Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » JUDr. Oldřich Pecl (1903–1950)

Oldřich Pecl pocházel z Bohuslavic u Kyjova, kde se narodil dne 14. 9. 1903 v rodině venkovského učitele Františka Pecla. Jeho matka Alžběta, rozená Weisshammerová, vedla domácnost a starala se o výchovu Oldřicha a jeho bratra Jaroslava. Sociální poměry rodiny byly skromné v důsledku poměrně brzké smrti otce, přesto se oběma synům podařilo vystudovat. Oldřich, který byl od mládí velmi zvídavý a vnímavý k veřejnému a politickému dění, studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, musel však studium několikrát přerušit. Kromě finančních problémů rodiny po otcově smrti Oldřicha odváděla od studia i převratná doba po skončení první světové války, plná nadějí a vlasteneckého nadšení. Teprve patnáctiletý, avšak národně uvědomělý gymnazista se v listopadu 1918 dobrovolně přihlásil do vznikající československé armády a zúčastnil se obsazování Opavy. Do závěrečného období Peclova studia spadá počátek jeho dlouholetého přátelství se Závišem Kalandrou, obdivujícím proletářskou revoluci a kulturu. Ten zprostředkoval Peclovi komunistické myšlenky, společně pak vydávali levicově zaměřený studentský časopis. Oba přátelé odmaturovali v r. 1921. K dalšímu studiu si vybrali Karlovu univerzitu (Pecl právnickou fakultu), kde působili ve vedení Komunistické studentské frakce známé pod zkratkou Kostufra. Po ukončení studia se jejich ideové cesty rozešly. Kalandra se orientoval na kulturní frontu (členství v Levé frontě a v surrealistickém hnutí), publicistiku, historii a nadále se angažoval mezi intelektuály vyznávajícími marxismus (nutno však podotknout, že byl velmi kritický k uskutečňování komunistické utopie v Sovětském Rusku a pranýřoval v tisku stalinistický teror). Oldřich Pecl se věnoval advokacii a podnikání v oboru obchod se starožitnostmi. Tento způsob života ho orientoval k politickému realismu a záhy opustil mladické poblouznění komunismem. Brzy se vyšvihl mezi zámožné lidi. Ve své právnické i obchodnické praxi neváhal postupovat velmi razantně, což mu v třicátých letech přineslo i jisté problémy se zákonem. Současně prožíval krach prvního manželství. Lidsky úspěšnější etapu života pro něj znamenala doba předválečná. V roce 1939 se oženil se sestrou jugoslávského diplomata Ankicou Miličovou. Jednalo se o vzdělanou ženu s literárními ambicemi pocházející ze srbské jazykové oblasti (narozena v Sarajevu v původně statkářské rodině, posléze působící i v bankovnictví a důlním podnikání). O. Pecl se začal též zajímat o podnikání v oboru těžebním a díky finančním prostředkům, které do manželství vložila Ankica, získal rozhodující vlastnický podíl v dole Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic. Zdejší antracit patřil podle dobových odborných posudků k nejkvalitnějším na světě, avšak geologické poměry nebyly efektivní těžbě příznivé. Se svým společníkem Ing. Janečkem z Prahy založil O. Pecl Kontinentální společnost SMO Etna se sídlem v Bratislavě. Tento krok si vyžádaly poměry po obsazení českých a moravských částí republiky a vytvoření protektorátu. Na společnost se pohlíželo jako na zahraniční, což po většinu války umožňovalo jejím majitelům relativní samostatnost v podnikání. Starosti s podnikáním však Peclovi nebránily zapojit se do rezistence proti okupačnímu režimu. Spolupracoval se skupinou spisovatele a pozdějšího diplomata Zdeňka Němečka (společně s Jílovským, Ing. Holmanem a dalšími) a využíval svých kontaktů na protektorátním úřadu pro pracovní nasazení k získávání cenných zpráv o mobilizaci pracovních sil. Ty poté předával pomocí prostředníků londýnské emigraci k dalšímu využití.

