Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Rudolf Lenhard (1918–1950)

Narodil se 12. 1. 1918 v Horní Lidči u Valašských Klobouků rolníkům Rudolfu a Františce (rozené Janošikové). Měl dva sourozence, sestry Zdeňku a Marii.[1] Po absolvování obecné školy ve Vsetíně nastoupil na tamní reálné gymnázium, z důvodu nemoci svého otce jej však nedokončil a musel začít pracovat jako dělník při budování železniční dráhy ve Střelné. Později začal pracovat ve Zbrojovce Vsetín jako úředník. V roce 1938 byl Rudolf Lenhard odveden k absolvování vojenské prezenční služby, kterou však přerušila okupace. Během ní nezůstal nečinný, v jarních měsících roku 1944 se zapojil do vzmáhajícího se protinacistického odboje, posléze se stal partyzánem, příslušníkem brigády Jana Žižky z Trocnova. S touto jednotkou se v závěru války účastnil osvobozovacích bojů s Němci. Jako trvalá vzpomínka na dobu okupace zůstala Lenhardovi plicní tuberkulóza, s níž se potýkal po zbytek svého nedlouhého života. Po válce se Rudolf Lenhard angažoval ve Sdružení českých partyzánů, stal se jeho funkcionářem, vedoucím partyzánské skupiny Ploština v Horní Lidči. K popisu jeho práce patřilo vedle znovuvybudování Němci vypálené Ploštiny také zaopatření tamějších vdov a sirotků. V rodné obci, kde měl u svých rodičů trvalé bydliště, vstoupil 1. června 1945 do KSČ, s níž ve zjitřené době spojoval mnohé naděje.

V průběhu následujících let, zejména však po únorovém převratu, díky kterému se českoslovenští komunisté pevně chopili otěží moci, tento bývalý partyzán ze svého idealismu pozvolna vystřízlivěl. Stejně jako mnozí další si totiž nemohl nevšimnout rozporů mezi komunistickými sliby a realitou jejich vládnutí a stále hůř nesl vzrůstající agresivitu a svévoli komunistů ve vztahu k jejich skutečným či domnělým odpůrcům. Jako partyzána se ho navíc dotýkalo faktické upozaďování těchto odbojářů, které vynikalo v kontrastu s jejich dřívějším oficiálním oslavováním. Nucený odchod bývalého partyzánského předáka Josefa Vávry-Staříka do exilu v březnu 1948, s nímž Lenhard i poté udržoval písemný styk, a následný vykonstruovaný proces s Vávrou-Staříkem, který se konal za jeho nepřítomnosti v listopadu 1948, Lenharda definitivně zbavil posledních iluzí o možnosti koexistence s režimem.[2] V podstatě to znamenalo jeho návrat k odboji, nyní však proti jinému nepříteli než v době okupace. K jeho zahájení došlo v říjnu 1948, kdy Lenharda vyhledal Antonín Janošík, kurýr vyslaný z Německa spolupracovníkem Vávry-Staříka Vilkem Krajčírovičem s instrukcemi k ilegálnímu napojení na předsedu zlínského Partkolu Josefa Bureše. Kromě toho měl snad také rozkaz odstranit bývalého partyzána Vladimíra Hájka, kterého Vávra-Stařík činil zodpovědným ze zrady partyzánské věci. Druhým významným momentem se stala návštěva Staříkova známého Antonína Slabíka u Lenharda ve Vsetíně. Zde mu tento bývalý partyzán předal Staříkovy pokyny z exilu k budování odbojové organizace pod názvem Světlana spolu s jejím programem.[3] Lenhard se tehdy zavázal vytvořit vlastní skupinu Světlany, což také učinil. Sám v ní přijal krycí jméno Makyta[4] a jeho Světlana tak nesla název Světlana-Makyta.[5] Do této organizace začal zapojovat další lidi, zejména své známé. Jejími členy se stali kupříkladu úředník Ladislav Sýkora, poštovní zřízenec Josef Matůš, autodopravce František Mana či advokát Alois Líbal. K nim přibyl i Antonín Janošík, jenž po svém příchodu zůstával s Lenhardovou pomocí v ilegalitě, či Josef Bureš a „jeho“ lidé z Partkolu. Většina odbojářů se iniciativně vrhla do budování podzemní sítě a počet jejích členů se v krátké době zvýšil na několik desítek. Jedním z nich byl bohužel i agent vsetínské StB Václav Kocourek (AK-32), který o vznikající skupině informoval svůj „řídící orgán“ Rudolfa Bezděka. O aktivitách členů skupiny Světlana-Makyta, kteří kromě vlastního organizování a pomoci pronásledovaným osobám také kolportovali ilegální letáky, shromaždovali zbraně a dokonce i uvažovali o provedení atentátů na některé udavače mezi místními komunistickými funkcionáři (např. člen MNV František Brhel), tak StB věděla od samého počátku.

