Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Vlastimil Železný (1928–1952)

Vlastimil Železný se narodil v Doubravníku u Tišnova, v regionu rozkládajícím se na severozápad od Brna směrem k Vysočině. Současný Doubravník je malý městys s necelou tisícovkou obyvatel. Vlastimilovi rodiče, František Železný, za první republiky člen policejního sboru (dosloužil v hodnosti vrchního strážmistra), a matka Anna, rozená Holková, se rozhodli umožnit synovi toto maloměstské prostředí opustit. Zůstal jejich jediným dítětem. Jeho sestra Vlasta se nedožila ani školního věku, zemřela v necelých šesti letech.

Vlastimil odmaturoval v roce 1947 na gymnáziu v Tišnově a v témže roce byl přijat na lékařskou fakultu v Brně. Vydržování syna na studiích kladlo na penzionovaného otce značné finanční nároky. Některá svědectví udávají, že se dokonce zadlužil, aby syn studium dokončil. K tomu však nemělo nikdy dojít. Vlastimil se po únorovém puči netajil kritickým postojem k politickým poměrům. Jako bývalý skaut a aktivní člen spolku mediků by pravděpodobně býval dříve nebo později vyloučen. Pokus zlepšit si vyhlídky vstupem do KSČ v roce 1948 nemohl být v jeho případě míněn jinak než jako zastírací manévr. Již v následujícím roce společně s přítelem Aloisem Pokorným navázali kontakty s rodákem z Tišnova a zaměstnancem místní pojišťovny Janem Simandlem.

Bývalý sociální demokrat a člen tišnovského Aeroklubu J. Simandl byl zřejmě původním inspirátorem myšlenky na protikomunistickou agitaci. Skupinka studentů, kterou kolem sebe shromáždil (kromě V. Železného a A. Pokorného například ještě Břetislav Loubal, Jan Zikmund, Bohumil Štarha, Antonín Homolka, Antonín Zadražil a další), začala svoji činnost rozmnožováním a rozšiřováním několika set kusů letáků „Věrni zůstaneme“. Leták se hlásil k odkazu prezidenta Beneše a Jana Masaryka a v závěru text varoval zrádce a agenty StB. Kromě letákové akce probíhající v několika etapách ve druhé polovině roku 1949  počátkem roku 1950 shromažďovali studenti zbraně po Němcích. Ovlivněni pověstmi o partyzánských skupinkách formujících se proti komunistům na Vysočině, chtěli být připraveni k boji, ale žádné konkrétní ozbrojené akce neplánovali.

