Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Václav Drbola (1912–1951)

Václav Drbola se narodil 16. října 1912 ve Starovičkách u Brna. Jeho otec, rovněž Václav, malorolník a dělník na melioracích, vychoval s matkou Růženou, rozenou Kadrnkovou, celkem sedm dětí.[1]

Po skončení studií v Hustopečích a v brněnském alumnátě (kněžském římskokatolickém semináři) byl Václav Drbola 5. července 1938 vysvěcen na kněze. Působil ve Slavkově, v Čučicích vzdálených 15 km od Náměště nad Oslavou, a v Bučovicích v okrese Vyškov. V únoru roku 1950 jej přemístili do Babic, kde mu po delším období kaplanské služby svěřili administrování farnosti. V poválečném období byl pater Drbola činný v lidové straně; v roce 1946 zastával funkci místopředsedy bučovické organizace strany, v roce 1947 zastupoval lidovce ve finančním výboru MNV Bučovice. Dále byl členem výboru Charity v Bučovicích, místopředsedou bučovického okrsku Orla a též Vyškovské orelské župy. Rovněž se angažoval ve Spolku katolických tovaryšů, kterému předsedal v letech 1947–1949l.[2] S velkým osobním nasazením se snažil hledat cesty, jak zabránit omezování činnosti místního spolku a zachránit jeho majetek. Vedl rozsáhlou korespondenci s příslušnými úřady, v níž podával odvolání a stížnosti proti výnosům směřujícím k zastavení činnosti spolku. Po únoru 1948 postihl veškeré dobročinné a zájmové organizace spjaté s katolickým prostředím zákaz činnosti, výjimkou nebyl ani Spolek katolických tovaryšů. Otci Drbolovi nezbylo než se v Babicích soustředit výhradně na správu farnosti, pastoraci a soukromou dobročinnost. Mezi farníky se těšil pověsti štědrého člověka, vnímavého ke každodenním obtížím života malých zemědělců, z jejichž prostředí vyšel. Politické činnosti v roce 1948 zanechal; do „obrozené lidové strany“ včleněné do Národní fronty již nevstoupil.

Na faru v Babicích nastoupil Václav Drbola po pateru Arnoštu Poláčkovi, který v lednu 1950 putoval z fary do vyšetřovací vazby.[3] Po převzetí moci komunisty to s obsazeností babické fary nevypadalo vůbec dobře: dlouholetý oblíbený farář P. Jindřich Hladík, předchůdce patera Poláčka a statečný protinacistický odbojář, se na vlastní žádost nechal přeložit do vzdáleného Blanska. Pamětníci a některé prameny naznačují, že mu babičtí komunisté s vědomím, že proti jeho neotřesitelné autoritě nemají mnoho co postavit, působili potíže. Václav Drbola uvedené skutečnosti jistě znal a vystupoval po svém příchodu do nové farnosti obezřetně. Aby však byl farníky přijat, nemohl se obejít bez kontaktů na osobnosti vážené místní katolickou komunitou. Proto zřejmě navázal bližší kontakty s organizátorem činnosti lidové strany a partyzánským vůdcem z dob okupace Antonínem Plichtou starším ze Šebkovic.[4] Plichta starší občas otce Drbolu navštěvoval na faře a počátkem května 1951, v době, kdy se musel ukrývat před jihlavskou Bezpečností po první vlně zatýkání osob podezřelých z protirežimních konspirací (30. dubna 1951, zatýkání v Šebkovicích, dále v Rokytnici nad Rokytnou a okolí, včetně místního faráře P. Jana Buly), obdržel od kněze pomoc (oblečení apod.).

Pater Drbola doplatil na svoji důvěřivost a dodržování křesťanské zásady pomáhat bližním v nouzi. Nedokázal správně odhadnout údajného zahraničního agenta Ladislava Malého. Ten jej počátkem května, právě v době, kdy StB načas ztratila Plichtovu stopu, vyhledal prostřednictvím Ludmily Dvořákové z Loukovic.[5] Malý se snažil kněze zaujmout legendou o své účasti na útěku věřícími respektovaného představitele katolické církve arcibiskupa Josefa Berana z internace a dožadoval se spojení na místní protikomunistický odboj. Pater Drbola mu prozradil úkryt Antonína Plichty u varhaníka a koláře Ludvíka Stehlíka v blízké obci Cidlina. Své neopatrnosti záhy litoval: v okolních obcích (Heraltice, Cidlina) začalo docházet k ozbrojeným provokacím proti tamním komunistickým funkcionářům a objevovaly se letáky vyhrožující udavačům smrtí. Celé okolí Babic bylo pod dozorem Bezpečnosti.

