Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Rudolf Lančarič (14. 8. 1914 – 17. 2. 1951)

Narodil se v Grenville v americkém státě Pensylvánie, kde tři roky navštěvoval základní školu. V roce 1922 se s rodinou a třemi sourozenci přestěhoval na Slovensko do Dolných Orešian v okrese Trnava. Tam absolvoval pět tříd římskokatolické lidové školy a následně tři třídy gymnázia v Trnavě, které z důvodu nemoci nedokončil. Poté, co se uzdravil, pomáhal rodičům na jejich hospodářství a v hostinci. Vojenskou prezenční službu absolvoval od října 1935 do října 1937 u bratislavského Pěšího pluku 39, kde prošel pozorovatelským kursem a speciálním kursem pro průzkumnické hlídky. Od května do prosince 1938 sloužil na maďarské a rakouské hranici a 1. dubna 1939 nastoupil na Hlavní velitelství policie, odkud jej 4. dubna 1944 Vojenský soud propustil, protože zatajoval nemanželské dítě. Od 19. dubna 1944 do 4. května 1945 pracoval jako zástupce velitele závodní stráže v Škodových závodech v Dubnici nad Váhom a posléze v Letecké továrně TDP (Továrna na dopravní prostředky) v Trenčianských Biskupiciach. V tomto období pracoval jako referent výcviku pro Hlinkovu gardu v Dolních Orešanech jako její člen, ale zároveň se podílel na založení tamního ilegálního Národního výboru a účastnil se diverzních akcí s druhou partyzánskou Stalinovou brigádou na tratích Trnava – Bratislava a Trnava – Kúty, v níž působil také jako zpravodajský důstojník. Po válce jej znovu přijali k Národní bezpečnosti, kde sloužil v pohotovostním oddílu v Bratislavě, 3. září 1945 ukončil školu pro výcvik velitelů stanic a 6. října 1947 nastoupil na VI. odbor pověřenectví vnitra, oddělení III – A – II – C v hodnosti poručík a vrchní strážmistr SNB. Ve skupině Adolfa Předáka se věnoval pronásledování odpůrců režimu; známá je jeho aktivní účast na „realizaci“ partyzánského velitele Viliama Žingora, který se paradoxně ještě v červenci 1945 z funkce ústředního tajemníka Zväzu partizánov na Slovensku přimlouval za znovupřijetí Lančariče do Národní bezpečnosti.

Rudolf Lančarič se shodou náhod stal jednou z hlavních postav procesu, jehož cílem bylo potrestat neposlušnou Jugoslávii a jejího komunistického vůdce Josipa Broze Tita. Procesy proti „titoistům“ se konaly na Stalinovu objednávku, kterou v Československu plnila prodloužená ruka komunistů, Státní bezpečnost. Lančaričův nadřízený pplk. Rudolf Viktorín jej na jaře 1947, kdy byla bezpečnostní spolupráce obou států ještě v plném proudu, v Bratislavě seznámil s Šefikem Kevičem, jugoslávským vicekonzulem. Spolu s kolegou Ignácem Čaplou Keviče poměrně často navštěvovali na jeho konzulátu i mimo něj. Vyhlášení rezoluce Informbyra v červnu 1948, která označovala Jugoslávce za zrádce a nepřátele socialismu, se Lančarič na rozdíl od Čaply nezalekl a i nadále pokračoval ve stycích s Kevičem, s nímž se stačil spřátelit. To se mu nakonec stalo osudným. Stalin intrikoval proti Jugoslávii všemi možnými způsoby: uvalil na ni hospodářské sankce, jeho loutky v bulharské vládě organizovaly vojenská cvičení na jugoslávské hranici a všechny státy sféry sovětského vlivu organizovaly monstrprocesy s nepřítomným Titem jako hlavním obviněným. Tito se však nezalekl a jako zkušený diktátor odstranil z bezpečnosti, armády a strany 8400 lidí, kteří neprošli prověrkami – poté už dokázal Stalinovým výhrůžkám, jenž mu přál osud Lva Trockého, čelit. Nicméně procesům za hranicemi Jugoslávie zabránit nedokázal.

Zajímavá je i skutečnost, že téměř rok před zatčením byl Rudolf Lančarič vyšetřován pro podezření, že z titulu své funkce posílal ve Škodových závodech hlídky proti partyzánům a plnil v tomto ohledu rozkazy svých německých nadřízených, u kterých se těšil plné důvěře. Podle jednoho ze zaměstnanců závodu musel Lančarič rovněž vědět o zmasakrování 26 Romů německými vojáky v odlehlé části areálu Škodovych závodů z blízkého zajišťovacího tábora u Dubnice nad Váhom, v němž vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Lančarič v té době velel 8. skupině, která za dané území odpovídala.

Rudolf Lančarič, který se aktivně podílel na tvorbě dvou nesvobodných režimů, byl v rámci šestnáctičlenné skupiny Šefik Kevič dne 6. dubna 1950 zatčen a obviněn z velezrady a vyzvědačství. Státní prokuratura se ve své argumentaci opírala o výsledky vykonstruovaných procesů s László Rajkem v Maďarsku a Trajčo Kostovem v Bulharsku. Z nich pro vyšetřovatele a prokurátora plynul jasný záměr: Tito se údajně snažil vybudovat tzv. Dunajskou federaci, která se hodlala vymanit ze sféry sovětského vlivu. Státní soud v Praze odsoudil 2. září 1950 Lančariče k trestu smrti, který Nejvyšší soud potvrdil 2. října 1950. Rudolfa Lančariče tak paradoxně odsoudili dříve než Viliama Žingora, jehož pomáhal dostat do vězení.

Popraven byl v Praze 17. února 1951. Jugoslávský vicekonzul Šefik Kevič byl odsouzen k doživotí, 18. dubna 1955 jej však propustili a vyhostili z Československa. Došlo k tomu asi měsíc před návštěvou Nikity Chruščova v Bělehradě, během níž se jugoslávskému lidu omluvil za Stalinovy útoky proti Titovi.