Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Pavel Valent (1914 – 1953)

Pavel Valent se narodil 27. července 1914 ve Zvoleně jako jeden z šesti sourozenců a absolvoval tu pět tříd lidové školy a tři školy měšťanské. Odbornou kovovýrobní školu v Banské Bystrici ukončil v roce 1935 a do roku 1936, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu u třetího leteckého pluku v Piešťanech, pracoval jako rysovač. Po ukončení základního výcviku byl převelen do Nitry, kde navštěvoval leteckou školu. Po nehodě s cvičným letadlem jej přeřadili do vojenského leteckého skladu. Od února do května 1939 pracoval ve Státním telegrafickém úřadě ve Zvoleně a poté odešel na ministerstvo dopravy a veřejných prací, kde stavěl vysílače a dělal u nich dozor. V roce 1946 byl zaměstnán v Radiotechnickém úřadě v Bratislavě. Do Státní bezpečnosti vstoupil 1. prosince 1948 a byl přidělen k radioelektrické službě v Bratislavě. V srpnu 1949 jej přeřadili do technického oddělení a v roce 1950 na Pověřenictví vnitra, odbor StB, po organizační změně na Krajské velitelství StB, kde působil ve funkci skladníka až do svého zatčení. Byl ženat s Margitou Valentovou, rozenou Dankovou, s níž měl tři děti. Za první Slovenské republiky byl členem Hlinkovy slovenské lidové strany a Hlinkových gard, od dubna 1948 pak Komunistické strany Slovenska a ROH.

V květnu 1951 pomohl Pavel Valent svému kolegovi ze Sboru národní bezpečnosti, Pavlu Kesegovi, utéct přes suchou hranici v oblasti Pečenského lesa do Rakouska. Pomoc mu rovněž poskytl hajný Štefan Mindák, který s Valentem a dalšími příslušníky StB v této oblasti chodil na lov. Poté ho o podobnou službu požádal švagr Vojtech Danko s tím, že by s ním uprchli i jeho přátelé Juraj Ponický a manželé Šubertovci. Ti před nástupem komunistické diktatury vlastnili cihelnu, a režim je proto pronásledoval. Pavel Valent, který s dalším riskantním přechodem nejdříve nesouhlasil, se nechal přemluvit svou manželkou a 4. prosince 1951 utekli Rudolf Šubert, jeho manželka a Vojtěch Danko do Rakouska. Pavel Valent, ozbrojený kulovnicí, osobně přestříhal dráty a ujistil se, že jeho švagr s přáteli bezpečně přešli na rakouskou stranu. Juraj Ponický si útěk na poslední chvíli rozmyslel.

Nečekal dlouho a už 4. ledna 1952 se tento bývalý vlastník cihelny, režimem pronásledovaný za údajné sabotování rozpisu kontingentů a pětiletého plánu, ohlásil Valentovu tchánovi Gabrielu Dankovi. Ten Ponickému dohodl s Pavlem Valentem schůzku v bratislavské restauraci Avion, na niž ho také 9. ledna 1952 doprovodil. Valent a Ponický odešli z restaurace do Petržalky a z Hradské (Vídeňská cesta) mu Valent ukázal, kterým směrem má jít. Předpokládal, že v tom prostoru nebudou žádné hlídky, protože hajný Mindák je měl svolat k sobě do hájovny na karty. Valent po návratu do města obstaral Ponickému kleště na dráty a obdržel od něj částku 18 000 Kčs. Vpodvečer ho znovu doprovodil na konec Hradské a nasměroval ho k hranici. Asi po padesáti, možná po sto metrech Juraje Ponického zadržela hlídka Pohraniční stráže, Valenta nezpozorovala. Ten však zaslechl výkřiky hlídky: „Stůj!“ a pochopil, že Ponickému jeho útěk nevyšel.

Valent informoval o neúspěšném útěku Gabriela Danka a předložil mu návrh na útěk. Danko však uprchnout nehodlal a sám Valent od této možnosti rovněž upustil. Naděje, že Ponický neprozradí, kdo mu při útěku pomáhal, žila pět dní – 14. ledna 1952 byl Valent zatčen. Ve vyšetřovací vazbě mu k obvinění z velezrady a vyzvědačství přibylo i další – navádění k vraždě. Štefan Mindák totiž ve své výpovědi Státní bezpečnosti uvedl, že Valent při lovu na adresu svých dvou kolegů z StB, kteří chtěli Mindákovi zakázat vstup do hraničního pásma, prohlásil, že by je na jeho místě zastřelil a zahrabal.

Vyšetřovací vazba se pro Valentovy změnila v peklo. Margitě Valentové podle jejích vzpomínek, které vyšly v roce 2007 v tisku, po jednom výslechu ukázali pro výstrahu jejího manžela, v poutech a zbitého. Ji samotnou vyslýchali čtyři dny v kuse, bili ji a posílali do korekce. Pavel Valent se jednou neúspěšně pokusil utéct vylomeným oknem. Poté si ze zoufalství propíchl nohu rezavým hřebíkem, dostal otravu krve a museli mu ji amputovat. Také další odsouzenci byli brutálně biti, přičemž měli zakryté oči páskou nebo utěrkou. Nikdy je nemlátili ti vyšetřovatelé, které by později mohli identifikovat.

Na základě žaloby státního prokurátora Jána Feješe dne 11. září 1952 senát Státního soudu v Bratislavě pod vedením Ľudevíta Petráše odsoudil Pavla Valenta k trestu smrti. Margitu Valentovou, Gabriela Danka, Imricha Danka (syn G. Danka), Štefana Mindáka, Pavla Poláka (kolega P. Valenta, u něhož zjišťoval možnost útěku přes řeku Moravu) a Juraje Ponického uznal vinnými z velezrady. M. Valentovou odsoudil na doživotí a ostatní dohromady na 51 let vězení.

Senát Nejvyššího soudu (předsedal mu Eugen Wagner) uznal za částečně opodstatněné pouze odvolání Margity Valentové, které snížil trest doživotního vězení na 20 let za mřížemi s odůvodněním, že je matkou tří dětí, a doživotní trest je proto přílíš přísný (sic). Ostatní rozsudky nižší instance senát potvrdil.

Pavel Valent byl popraven dne 28. března 1953 v časných ranních hodinách a jeho poslední slova byla: „Sbohem, drahé děti, sbohem, Gitka.“