Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Rudolf Fuksa (1930–1952)

Narodil se 27. listopadu 1930 v Motyčíně (okres Kladno, Středočeský kraj), jeho otec Rudolf byl typograf, matka Milada (roz. Kopecká) pracovala jako vyšívačka gobelínů. V roce 1935 se rodina odstěhovala do Kostelce nad Labem, kde Rudolf Fuksa vychodil obecnou i měšťanskou školu. Jelikož Fuksův otec získal po válce místo národního správce tiskárny v Chrastavě, v září 1945 se znovu stěhovali, tentokrát na Liberecko. Zde se Rudolf Fuksa vyučil u otce sazečem písma a pracoval tu až do konce března 1949. Tehdy byl na svou předchozí žádost přijat ke Sboru národní bezpečnosti (SNB), prodělal výcvik v Liberci a v říjnu 1949 nastoupil službu u útvaru Pohraniční stráže (PS) Hojsova Stráž. V polovině května 1950 odtud dobrovolně odešel do Zbirohu na čtyřměsíční radiotelegrafický kurz. Po jeho absolvování ho nadřízení umístili v září 1950 k PS útvaru Nýrsko, kde jako telegrafista setrval až do června 1951. Poté však byl kvůli drobné krádeži,[1] které se měl dopustit na jednom ze svých kolegů, přeložen do Sušice na velitelství PS. Dne 2. srpna 1951 vynesl v této věci Nižší vojenský soud v Praze nepřiměřeně přísný rozsudek (rok vězení nepodmíněně), proti němuž se Rudolf Fuksa odvolal a Vyšší vojenský soud v Praze pak skutečně trest zmírnil na polovinu. To se však již staršina Fuksa[2] nacházel za hranicemi Československa, kam 6. srpna 1951 uprchl v uniformě příslušníka PS i se svou služební zbraní právě z obav o svůj další osud.

Na bavorské straně Šumavy ho americká hlídka převezla nejprve do Zwieslu a následně do Straubingu, kde ho vyslýchali američtí zpravodajci, které zajímaly zejména informace související s jeho působením u PS. V tamější vile nebydlel sám, kromě něj se v ní nacházelo ještě několik dalších uprchlíků z Československa, ke kterým v druhé polovině srpna přibyl i Jiří Hejna se svou manželkou, jeho pozdější druh v ilegální činnosti a nakonec i ve smrti na komunistické šibenici. Na sklonku srpna 1951 byl Rudolf Fuksa konečně odeslán stejně jako ostatní do uprchlického tábora Valka v Norimberku. Tam se na něj po měsíci relativní nečinnosti napojila americká zpravodajská služba, jež mu prostřednictvím svých spolupracovníků („Josef“, „Vašek“) nabídla možnost stát se jejím agentem, čemuž mělo předcházet odeslání do nespecifikovaného výcvikového střediska. Rudolf Fuksa na tuto nabídku přistoupil a navíc pro tento podnik získal ještě svého nového kamaráda Jiřího Hejnu. Oba mladíci odjeli na přání svého „řídícího orgánu“ „Vaška“ vlakem do Mnichova, kde je ubytovali v jednom penzionu v Schellingstrasse. Školení na nebezpečnou činnost se však nekonalo, oba pouze dostali několik rad, jak se mají v nové roli chovat, falešné doklady a peníze. Z Rudolfa Fuksy se tak na krátkou dobu stal Václav Trojan.

19. října 1951 akce odstartovala. Automobil, ve kterém jel „Vašek“ i jeho nadřízený, odvezl oba agenty na německou stranu hranice nedaleko Železné Rudy. Rudolf Fuksa obdržel v lese stejně jako jeho kolega zbraně (pistoli ráže 7,65 mm a americký obranný granát) a podruhé v životě v tomto prostoru úspěšně překročil hraniční čáru, aby se vydal splnit své úkoly. V jeho případě se však jednalo o obzvlášť komplikovanou věc, jelikož měl opatřit od svých bývalých kolegů z PS nový šifrovací klíč a některé z nich získat ke spolupráci (šlo zejména o dodávání špionážních zpráv). Není tedy divu, že od tohoto riskantního podniku upustil a rozhodl se pomoci Jiřímu Hejnovi v plnění jeho úkolů. Rudolf Fuksa a Jiří Hejna se proto ocitli v Teplicích, kde hodlal druhý jmenovaný vytvořit ze svých známých zpravodajskou síť (v Teplicích bydlel on i jeho rodiče). Ve městě nalezli azyl v bytě Bedřicha Klašky, který byl známým Hejny i jeho otce, a odtud pak vyráželi do okolí. Podzemní aktivity obou „agentů chodců“ vydržely všeho všudy týden a vyznačovaly se porušením snad veškerých myslitelných pravidel konspirace, což bylo v totalitním Československu plném „bdělých“ informátorů na pováženou. Jejich první cesta směřovala do Ústí nad Labem (neděle 21. října), druhá do Děčína a Liberce (pondělí 22. října) a poslední opět do Děčína (středa 24. října). Ve všech případech se pokoušeli zastihnout Hejnovy známé, což se podařilo pouze v Děčíně v osobě Josefa Petrlíka, který přislíbil pomoc a následně oslovil i svého kamaráda Františka Novotného. Do Liberce pak jeli pouze na Fuksovo přání, protože chtěl druhý den ráno navštívit v zaměstnání svého otce, který tam však nebyl.[3] Oba se v tomto případě bezdůvodně vystavili značnému nebezpečí, když do Liberce odjeli z Děčína ve večerních hodinách a nakonec zůstali bez noclehu (Fuksova bývalá dívka i jeho vzdálení příbuzní je odmítli), a noc tak strávili v parku a na libereckém nádraží.