Dne 6. dubna 1950 Jana Simandla zatkli na základě obvinění z krádeže vysílačky z inventáře Aeroklubu. Jeho společníci byli varováni, propadli panice a rozprchli se k příbuzným a přátelům. Podle trestního oznámení vydaného SNB v Tišnově na V. Železného 15. srpna 1950 nabyla policie dojmu, že uprchl do zahraničí. Mezitím se však jádro skupiny sešlo ve společném úkrytu v domě Antonína Zadražila v obci Křížovice nedaleko Doubravníku. Ve dvou podkrovních světničkách vesnického stavení se ukrývali původně ve dvou (V. Železný i A. Pokorný) a od července roku 1950 dokonce ve třech dlouhé měsíce. Příchod třetího uprchlíka, pekařského dělníka Františka Mrkvy, způsobil pozdější tragédii. Fr. Mrkvu přivedl do úkrytu A. Zadražil. Nově příchozí přesvědčil přítomné, že je rovněž na útěku před StB a chce se připojit k „partyzánskému odboji“. Od počátku však vyvolával silné podezření, což ilustrují některé pasáže z jeho neuměle psaného životopisu (viz příloha č. 7). Další ohrožení představovaly pro ukrývající se jejich spojky s okolním světem. Je až zarážející, kolik osob z řad sousedů, známých a spolužáků uprchlíky u Zadražilů navštěvovalo. Jeden z nich, student farmacie v Brně Zdeněk Čačka, se nevědomky napojil na agenty StB, kteří se vydávali za spolupracovníky odboje se spojením do zahraničí a záhy měli o ukrývajících se podrobné informace. Za slib dodání dokladů na krycí jména získali dokonce jejich fotografie. Měli přehled o tom, jak jsou studenti vyzbrojeni, a proto vyčkávali. V únoru 1951 se agentům podařilo V. Železného vylákat mimo Křížovice. Ukrývali jej do velikonočních svátků toho roku na faře v Domašově u Rosic, kde mu „svěřovali úkoly potřebné pro věc odboje“, například rozmnožování náboženské literatury. V tomto bodě se protnul případ Vlastimila Železného a jeho společníků s mnohem rozsáhlejší kauzou sítě katolických kroužků vzdělávání vysokoškolské mládeže, známých podle výrazných osobností pražské skupiny, kněze Otto Mádra a vysokoškolské profesorky PhDr. Růženy Vackové. V Brně působily ve stejném duchu mezi věřícími studenty profesorka výtvarné výchovy Olga Stavělová a její dcera, studentka Olga Stavělová mladší. Obě ženy padly do pasti StB při hledání spolehlivých doručovatelů zpráv o postupu proti katolické církvi, které bylo zapotřebí předat ústředí církve v Římě. Roli zde znovu sehrál i zmiňovaný Zdeněk Čačka. Propojil obě skupiny velmi odlišně zaměřených „třídních nepřátel“ v okamžiku, kdy se ho O. Stavělová mladší pokoušela získat pro práci ve vzdělávacích kroužcích. Právě pro studenty O. Stavělové rozmnožoval Vlastimil Železný pod patronací agentů StB literaturu na faře v Domašově. V té době již měla bezpečnost zajištěnu kontrolu činnosti kroužků. Koncem dubna se Železný vrátil k Zadražilovým, což zřejmě přiostřilo vztahy v úkrytu. František Mrkva ohrožoval své společníky a snažil se všemi způsoby o útěk. Situace se vyhrotila 12. května 1951, kdy Fr. Mrkva při dalším pokusu o útěk rozpoutal rvačku. Došlo i na střelné zbraně a V. Železný zasáhl Fr. Mrkvu do hlavy. Zranění bylo smrtelné, ale postřelený mu podlehl až po několika hodinách; jeho smrt ještě pojistili oběšením. Na návrh majitele domu A. Zadražila ilegalisté zakopali mrtvolu Fr. Mrkvy na pozemku sousedícím se zahradou. Dne 15. května 1951 sepsali pod krycími jmény protokol o smrti Fr. Mrkvy (viz příloha č. 8), kde vysvětlovali motivy a okolnosti svého činu. Tím zpečetili svůj osud. Zatýkací akce v usedlosti Zadražilových se účastnilo dvacet dobře vyzbrojených příslušníků StB. Akce začala ve tři hodiny ráno dne 26. července 1951 a měla podobu pečlivě naplánovaného přepadení. A. Zadražil, V. Železný a A. Pokorný se vzdali po výhrůžkách, že budou použity granáty bez ohledu na starou matku a děti Zadražilových. Byli zatčeni všichni „členové odbojové skupiny“ včetně příbuzných, kteří byli v domě na návštěvě.

Vyšetřování V. Železného a jeho společníků probíhalo v Brně téměř rok a bezpečnost jej od počátku vedla tak, aby mohla případ „odbojové skupiny Železného“ propojit s fakticky nesouvisející kauzou výše uvedených katolických studentských kroužků (ve vyšetřovacích spisech je označena zavádějícím názvem „Katolická akce“, tento název byl „vypůjčen“ z iniciativy komunistů směřující k oddělení věřících od biskupů). Šlo o to vzbudit dojem, že vzdělávací kroužky jsou zástěrkou pro špionáž a vedou mladé lidi k otevřenému nepřátelství vůči režimu, které může vyvrcholit vraždou. Vzhledem k plánu využít případ k proticírkevní propagandě probíhalo soudní přelíčení v trestní věci Otty Mádra a společníků (včetně V. Železného a A. Pokorného, o jejichž existenci neměli hlavní aktéři církevní části případu tušení) u Státního soudu v Praze ve dnech 11. až 13. června 1952. Předsedou senátu byl JUDr. Jaroslav Novák, jako profesionální soudci se líčení účastnili JUDr. Vladimír Podčepický a Karel Bautz, soudci z lidu byli Ing. František Doušek a Karel Kusovský. Prokuraturu zastupoval JUDr. Karel Čížek. Vlastimil Železný byl společně s Aloisem Pokorným odsouzen k trestu smrti za následující trestné činy: vyzvědačství podle § 86 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) trestního zákona; velezradu podle § 78 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a rovněž podle odst. 3 písm. d) trestního zákona; vraždu podle § 216 odst. 1a odst. 2 písm. b) trestního zákona. Dne 15. září 1952 proběhlo před Nejvyšším soudem odvolací líčení, kdy se obvinění V. Železný i A. Pokorný odvolali proti obvinění z vraždy Fr. Mrkvy zvlášť surovým způsobem. Vycházeli ze zjištění pitevního protokolu (viz příloha č. 10), že smrt způsobilo zhmoždění mozku střelnou ranou a ani včasná a vhodná lékařská pomoc nemohla v tomto případě smrt odvrátit. Odvolání bylo zamítnuto stejně jako žádosti rodičů obou studentů o prezidentskou milost.

Trest smrti nad Vlastimil Železným i Alois Pokorným byl vykonán 18. září 1952 v Praze na Pankráci.