Rudolf Lenhard si jistých známek svědčících o dekonspiraci Světlany-Makyty všiml již v lednu 1949, neodhadl však skutečný rozsah agenturního průniku, který se StB podařil. Jeho bezprostřední reakcí tak byl pouze odchod do připravené ilegality, tedy k hlavnímu činovníkovi Světlany Antonínu Slabíkovi do Komořan u Vyškova. Odtud také pověřil Josefa Matůše, který zůstal na svém místě, funkcí bojového velitele a Aloise Pohůnka funkcí organizačního velitele skupiny Světlana – Makyta. Právě zde došlo na přelomu ledna a února 1949 k pokusu založit jakýsi štáb celé Světlany, který by centrálně a po vojenském způsobu řídil její síť, rozprostírající se na velké části moravského území. V nově se tvořícím orgánu získal Rudolf Lenhard funkci náčelníka štábu s krycím jménem kapitán Javornický a se Slabíkovými lidmi odtud organizoval další činnost partyzánského podzemí, která spočívala především ve výrobě a distribuci protikomunistických letáků, jejichž počet se pohyboval v řádu desítek tisíc. Je smutnou ironií osudu, že tyto letáky se tiskly v bytě agenta StB AK-32 ve Francově Lhotě. Kromě toho skupina plánovala dokonce i únos ministra Alexeje Čepičky z Kroměříže, ten však zůstal pouze v rovině teoretických úvah. Naopak se jim podařilo obstarat vysílačku, kterou se však do rozbití Světlany nepodařilo zprovoznit (jednalo se o nefunkční německý přístroj z války). Odbojáři si od ní slibovali lepší spojení se zahraničním vedením a Vávrou-Staříkem, které do té doby zajišťovaly pouze dopisy psané neviditelným inkoustem.[6]

Čas, jenž StB Světlaně sama vyměřila, se naplnil 11. března 1949. V tento den došlo k mohutnému zatýkání, které postihlo i nervové centrum Světlany, štáb v Komořanech. Rudolf Lenhard mu shodou náhod unikl, jelikož se tou dobou zdržoval v Račicích. Vzhledem k rozsahu celé akce – likvidace Světlany se účastnily útvary 522-A (KV StB Gottwaldov), 518-A (KV StB Brno), 523 A (KV StB Olomouc), 701 A (útvar MV) – a stupni rozvratu, který způsobila, zbýval jako jediný prostředek záchrany odbojářů útěk do zahraničí za Vávrou-Staříkem. Zatímco Antonínu Slabíkovi se tento kousek podařil, Rudolf Lenhard podobné štěstí neměl. Stal se totiž obětí provokační hry, připravené falešným „agentem“ Vávry-Staříka Jindrou Tabarou (Henrym), ve skutečnosti orgánem KV StB Gottwaldov Jaroslavem Turečkem. Tento muž pracující nejen podle pokynů krajského velitele Hlavačky, ale podléhající také přímo útvaru ministerstva vnitra 701 A Lenhardovi sliboval, že mu zajistí bezpečný odjezd za hranice. Jím přistavený automobil však místo toho dopravil náčelníka štábu Světlany 21. května 1949 rovnou do vazby StB v Uherském Hradišti. Podobně skončili i další důležití protagonisté: Antonín Janošík, Josef Matůš, František Mana, Jaromír Vrba, Alois Šimara či Karel Zámečník.

Trestní oznámení na Rudolfa Lenhrada a další zatčené zařazené do jeho skupiny podalo KV StB Gottwaldov na Státní prokuraturu Brno 21. září 1949. Případ Světlana se Státní bezpečnost ve spolupráci s komunistickou justicí rozhodla využít k devastaci protikomunistické rezistence na Moravě. Prostředkem k tomu se stala řada pečlivě zinscenovaných soudních procesů, doprovázených paralelně probíhající propagandistickou kampaní. Soud se skupinou Lenhard a spol. (souzeno 24 lidí včetně Lenhardovy snoubenky Marie Vajdové) se konal téměř rok po Lenhardově zatčení před soudci Státního soudu oddělení Brno ve dnech 24.–27. dubna 1950 ve Zlíně. O dva dny později předseda senátu JUDr. Horňanský oznámil konečný verdikt. Mučením a tuberkulózou zubožený Rudolf Lenhard byl spolu s Antonínem Janošíkem shledán vinným ze zločinů velezrady a vyzvědačství (§ 1 a 5 zák. č. 231/1948 Sb.) a odsouzen k trestu smrti. Ostatní obžalovaní si odnesli vysoké tresty odnětí svobody.[7]

