Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Pavel Babík (26. 1. 1924 – 30. 1. 1953)

Narodil se v Rosině v okrese Žilina, v rodině malorolníka. Obchodníkem se nevyučil, protože z obchodu, v němž byl na praxi, smyl nápis „jüdisches Geschaft“. Propustili ho, a tak odešel do německého Schleisingu, kde získal práci v hospodářství. Tam byl do listopadu 1942 a na jaře 1943 si našel zaměstnání v žilinské celulózce Celulosa, kde setrval až do vypuknutí Slovenského národního povstání. Účastnil se sabotáže, v jejímž rámci vypouštěl z vagonu chlor. Přitom se však přiotrávil a musel být na čtyři dny hospitalizován. Vyšetřování ho však zbavilo obvinění a on se vrátil do zaměstnání. V polovině dubna 1945 přešel s partyzánským oddílem mjr. Popova k československé brigádě, se kterou postupoval až do Prahy, odkud se koncem května vrátil na Slovensko do rodné Rosiny, kde dva měsíce sloužil v milici. Poté odešel do Byšice v okresu Mělník, kde pracoval jako dělník v továrně na polévkové koření Graf. Dne 1. října 1945 nastoupil vojenskou prezenční službu u 2. tankové brigády ve Svitavách. V lednu 1946 jej přeložili do průzkumnické školy v Moravské Třebové a po jejím absolvování byl od 15. dubna 1946 až do podzimu téhož roku nasazen proti Ukrajinské povstalecké armádě na východním Slovensku. Po ukončení vojenské prezenční služby se znovu vrátil do žilinské Celulosy, ale zároveň si podal žádost o přijetí k Finanční správě. Ta byla v důsledku nedostatku volných míst zamítnuta a jeho žádost postoupena Sboru národní bezpečnosti. Pavel Babík tedy nakonec 3. prosince 1947 nastoupil do základního kursu SNB v Rožňavě a po jeho ukončení byl převelen do Petržalky, kde sloužil až do svého útěku ve funkci vedoucího jídelny. Do KSČ vstoupil v roce 1948.

Důvody, proč se Pavel Babík rozhodl utéct do zahraničí, byly dva. Prvním byla jeho touha žít ve Spojených státech amerických, odkud mu pravidelně psal jeho strýc Andrej Kováčik a vyzýval ho, aby za ním přijel. Bratranec Štefan Babík, který pro změnu bydlel v Londýně, ho zase lákal do Velké Británie. Druhým důvodem byly Babíkovy problémy v soukromém životě. Útěk si naplánoval s přítelkyní Vilmou Šlagorovou, která řekla svým rodičům, že zatímco Babík nastoupí jako vedoucí lyžařského kursu v Tatrách, ona zůstane u jeho rodičů v Rosině. Babík zase oznámil zástupci velitele, že odjíždí na služební cestu do Pezinku, kde nakoupí maso pro kuchyň. Se dvěma kufry odcestovali 27. října 1950 do Aše, kde žil Babíkův bratranec Gustáv Turčan. Ten jim poradil, kudy se nejlépe dostanou přes hranici. Po jejím úspěšném přechodu se 30. října 1950 přihlásili na policii, kde s nimi sepsali krátký protokol, a pak byli převezeni do Selbu na CIC, kde Babíkovi odebrali zbraň a náboje. Následně odešli do Hofu, kde od něj Šlagorovou jako civilistku oddělili, a on sám pokračoval na vojenské velitelství do Straubingu, kde byl vyslýchán. Po čtyřech dnech jej převezli do Řezna, opět na CIC, kde zopakoval svou výpověď. Americkou kontrarozvědku zajímaly hlavně odpovědi týkající se zabezpečení hraničního pásma v Petržalce. Po výsleších byl odeslán do uprchlického tábora Valka poblíž Norimberku, kde ho znovu vyslechl vyšetřovatel Rudolf Bittner, kterému později díky tomu, že ovládal německý jazyk a psaní na stroji, začal pomáhat s výslechy uprchlíků z ČSR. Babík však nechtěl skončit u kancelářské práce, a 26. ledna 1951 proto nastoupil v hodnosti poručíka do zpravodajského oddělení vznikající evropské armády, která byla projektem Evropského obranného společenství. Projekt však zanikl po schválení Pařížských dohod v roce 1954, jež umožnily Spolkové republice Německo vstup do NATO. Babík absolvoval třítýdenní zpravodajský kurs, který se však vlastní zpravodajské práci dostatečně nevěnoval. Na kursu prošel základní instruktáží o tom, jak získávat lidi ke spolupráci a jak zakládat podzemní hnutí. Do ČSR se vrátil 24. dubna 1951 po přechodu hranice v oblasti Aše v novém obleku, s padělanými doklady[1], s hotovostí 20 000 Kčs a vyzbrojen pistolí Mauser Werke ráže 7.65 mm se dvěma zásobníky. Úkoly měl tři: během 5–6 týdnů najít spolehlivé místo pro umístění vysílače na Slovensku, nejlépe v Tatrách, najít spolehlivé osoby na východě Slovenska a na trati Bratislava – Žilina – Košice, u nichž by se v případě potřeby mohli ukrýt diverzanti a agenti, a najít spolehlivého radiotelegrafistu, který by v případě potřeby mohl být vyškolen instruktorem vyslaným z Německa.

Po příchodu do Aše Babík zjistil, že jeho bratranec Gustáv Turčan už v Aši nebydlí, a ani druhý den se mu nepodařilo navázat s ním kontakt[2]. Třetí den se proto vydal na cestu do vnitrozemí, ale zcela nelogicky vyrazil pěšky. Zabloudil však v lese, kde ho zadržela hlídka Pohraniční stráže.

Vyšetřovatelé StB se Babíka ptali na všechny důstojníky CIC, vyšetřovatele a instruktory, s nimiž přišel do styku. Pavel Babík stále měnil své výpovědi – bylo s ním sepsáno devět různých protokolů – ale nakonec ho zlomili a Babík posloužil jako další odstrašující příklad pro bezpečnostní složky. Státní soud v Praze (předseda senátu Dr. Otakar Balaš) ho dne 23. února 1952 uznal vinným ze spáchání zločinů velezrady a vyzvědačství a odsoudil ho k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu pod vedením Dr. Michala a za asistence prokurátora Emanuela Čimbury dne 2. dubna 1952 rozsudek první instance potvrdil.

Pavel Babík byl popraven v Praze 30. ledna 1953.