Pavol Kalinaj (1915–1951)

Pavol Kalinaj (archiv autora)

Pavol Kalinaj (14. 7. 1915 – 17. 2. 1951) se narodil v Bijacovcích, okres Levoča, v rodině Pavla a Anny Kalinajových, mezi čtyři sourozence. Otec zahynul v 1. světové válce a jeho matka se po válce podruhé vdala. Z tohoto manželství pocházel i jeho nevlastní bratr Jan Sekáč. Po absolvování šesti tříd lidové školy pracoval Pavol Kalinaj jako pacholek v Kolbaších, okres Levoča. V roce 1937 narukoval do Opavy k 15. pěšímu pluku na vojenskou prezenční službu, s vyznamenáním absolvoval poddůstojnickou školu a poté tři třídy měšťanské školy. Dvakrát byl raněn v bojích, nejdříve v pohraničí proti německé armádě v roce 1938 a podruhé proti maďarské armádě v roce 1939. Dne 1. listopadu 1939 nastoupil jako četník v Bratislavě, od 15. dubna 1940 působil na Hlavním velitelství policie, odkud byl propuštěn jako nespolehlivý 27. ledna 1942 pro důvodné podezření, že ukrýval židovské utečence. Pavol Kalinaj schovával před deportacemi pět, možná i více Židů a obstarával jim jídlo, oblečení a občanské legitimace, aby mohli žít pod jiným jménem, případně utéct. Zúčastnil se Slovenského národního povstání a od 1. února 1945 byl členem KSS. Oženil se s Klárou Klubertovou, učitelkou, s níž měl jedno dítě. Od roku 1946 pracoval až do svého zatčení dne 30. června 1949 v kanceláři na Místním velitelství SNB v Bratislavě.

V práci se seznámil s Bernardem Jaškem, který čerstvě nastoupil jako obsluha do dálnopisné ústředny a spolu s kolegou Pavlem Hajdinem ho přesvědčili, aby využil svého pracovního zařazení a získával informace o perzekucích namířených proti církvi. Ty pak prostřednictvím svého přítele Štefana Uhrína, přednosty sociálního oddělení na Pověřenectví dopravy, odevzdal během dvou návštěv biskupu trnavské apoštolské administratury Michalu Buzalkovi. Nejcennější informací bylo potvrzení účasti Státní bezpečnosti na sledování a odposlouchávání biskupské konference v Dolním Smokovci, které biskupové odhalili a konferenci přerušili. Kalinaj též informoval svého švagra, katolického kněze Štefana Kluberta,[1] o sledování jeho kolegů a dával mu číst kopie dálnopisů.

Pavol Kalinaj s Hajdinem předpokládali, že Bernard Jaško může být prozrazen, a proto ho nutili, aby odešel do Rakouska a veškeré informace odevzdal americké CIC. Jaško se k tomuto kroku nakonec odhodlal a podnikl vše potřebné, aby mohl bezpečně překročit hranice. Počínal si však velmi nezodpovědně, což pravděpodobně přispělo k jeho prozrazení. Nakonec mu přechod zařídil Pavol Hajdin, ale den před plánovaným útěkem se rozběhla dvoudenní zatýkací akce, při níž bylo zadrženo 22 lidí. Pavol Kalinaj měl již pět dní po zatčení polámaná žebra a léčil se s oboustranným zápalem ledvin a zápalem plic. Jeho zdravotní stav byl během celého období, které strávil ve vazbě, katastrofální.

