Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Sigmund Bakala (1925–1951)

Sigmund Bakala se narodil dne 12. června 1925 ve vsi Lipová (tehdejší okres Holešov, později Přerov) v rodině rolníka Sigmunda Bakaly a jeho manželky Žofie, rozené Pavlíčkové, z Býškovic. Matka se starala o domácnost a vypomáhala s polními pracemi a dobytkem. Sigmund byl nejmladší ze tří dětí.[1] Bakalovi obhospodařovali polnosti o výměře 20 hektarů půdy, což je řadilo mezi středně velké rolníky. Byla to katolická rodina, silně věřící, jako většina obyvatelstva v okolí mariánského poutního místa na vrchu Hostýn. Otec Bakala přísahal na prvorepublikové hodnoty, které svým dětem vštěpoval. Byl národním socialistou a poválečný politický vývoj sledoval s obavami. Zemřel v roce 1949.

Sigmunda jako jediného syna předurčili k převzetí statku po otci. Proto po absolvování obecné a měšťanské školy zamířil na hospodářskou střední školu, při studiu vypomáhal rodičům zejména v době sezonních polních prací. Jeho dospívání poznamenala temná léta nacistické okupace. V kraji pod Hostýnem bylo dost statečných vlastenců a relativně dobré podmínky pro ilegální činnost, která vyvrcholila aktivitou partyzánských skupin. Sigmund rozhodně nestál stranou, jakkoli o svých postojích v pozdějších výpovědích tvrdil, že se o politický vývoj nijak zvlášť nezajímal. Pomáhal aktivně v partyzánském odboji proti okupantům a po osvobození se mu určitou dobu zdála kariéra v ozbrojených složkách mnohem přitažlivější než dřina na otcových pozemcích. Přihlásil se k Pohraniční stráži, odkud byl v krátké době převelen jako dozorce do internačního tábora pro Němce.[2]

Mezi lidmi, se kterými se Sigmund při tomto svém služebním zařazení setkal, převládaly radikální a revoluční názory. Pravděpodobně pod jejich vlivem vstoupil sotva dvacetiletý mladík do KSČ. Ve výpovědích tento krok obhajoval následujícím způsobem: „Politicky jsem se zapojil ihned po skončení okupace (…) vstoupil jsem do strany KSČ, jelikož jsem se domníval, že tato strana nepůjde ve šlépějích bolševické strany Ruska a že bude u nás prováděna politika této strany ve své vlastní linii.“[3]

Po volbách v roce 1946 Bakala vystřízlivěl z této nebezpečné iluze, které, bohužel, podlehli i lidé mnohem starší a zkušenější, a z KSČ vystoupil. Pro zemědělce představovala tato iluzorní „vlastní linie“ odpověď na zásadní dilema: půjdou, nebo nepůjdou čeští a slovenští komunisté v zemědělství cestou nějaké domácí podoby sovětských „kolchozů“? Prozíravý a péče o půdu, zděděnou po předcích, dbalý hospodář měl brzy po únoru 1948 jasno. Sigmund, který se v té době po otcově smrti vrátil k práci na rodinných polích, začal hledat cestu k bývalým přátelům z odboje. Nejsilnější odbojová skupina v blízkém okolí, Hory Hostýnské, se začala formovat již během druhé poloviny roku 1948. Mladého Bakalu propojil v dubnu 1949 s touto skupinou Ladislav Smékal, obchodní příručí z Rajnochovic.[4]

Bakala patřil k těm stoupencům Hor Hostýnských, kterým se podařilo vyváznout z první velké razie proti podporovatelům a členům skupiny, provedené Státní bezpečností v období od 18. do 27. srpna 1949. Největší ztrátou při tomto zatýkání bylo pro odbojáře zadržení hajného Rudolfa Sachera, který rozšířil jádro Hor Hostýnských o původně samostatnou skupinku Troják.

Ztrátu R. Sachera a jeho lidí naštěstí zacelila posila vedená jedenatřicetiletým kamenosochařem Miloslavem Pospíšilem alias „kapitánem Vlkem“ (krycí jméno).[5] Pod Pospíšilovým vedením skupina unikala s četnými ztrátami před bezpečností do počátku roku 1951. Sigmund Bakala byl zatčen 20. února 1951 společně s Vladimírem Rajnochem, bývalým příslušníkem SNB, a dále s Metodějem Čechem (jeho přítel, rovněž rodák z Lipové) v úkrytu u rolníka Machače v obci Kladníky poblíž Lipníku nad Bečvou. Po několika měsících vyšetřovací vazby v obávané věznici v Uherském Hradišti byl obviněn z účasti na přepadení bezpečnostního referenta ONV v Holešově Jindřicha Grygara (společně s Vladimírem Rajnochem), dále z přepadení a násilí na předsedovi JZD v Šišmě Josefu Šípkovi (pomáhal mu údajně Metoděj Čech). Třetí zastrašovací akci měl provést opět s podporou Čecha proti funkcionáři KSČ a předsedovi MNV v Paršovicích Františku Krutilovi.

Prokuratura obžalobu proti skupině Miloslava Pospíšila a společníků, mezi něž Sigmunda Bakalu přiřadili jako jedenáctého v pořadí, několikrát měnila. Situace pětadvaceti obviněných se v průběhu těchto změn neustále zhoršovala. Všichni se měli zodpovídat během veřejného soudního procesu probíhajícího za pečlivých bezpečnostních opatření s promyšleným propagandistickým dopadem ve dnech 22. května až 26. května ve Velkém kině v Gottwaldově (někdejší Zlín) ze spáchání velezrady podle § 1 odst. 1 pís. c) a odstavce 2 zákona č. 231/48 Sb., neboť „se navzájem spolčili k pokusu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení“.[6] Senát Státního soudu Brno zasedal ve složení: předseda JUDr. Vladimír Podčepický, JUDr. Vojtěch Rudý (známý též z procesu ke kauze „Babice“), štábní kapitán JUDr. Alois Pytlíček a jako soudci z lidu nadporučík Jaroslav Dočkal a Norbert Švagr. Prokuraturu zastupovali Emil Eichler a JUDr. Josef Handl.