V druhé polovině května zkusil Václav Drbola v houstnoucí atmosféře podezírání a nejistoty (snahy L. Malého jej kontaktovat dále pokračovaly, požadavky se stupňovaly a jeho chování bylo stále drzejší) hledat radu u svého spolubratra P. Jana Podveského v Jaroměřicích nad Rokytnou. S úlekem zjistil, že stejnou legendou již Ladislav Malý počátkem jara „vábil do svých sítí“ rokytnického faráře Jana Bulu. Pater Podveský doporučil kolegovi okamžitě přerušit veškeré styky s provokatérem. Bylo však pozdě. Vzkaz Malému, že mu nadále nevěří, měl pro něj stejné následky jako pro rokytnického faráře: zatčení. V brzkých ranních hodinách 17. června 1951 byl doslova odvlečen z lůžka, více než dva týdny před střelbou v babické škole..

Pater Drbola byl dopraven do vyšetřovací vazby jihlavské Bezpečnosti v Hluboké ulici a podroben mučení. Pamětníci zatčení v téže době, kteří řízením osudu „akci Teror“ přežili, později potvrdili, že slyšeli jeho křik. Vyšetřovatelé jej potřebovali přinutit k absurdním přiznáním účasti na skutku, o kterém se dozvěděl teprve při výsleších! Mnohá obvinění proti otci Drbolovi si „vypůjčili“ z historie protinacistické činnosti jeho někdejšího babického předchůdce, patera Jindřicha Hladíka. V protokolu výpovědi ze dne 1. července 1951 a v textu obvinění proti pateru Drbolovi se objevuje záležitost tajné skrýše za zdí babické farní kanceláře, která měla sloužit jako úkryt pro ilegální vysílačku. Další nesmyslné obvinění vykreslovalo patera Drbolu jako zakladatele ilegální skupiny v Babicích (v takové protinacistické skupině byl za okupace farář Hladík). Nejabsurdnější bylo Drbolovo obvinění z účasti na schůzkách „bandy teroristů“ u Ladislava Stehlíka a z vybírání obětí jejich útoku mezi funkcionáři MNV v Babicích nebo jeho pátrání po tajných chodbách v Babicích, které měly sloužit ilegalistům jako úkryt zbraní a mužů při akcích.

Václav Drbola byl souzen Státním soudem oddělení Brno v prvním jihlavském monstrprocesu, pořádaném s velkým spěchem deset dnů po střelbě v babické škole ve dnech 12.–14. července 1951. Prokuraturu v tomto procesu zastupoval Emil Eichler. Senát ve složení JUDr. Vojtěch Rudý (předseda), JUDr. Josef Kočí a JUDr. Pavel Vítek (přísedící), dále Antonín Hauf a František Dvořák (soudci z lidu) vynesl třetí den jednání nad Václavem Drbolou rozsudek smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě dle § 7. odst. 1, § 216 odst. 2 trestního zákona. Obhajoba byla pouze formální. Obhájci odsouzených museli okamžitě po skončení soudního jednání sepsat odvolání, aniž viděli písemnou verzi rozsudku. Již 1. srpna 1951 Nejvyšší soud odvolání zamítl. Proces provázela mohutná propagandistická kampaň. Kněží na všech katolických farách v okolí byli donuceni hromadně sepisovat odsudky jeho činů. Internovaného brněnského biskupa ThDr. Karla Skoupého přiměli dne 15. července 1951 vyslovit nad Václavem Drbolou a spolu s ním k trestu smrti odsouzeným knězem P. Františkem Pařilem právní relevanci postrádající trest církevní degradace.[6]

Václav Drbola podstoupil trest smrti na dvoře jihlavské věznice v ranních hodinách dne 3. srpna 1951.[7] Jeho zpopelněné ostatky se podle záznamů brněnského krematoria měly nacházet v hromadném hrobě v urnovém háji na hřbitově v Brně společně s třiadvaceti dalšími urnami osob popravených v různých moravských trestnicích od října roku 1950 do listopadu 1951. V roce 1968 byla podle informace z biskupství brněnského urna vydána příbuzným a v 80. letech 20. století uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. Plné rehabilitace se pater Drbola dočkal in memoriam na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. dubna 1996.

[1] Sourozenci Václava Drboly: Jaroslav (1915), Jan (1919), Jakub (1921), sestry Božena, provdaná Holacká (1917), a Marie (1921). Nejmladší ze sourozenců, Marie, byla jako řádová sestra, rovněž vystavena pronásledování a ústrkům ze strany komunistického režimu. V roce 1937 vstoupila do Kongregace sester III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. Rafaela archanděla (rafaelky). Zemřela v roce 1991 v Bílé Vodě u Javorníka.

[2] Spolek katolických tovaryšů byl součástí zájmového katolického hnutí zaměřeného původně na podchycení křesťanského dělnictva. Dějiny tohoto spolkového hnutí s ústředím v Praze a filiálními organizacemi na mnoha místech v Čechách i na Moravě jsou úzce spjaté s vývojem katolické tělovýchovné organizace Orel. Katoličtí tovaryši pěstovali tělocvik, sborový zpěv, hráli divadelní představení, pořádali výlety a různé zájezdy na památná a poutní místa.