V říjnu 1949 podal vrchní vojenský prokurátor Anton Rašla obžalobu proti skupině Bernard Jaško a spol. a ve dnech 4.–7. listopadu 1949 se konal v bratislavském Justičním paláci utajený proces pod vedením předsedy senátu Státního soudu pplk. Dr. Ladislava Breuera. Pavol Kalinaj, i když fyzicky v naprosto zbědovaném stavu, popřel před soudem všechna obvinění, což mu však v konečném důsledku nebylo nic platné. Rozsudek z 9. listopadu zněl trest smrti pro Bernarda Jaška a Pavla Kalinaje, 20 let vězení pro Pavla Hajdina, 18 pro Štefana Uhrína a 58 let pro další obžalované z 22členné vykonstruované skupiny.[2] Definitivní rozsudek vynesl po odvoláních senát Nejvyššího soudu pod vedením Eugena Wagnera v Praze 25. května 1950. Většině odsouzených zpřísnil tresty dohromady na 144 let vězení a potvrdil tresty smrti pro Jaška a Kalinaje. O možnosti udělení milosti pro odsouzence rozhodovala na zasedání 18. října 1950 na základě doporučení vedoucího prezidia Pověřenectví spravedlnosti Michala Gera[3] pětičlenná komise ve složení – ministr spravedlnosti Štefan Rais, jeho náměstek Karel Klos, ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva s náměstkem Karlem Švábem a velitel Státní bezpečnosti Osvald Závodský. Rozhodné vykonání rozsudků bylo podle komise nevyhnutelné, protože případné udělení milosti by mohla „reakce“ považovat za projev slabosti a ústupek.

Poprava Bernarda Jaška a Pavla Kalinaje proběhla 17. února 1951 v ranních hodinách ve 4.55 na nádvoří soudní věznice v Bratislavě. Zesláblého Pavla Kalinaje museli na popraviště vynést.

Dne 30. listopadu 1990 rozhodl Vyšší vojenský soud v Trenčíně o jejich rehabilitaci a 16. června 2004 jim prezident republiky udělil Řád Ľudovíta Štúra III. třídy in memoriam.

Vladimír Palko

Archivní dokumenty:

  1. Přijímací listina z 22.10.1949 (Státní archiv Bratislava)
  2. Zápis o poradě senátu Státního soudu o rozsudku z 9. 11. 1949 (Státní archiv Bratislava)
  3. Druhá část zápisu o poradě Státního soudu o rozsudku z 9. 11. 1949 (Státní archiv Bratislava)
  4. Část rozsudku Státního soudu z 9. 11. 1949 (Státní archiv Bratislava)
  5. Žádost Kláry Kalinajové o pozměnění rozsudku nad Pavlem Kalinajem z 10. 11. 1949 (Státní archiv Bratislava)
  6. Druhá část žádosti Kláry Kalinajové o pozměnění rozsudku nad Pavlem Kalinajem z 10. 11. 1949 (Státní archiv Bratislava)
  7. Třetí část žádosti Kláry Kalinajové o pozměnění rozsudku nad Pavlem Kalinajem z 10. 11. 1949 (Státní archiv Bratislava)
  8. Zápis o oznámení vykonání trestu smrti z 16.2.1951 (Státní archiv Bratislava)
  9. Zápis o vykonání trestu smrti z 17. 2. 1951 (Státní archiv Bratislava)

Prameny:

  • Štátny archív Bratislava
    • f. Štátny súd, Or III 269/49
  • A ÚPN Bratislava
    • f. Krajská správa ZNB S ŠtB Bratislava

Literatura:

  • PALKO, Vladimír: Bernard Jaško a spol. – Odpor proti komunizmu v Zbore národnej bezpečnosti, Ústav Pamäti národa, Bratislava 2006
  • LAZAR, Ján: Zoznamy obetí, In: Ed. František Mikloško – Peter Smolík – Gabriela Smolíková: Zločiny komunizmu na Slovensku 1948–1989, 2. zv., Vydavateľstvo Michala Vaška, Prešov 2001

[1] Š. Klubert byl v procesu Státním soudem v Bratislavě i Nejvyšším soudem v Praze osvobozen od všech obvinění.

[2] Skupina Bernard Jaško a spol. se skládala z tří na sobě nezávislých skupin. Rozsudek Státního soudu v Bratislavě obsahoval devět osvobozujících rozsudků, z nichž pak Nejvyšší soud čtyři zrušil.

[3] Michal Gero konzultoval případ také s veřejným žalobcem Jánem Feješem a předsedou Státního soudu Bratislava Karlem Bedrnou.