Po zamítnutí odvolání k Nejvyššímu soudu (30. června 1950) a nevyhovění žádosti o milost byl hrdelní rozsudek nad oběma jmenovanými vykonán dne 24. října 1950 v uherskohradišťské věznici. Stejným způsobem tu zemřel i František Mana.

Další popravy Světlanářů následovaly: Jaromír Vrba (19. 12. 1950), Karel Zámečník a Alois Šimara (27. 4. 1951), Josef Vávra-Stařík (27. 8. 1953). Již dříve byli popraveni bratři Karel a Antonín Daňkovi (14. 10. 1950) a také Jan Sedláček a Benjamin Urban (3. 10. 1949). Poslední dva jmenovaní však se Světlanou souvisejí jen nepřímo.

[1] Zdeňka, provdaná Majerová, bytem Krnov; Marie, v době bratrova zatčení svobodná, bytem u rodičů v Horní Lidči.

[2] Po odchodu Vávry-Staříka do zahraničí od něj Lenhard obdržel dopis, v němž ho Stařík žádal o zjištění informací o osudu své ženy, která zůstala v Československu. Toto přání se mu Lenhard snažil vyplnit.

[3] Zdá se, že klíčovou osobou pro vznik Světlany byl skutečně Antonín Slabík, a nikoli Antonín Janošík. Janošík s největší pravděpodobností nebyl nikým pověřen úkolem budovat Světlanu, i když StB později tvrdila opak. Podle Lenharda ho tento kurýr pouze žádal o vytvoření jakéhosi organizačního zázemí, které mu mělo umožnit život v ilegalitě. Do Světlany pak vstoupil z Lenhardova popudu.

[4] Makyta: nejvyšší vrchol západní části Javorníků.

[5] Slabíkova organizace se jmenovala Světlana-Jarmila podle Slabíkova krycího jména.

[6] Samostatnou kapitolou jsou Staříkovy dopisy. Někdejší partyzánský předák si totiž pilně psal s celou řadou lidí (Antonín Slabík, Rudolf Lenhard, Jaromír Vrba, Aloisie Doležalová, Josef Bureš atd.), přičemž množství těchto dopisů nemělo „protistátní“, nýbrž civilní obsah. I tak však musel Vávra-Stařík psát šifrovaně (adresátům nemuselo být vůbec jasné, co vlastně určité narážky znamenají) a podepisoval se smyšlenými jmény. Později používal neviditelný inkoust. Vzhledem k tomu, že většina Staříkovy korespondence byla bezpečnostními složkami sledována a nedá se vyloučit, že v některých případech i upravována, a navíc některé dopisy zřejmě nepocházely od Staříka (sám Vávra-Stařík později tvrdil, že některé dopisy psal svévolně jeho jménem Krajčírovič), je velmi nejasné, jak spojení mezi Staříkem a Světlanou skutečně probíhalo.

[7] Josef Bureš (30 let těžkého žaláře), Ladislav Sýkora (25 let těžkého žaláře), Antonín Doležal (25 let těžkého žaláře), Bohumil Polách (20 let těžkého žaláře), Alois Líbal (20 let těžkého žaláře), Marie Vajdová (20 let těžkého žaláře), Josef Rus mladší (15 let těžkého žaláře), Jaroslav Žilák (16 let těžkého žaláře), František Valčík (20vlet těžkého žaláře), František Maršalík (20 let těžkého žaláře), Jan Skřipek (15 let těžkého žaláře), Josef Důbrava (20 let těžkého žaláře), Marie Rajnochová (10 let těžkého žaláře), Ladislav Důbrava (16 let těžkého žaláře), Josef Babica (10 let těžkého žaláře), Ferdinand Brindza (15 let těžkého žaláře), Josef Bureš (10  let těžkého žaláře), Hubert Pospíchal (10 let těžkého žaláře), Emil Zůbek (12 let těžkého žaláře), Josef Liška (12 let těžkého žaláře), Alois Vaněk (12 let těžkého žaláře), Karel Schich (10 let těžkého žaláře).