Narodil se 26. listopadu 1923 v rodině rolníka v Perečíně na Podkarpatské Rusi. Když v roce 1938 dokončil třetí třídu měšťanky, chtěl nastoupit na obchodní akademii, ale vlivem dramatických událostí doby byla většina tamních škol postupně uzavřena. Po maďarské okupaci zbytku Podkarpatské Rusi v březnu 1939 musel stejně jako většina jeho vrstevníků nastoupit do mládežnických oddílů Levente, kde prodělal základní vojenský výcvik. Právě kvůli persekuci Rusínů v této organizaci se společně s dvěma přáteli rozhodl 18. května 1940 pro útěk do Sovětského svazu. U Libochorky je však zadrželi sovětští pohraničníci a přes několik menších věznic doputovali do sběrného tábora Skolje, kde strávili dva měsíce v dřevěných konírnách. Přitom je vyšetřovala i NKVD. Poté je odvezli přes město Strij do věznice v Umani, kde je drželi do září 1940, a pak je eskortovali v „dobytčácích“ na Donbas do Starobělska, kde v bývalém místním klášteře čekali na rozsudek. Za ilegální přechod hranic byl Jacko 26. listopadu 1940 odsouzen ke třem letům nápravněpracovního tábora. Do transportu měl nastoupit již v prosinci 1940, ale protože ještě nedosáhl věku 18 let, byl prozatím vyškrtnut. Všechny nezletilé místo toho odvezli do Artymovska a následně do vězení v Charkově, odkud již jako zletilý „odcestoval“ 7. února 1941 s železničním transportem, který po více než třech týdnech dorazil do „nápravněpracovního“ střediska Uchta. Během následujícího roku a půl prošel několika místními lágry a pracoval převážně na stavbě železniční trati. V roce 1942 se vězněným československým státním příslušníkům naskytla příležitost vstoupit do vznikající Československé vojenské jednotky v SSSR, ale až koncem roku začaly odjíždět jejich první transporty i z Uchty. Protože však Jacko krátce předtím prodělal oboustranný zápal plic, po němž vážil 42,5 kilogramu, zatím v Uchtě zůstal. Když se v táboře s mírnějším režimem zotavil, odjel 27. dubna 1943 do Buzuluku, kde byl 26. července 1943 odveden. Nejdříve absolvoval základní a následně ještě spojařský výcvik. Poté byl jako spojař zařazen k dělostřelectvu a zúčastnil se bojů o Kyjev, poté o Bílou Cerkev, kde byl poprvé těžce raněn. Podruhé byl raněn 15. září 1944 na přístupech k Dukelskému průsmyku. Po válce se vzhledem ke svým zkušenostem se sovětským režimem rozhodl zůstat v Československu a nevrátil se na Podkarpatskou Rus. Po odchodu z armády v lednu 1946 nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti a až do důchodu sloužil na různých místech v jižních a západních Čechách. V roce 1947 se oženil a od té doby žil ve Zdíkově u Vimperka.