Na konci týdne oba kurýři usoudili, že vše, co bylo v jejich silách, učinili. Mrtvou schránku na ukládání špionážních zpráv zhotovili nedaleko bydliště Bedřicha Klašky, ke sběru zpravodajského materiálu byli získáni a instruováni celkem čtyři spolupracovníci (B. Klaška, L. Vejrostek, J. Perlík a F. Novotný), kteří za tím účelem obdrželi krycí jména i hesla pro další ilegální styk a byla jim přislíbena materiální pomoc a zbraně. Fuksa i Hejna za svůj krátký pobyt získali také několik „špionážních zpráv“, které hodlali v Bavorsku předat. V sobotu 27. října 1951 se proto v ranních hodinách vydali na zpáteční cestu. Pokud se jich až do této chvíle drželo štěstí, nyní je opustilo. V Plzni, kde museli čekat na vlak, je totiž ve městě potkal Fuksův kolega z PS František Dolejš, který na ně upozornil StB. V Klatovech, kam z Plzně dorazili ve večerních hodinách, už na ně čekaly bezpečnostní orgány. Rudolfa Fuksu obstoupilo nedaleko nádraží šest mužů se samopaly, kteří ho odzbrojili a spoutali, stejně dopadl o pár vteřin později i Hejna. Následovaly kruté výslechy na StB, poté se vyšetřování ujaly orgány Velitelství vojenské zpravodajské služby. Pokud kdokoli doufal v relativní shovívavost představitelů komunistické moci v posuzování případu stále ještě ani ne 21letých mladíků, hluboce se mýlil. Rudolf Fuksa, který se podle jejich interpretace „cele oddal své nenávisti k zřízení, které usiluje o lepší život všeho lidstva, život zbavený těžké a beznadějné práce pro několik set rodin, vládnoucích imperialistickému světu“, neměl dostat další šanci k životu, byť by se odehrával jen za mřížemi lidově demokratického žaláře.

Státní soud Praha za předsednictví JUDr. Zdeňka Kalába a za intervence prokurátora JUDr. Jaroslava Dlouhého k tomu učinil první velký krok, když 12. března 1952 shledal oba vinnými ze zločinů zběhnutí (§ 273), velezrady (§ 78) a vyzvědačství (§ 86) a odsoudil Rudolfa Fuksu i jeho přítele k trestu smrti, propadnutí celého jmění, ztrátě občanských práv a vyloučení z vojska.[4] Další na tahu byl Nejvyšší soud, k němuž putovalo odvolání adeptů na smrt. Ten ústy JUDr. Malého (za generální prokuraturu zde byl JUDr. Čimbura) rozhodl 15. května 1952 o jeho zamítnutí. Moc nad životem a smrtí tak držel ve svých rukou prezident Klement Gottwald, který však milost neudělil. V předvečer popravy měl Rudolf Fuksa možnost napsat poslední dopisy (nebyly nikdy doručeny) a v cele smrti ho naposledy spatřili jeho blízcí. Druhý den, 9. srpna 1952, byl na příkaz prokurátora předveden v 5.06 pod šibenici pankrácké věznice, kde v 5.08 započala exekuce. V 5.10 kat informoval svého představeného o provedení „výkonu“ a v 5.18 přítomný lékař konstatoval Fuksovu smrt. Ostatky Rudolfa Fuksy a Jiřího Hejny pak putovaly do hromadného hrobu v Ďáblicích a příbuzným nebyly nikdy vydány.

Rudolf Fuksa byl 16. července 1990 rehabilitován Krajským soudem v Ústí nad Labem, který mu však ponechal zbytkový trest za zběhnutí. 11. listopadu 2008 mu ministryně obrany Vlasta Parkanová udělila vyznamenání Zlatá lípa in memoriam, které převzal jeho prasynovec Jindřich Šnýdl.