Padly čtyři rozsudky smrti, kromě Sigmunda Bakaly též pro Miloslava Pospíšila, Vladimíra Rajnocha a Josefa Čubu. Bakalova žádost o udělení milosti podaná prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Jaroslava Daňka, odvolávající se na odsouzencovo mládí, „reakční otcovskou výchovu“ a podléhání vlivu Miloslava Pospíšila, byla zamítnuta Nejvyšším soudem již 4. července 1951.

K výkonu rozsudku smrti došlo v brzkých ranních hodinách dne 4. září 1951 v pankrácké věznici v Praze. Sigmundu Bakalovi bylo pětadvacet let; osud mu nedopřál ani založit rodinu a vychovat děti.

[1] Jako první se v rodině Bakalových narodila v roce 1920 dcera Milada, která se později provdala za Josefa Tihláře z Rýmařova. Oba manželé žili v Rýmařově a pracovali v národním podniku Masna, Milada ve funkci vedoucí, její muž zde byl zaměstnán jako pomocník. Mladší z obou Sigmundových sester Žofie, provdaná Složilová, žila i po sňatku v rodném domě. Její muž Václav Složil měl zřejmě s tradičně založenou rodinou své ženy a zejména s názory svého tchána Bakaly staršího, který zůstal i po únoru 1948 horlivým stoupencem národních socialistů, určité potíže. Dělal totiž kariéru na ONV v Kyjově, čili musel jako úředník podporovat poúnorový režim. Přestože byl ke stálému pobytu hlášen na stejné adrese jako jeho žena v Lipové č. p. 60, bydlel v místě svého pracoviště v Kyjově.

[2] Jednalo se o internační tábor pro občany německé národnosti soustřeďované před odsunem v bývalých kasárnách v Holešově. Tento tábor byl zřízen 15. října 1945.

[3] Takto vypovídal Sigmund Bakala ke své osobě na str. 2 jednoho z výslechů, který s ním byl sepsán dne 7. března 1951 ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti.

[4] Ladislav Smékal byl zakládajícím členem skupiny Hory Hostýnské společně s Josefem Čubou, Jaroslavem Rajnochem a Antonínem Kohoutem. Skupina měla následující politické cíle: přípravu spolehlivých domácích sil, které by podpořily převrat iniciovaný ze zahraničí, podporu rodin pronásledovaných režimem, vystupování proti vedoucím činovníkům KSČ na Holešovsku, odhalování komunistické propagandy a v neposlední řadě navázání spojení se zahraniční emigrací. Tento program se z konspirativních důvodů nedochoval, jedním z pamětníků, kteří o něm podali svědectví, byl právě Ladislav Smékal. Podařilo se mu vazbě tak důvěryhodně předstírat duševní chorobu, že unikl oprátce. Podrobnosti in Pospíšil, Jaroslav: Nesmiřitelní. Hory Hostýnské, Vizovice 1992, s. 131–134.

[5] Miloslav Pospíšil se narodil 6. 8. 1918 v Bystřici pod Hostýnem. Po té, co se vyučil, byl zaměstnán při výrobě pomníčků na Hostýnsku. Za okupace byl totálně nasazen na stavbách v „říši“. Za sabotáže jej gestapo několikrát zatklo, následně byl vězněn v různých německých věznicích. V roce 1944 se mu podařilo z Německa uprchnout, vrátil se do rodného kraje a připojil k partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova vedené majorem Murzinem. Po osvobození působil jako národní správce kamenické dílny v Odrách u Nového Jičína. Po uzavření dílny se s několika společníky pokusil odejít do emigrace, na hranicích však byla skupina prchajících zadržena. Po několika měsících vazby byl díky amnestii prezidenta republiky v květnu 1949 propuštěn na svobodu. V létě téhož roku se spojil s Ladislavem Palou a Vlastimilem Perutkou. Skupinka usilovala o navázání kontaktů s muži z Hor Hostýnských. To se podařilo na přelomu srpna a září 1949, kdy velení Hor Hostýnských převzal Vlastimil Janečka. Miloš Pospíšil se stal Janečkovým zástupcem. V prosinci 1949 StB provedla na skupinu zátah v obci Hradčany. Při přestřelce zahynul Vlastimil Janečka. Řada členů skupiny byla zatčena, pouze Miloš Pospíšil vyvázl a znovu soustředil zbylé členy skupiny. Po neúspěšném pokusu o další překročení hranic v únoru 1950 se Pospíšilovi muži přesunuli na Vítkovicko, ale i tam jim byly bezpečnostní orgány v patách. Vrátili se tedy opět na Hostýnsko. V srpnu 1950 Miloš Pospíšil opět o vlásek unikl z pasti na úpatí vrchu Tesák, při této nekoordinované akci byl zastřelen policista Vincenc Šimčák, jeho smrt Bezpečnost připsala na vrub Pospíšilovi. Miloš Pospíšil byl zatčen 3. února 1951 ve Vsetíně při cestě na Slovensko, kde se měl pokusit zajistit úkryt pro zbytek skupiny.

[6] Zde se cituje z obžaloby obsažené ve svazku „Pospíšil a spol.“, součásti vyšetřovacího spisu z fondu Krajské správy StB Brno, sp. zn. V-2675, str. 49; Archiv bezpečnostních složek.