, než požadovala obžaloba, což je připisováno zejména silné mezinárodní reakci, kterou proces vyvolal. Pokladník Miloš Drda a majitel sídla Jazzové sekce Vlastimil Drda byli vyloučeni k samostatnému řízení, k němuž však nikdy nedošlo.

Související:

Internetový popularizační projekt Jazzová sekce s podporou Ústavu pro studium totalitních režimů

● 1942: † František Blabolil

čs. voják, účastník 2. odboje, popravený nacisty

foto ze sbírky Muzea města Brna, fond dokumentace I. a II. odboje, Inv. č. 152 721

František Blabolil se narodil 1. července 1904 v Jindřichově Hradci a po absolvování státního gymnázia úspěšně zvládl přijímací zkoušky do Vojenské akademie v Hranicích. V roce 1925 se stal poručíkem pěchoty. O rok později si zkusil pozorovatelský kurz u Vojenského leteckého učiliště v Chebu, ale létání se mu příliš nelíbilo a studium nedokončil. Až do roku 1930 sloužil u pěších pluků v Písku, Prachaticích, Rudolfově či Košicích. Zlom v jeho vojenské kariéře znamenalo vyslání do kurzu útočné vozby, složil vojenskou řidičskou zkoušku a získal oprávnění k řízení osobních i nákladních automobilů. Postupně se stal velitelem čety obrněných aut a velitelem roty tančíků, v roce 1935 byl povýšen na kapitána. Následně absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze a v letech 1937-38 tutéž školu v Paříži. Okupace ho zastihla u 2. rychlé divize v Brně, ale k 15. 3. 1939 byl se zpětnou platností převeden do skupiny důstojníků generálního štábu. Po likvidaci československé branné moci se ihned zapojil do odbojové činnosti v rámci Zemského velitelství Obrany národa na Moravě. Měl na starost především zajištění spojení a materiálního vybavení budoucích jednotek Obrany národa. Gestapo jej zatklo 1. prosince 1939 v Brně. Vězněn byl nejprve půl roku v Sušilových, později Kounicových kolejích v Brně, poté byl transportován do Vratislavi, následně do Wohlau. Po dvou letech věznění téměř na den přesně jej Lidový soud v Berlíně odsoudil za „zločin velezrady a zemězrady k trestu smrti a doživotní ztrátě občanských práv“. Popraven byl František Blabolil 2. září 1942 před pátou hodinou ranní ve věznici v Berlíně-Plötzensee. Osvobozené Československo ocenilo v roce 1945 nejvyšší oběť Františka Blabolila udělením Československého válečného kříže 1939 a o rok později ho in memoriam povýšilo do hodnosti podplukovníka generálního štábu. Jeho jméno je uvedeno na pomníku padlým a popraveným absolventům Vysoké školy válečné před Ministerstvem obrany ČR v Praze.

● 1894: ⃰ Jan Sergěj Ingr

čs. legionář, armádní generál, politik a diplomat, exulant

foto Vojenský historický ústav (VHÚ)

Jan Ingr se narodil 2. září 1894 ve Vlkoši u Kyjova. Měl studovat veterinární lékařství, ale předtím se rozhodl roku absolvovat vojenskou presenční službu. Do dalších plánů ale zasáhla první světová válka. Již v srpnu odjel na ruskou frontu, zde padl do ruského zajetí. Vstoupil nejprve do 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse, v roce 1916 přestoupil již v hodnosti poručíka do čs. legií a v červenci 1917 se zúčastnil i slavné bitvy u Zborova. V Rusku přestoupil na pravoslaví a přijal jméno Sergěj. V říjnu 1917 se přesunul do francouzských a v srpnu 1918 nakonec i do italských legií. Po válce se vrací do vlasti, kdy se účastní bojů s maďarskou armádou na Slovensku a obsazení Bratislavy. Poté je převelen na Těšínsko, odkud zase s čs. armádou pod velením pplk. Šnejdárka pomáhá vytlačit polskou armádu. Po bojích postupuje ve vojenských hodnostech a funkcích, dosáhne až hodnosti divizního generála a velitele III. armádního sboru. Po německé okupaci odchází přes Polsko do exilu ve Francii a v Paříži vybuduje Československou vojenskou kancelář. Po vzniku Londýnské exilové vlády se stává ministrem národní obrany, a když byl z této funkce na nátlak KSČ odvolán, je jmenován do čela Hlavního velitelství československé branné moci. Jan Sergěj Ingr odmítal armádu podle sovětského vzoru, po návratu do vlasti mu proto komunisté již zcela znemožnili působit v armádě. Byl dokonce obviněn, vyšetřován a sledován Obranným zpravodajstvím. Po formálním očištění na zákrok prezidenta Beneše byl v září 1947 povýšen do hodnosti armádního generála a stal se velvyslancem v Holandsku. rezignoval V reakci na únorový komunistický převrat na funkci velvyslance rezignoval a žil poté v Londýně a později ve Spojených státech amerických. Stal se členem Rady svobodného Československa a organizoval protikomunistický odboj. V návaznosti na západní služby budoval exilovou zpravodajskou službu. Tomu napomáhaly i Ingrovy cenné politické kontakty, od roku 1949 byl dokonce konzultantem americké vlády. Zemřel náhle 17. června 1956 v Paříži na srdeční záchvat. Jeho předčasný odchod bezpochyby negativně poznamenal a ochromil exilový odboj. V roce 1991 byla Janu Sergěji Ingrovi posmrtně vrácena hodnost armádního generála a in memoriam byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.