[3] Otec Poláček byl již měsíc po svém zatčení v březnu 1920 odsouzen jako jedna z prvních obětí hromadné zastrašovací perzekuce osob nepohodlných režimu v regionu Moravských Budějovic k trestu 20 let odnětí svobody.

[4] Antonín Plichta starší (1894–1951) ukrýval v roce 1944 parašutisty z výsadku Spelter. Patřil k neohroženým vlastencům, kteří se podíleli na sabotážních akcích odbojové organizace „Lenka-JIH“. Po válce Antonín Plichta obdržel vyznamenání Za chrabrost. Patřil mu statek v obci Šebkovice a jako zakladatel místní organizace lidové stany a její zástupce v poválečné radě Okresního národního výboru v Moravských Budějovicích se těšil značnému vlivu mezi rolníky. Zároveň však budil otevřenou kritikou zemědělské politiky KSČ silnou nelibost u místních komunistů. Početný Plichtův rod (dva bratři Stanislav a František, několik bratranců žijících po celé Moravě, dva synové, Antonín mladší a Stanislav) byl zřejmě předem vytipován jako potenciální nepřátelé režimu, které je třeba pro výstrahu zneškodnit. Prakticky všichni byli v letech 1951–1953 zatčeni, obžalováni z protistátní činnosti a odsouzeni ve vykonstruovaných procesech v návaznosti na tzv. babickou akci. V této akci byli Antonín Plichta st. a jeho synové vmanévrováni do tragické ústřední role, jež jim vynesla smrt. Antonín Plichta mladší byl zastřelen při zatýkací akci, jeho otec a následkem těžkého poranění páteře ochrnutý mladší bratr Stanislav byli popraveni. První ze jmenovaných vstoupil na popraviště ve stejné skupině „babických vrahů“ jako P. Václav Drbola dne 3. srpna 1951 v Jihlavě, druhý 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

[5] Ladislav Malý (1920–1951) se vydával za agenta západní zpravodajské služby. Využíval toho, že se na přelomu čtyřicátých a padesátých let po útěku za hranice pohyboval střídavě v Bavorsku a v Rakousku, kde přišel do kontaktu s pracovníky těchto služeb. Zaměřoval se na předem vytipované osoby, které lákal k provokativní a násilné činnosti proti funkcionářům KSČ, JZD a místních samospráv. Pro římskokatolické kněze měl připravenu důvěryhodně znějící historku: potřebuje jejich pomoc, protože se podílel na útěku arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969) z internace. Připravuje jeho cestu za hranice a arcibiskup ho pověřil, aby mu obstaral důvěryhodného kněze jako zpovědníka. Tuto smyšlenku si vyzkoušel na svém bývalém spolužákovi z gymnázia v Moravských Budějovicích, faráři v Rokytnici nad Rokytnou Janu Bulovi (1920–1952). Účast na „trestných výpravách proti funkcionářům“ organizovaných Ladislavem Malým, zejména na střelbě v babické škole v noci ze 2. na 3. července 1951, přinesla pěti osobám smrt (nepočítáme-li tři funkcionáře místního národního výboru Tomáše Kuchtíka, Josefa Roupce a Bohumíra Netoličku zastřelené ve škole), kontakty s ním buď smrt, nebo dlouholeté vězení (několik desítek osob, převážně sedláci). Pamětníci označují Ladislava Malého za agenta StB. Přímá spolupráce se však u něho neprokázala žádným písemným důkazem. Další verze je, že dobrodruha a alkoholika Malého StB obratně manipulovala prostřednictvím některého z řady agentů nasazených proti stoupencům bývalých demokratických stran, odpůrcům kolektivizace, věřícím a kněžím v regionu Moravské Budějovice – Třebíč.

[6] Uvedený odsuzující výrok byl publikován v tzv. Ordinariátním oběžníku č j. 2536 ze dne 15. července 1951. Dne 25. června 2001 byl Interdiecézním soudem Arcibiskupství pražského prohlášen za kanonicko-právně neplatný, s poukazem na to, že obžalovaní ve svém odvolání předložili argumenty, které civilní soud vůbec nevzal v úvahu. Biskup jednal bez potřebných informací a v situaci, kdy ani nemohl mít k dispozici rozsudek nad oběma kněžími.

[7] Spolu s ním byli popraveni následující odsouzení v témže procesu: Antonín Plichta starší, Drahoslav Němec, Antonín Mityska, P. František Pařil, František Kopuletý a Antonín Škrdla. Dalších pět osob bylo v souvislosti se střelbou v babické škole popraveno po návazných procesech konaných v Třebíči a v Moravských Budějovicích včetně nejmladšího syna Plichtových Stanislava, který byl popraven jako poslední v Praze na Pankráci až v roce 1953. Celkem bylo za „babickou akci“ odsouzeno sto osob rozdělených do devíti skupin tak, aby se soudy s nimi mohly konat v pravidelných časových odstupech v průběhu jednoho roku (léto 1951 – jaro 1952) po celé jižní Vysočině i v Jihomoravském kraji a názorně ukázat tamním rolníkům, co čeká odpůrce režimu.