Po válce se O. Pecl jako mnoho dalších podnikatelů střetl s důsledky socializačního Košického programu: v roce 1945 byl jeho důl znárodněn. Těžba zde byla záhy zastavena a technické vybavení pořízené za Peclova spoluvlastnictví z dolu odvezeno. Pecl v té době pracoval v právním oddělení firmy obchodující s lékařskými přístroji v Praze. Po většinu života byl nestraník, avšak situace před a po únoru 1948 ho přivedla mezi podporovatele a spolupracovníky národně socialistické strany. Názorově byl blízký zejména poslankyni Antonii Kleinerové (dokonce jí dočasně poskytl ubytování v Řevnicích, kde pravidelně trávil s manželkou letní měsíce). Díky kontaktům své manželky a jejího bratra diplomata se často stýkal s jugoslávskou komunitou a s diplomatickou obcí v Praze, měl přehled o mezinárodní situaci. Činitelé národně socialistické strany získali v O. Peclovi odborníka na právní a hospodářské otázky a samostatně myslícího ideologa (byl autorem koncepce nové ideologie strany). V některých bodech se rozcházel s Dr. Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem (zejména v názoru na možnost brzkého sjednocení všech opozičních sil na jednotné politické platformě). V podmínkách sílící informační izolace pokládal za nezbytné udržovat kontakt s představiteli poúnorové emigrace a nezkresleně zpravovat svět o situaci v zemi včetně hospodářských problémů, sílícího sovětského tlaku na kolektivizaci v zemědělství, drancování surovin (uranová ruda), tažení proti církvím a věřícím vůbec či o prvních politických procesech. Šlo v podstatě o nezávislé žurnalistické zprávy, které zpracovával na základě informací jeho známých, A. Kleinerové nebo Z. Kalandry, kteří dosud nebyli „vyakčněni“ z různých úřadů a ministerstev (např. ze Svazu průmyslu), nebo je čerpal z domácího tisku. Peclovi je ve spoluautorství přisuzováno také Memorandum čsl. demokratické opozice, zaslané na podzim r. 1949 mezinárodní konferenci velvyslanců USA s cílem upozornit na poměry v Československu, na existenci a záměry čs. politické opozice. Zejména tento dokument, demaskující gottwaldovský režim na celosvětovém fóru, se „trefil do černého“. Později při vyšetřování StB právě uvedená činnost poslouží jako „důkazní materiál“ pro obvinění ze špionáže. O. Pecla obviní z odeslání přibližně stovky takovýchto „agenturních“ zpráv např. prostřednictvím agentury United Press, rovněž mu přitíží kontakty se Závišem Kalandrou, „trockistickým odpadlíkem“.

Oldřich Pecl byl zatčen 8. 11. 1949, jeho manželka Ankica přesně o měsíc později. V průběhu těžkého vyšetřování byl vmanipulován do schématu největšího propagandistického procesu, pečlivě naplánovaného s pomocí sovětských poradců jako divadlo. Cílem procesu bylo zdiskreditovat domácí opozici, československou emigraci a diplomaty ze západních demokratických zemí. Strůjcům procesu přišly vhod i jeho rodinné jugoslávské kontakty: byla mu určena role podporovatele „zrádného titoismu“. V jednom ze svých posledních dopisů Radě svobodného Československa z 15. 10. 1949 prorocky uvedl: „Proslýchá se…, že se i zde chystají monstre-procesy... Z každého procesu zůstane nějaký osten v duši národa. Bude třeba se již předem připravovat na tyto procesy a ukázat, co komunisté sledují.“

K dalšímu odhalování komunistické propagandy a teroru už O. Peclovi nezbyl čas. Byl obviněn ze zločinu velezrady podle § 1 odst. 2 pís. a, b, c zákona 231/48 Sb. na ochranu republiky a ze zločinu vyzvědačství podle § 5, odst. 1 a 2 pís. c téhož zákona. V soudním procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. 5.–8. 6. 1950 jej spolu s Dr. Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou odsoudil Státní soud k trestu smrti. Dne 24. června byla odvolání všech odsouzených proti trestu smrti zamítnuta. K výkonu trestu na O. Peclovi došlo 27. června 1950 kolem páté hodiny ranní. Jeho poslední přání, aby mu umožnili rozmluvu s manželkou, nebylo splněno.

Nervově nemocná Ankica, zadržovaná doslova pár desítek metrů od popraviště, se o smrti svého manžela dozvěděla velmi nešetrně až o více než čtvrt roku později. Její vyšetřování nevedlo k prokázání žádné „zrádcovské podpory titovštiny“. Dne 14. 2. 1951 byla A. Peclová-Milič vyhoštěna z republiky v prostoru Českých Velenic v okr. Třeboň. Jejího manžela rehabilitovali spolu s ostatními oběťmi procesu se „záškodnickým centrem“ až po listopadu 1998. Úsilí dosáhnout pro všechny odsouzené spravedlnosti, započaté v období Pražského jara, narazilo na obstrukce policejního i justičního aparátu. Z r. 1973 se dochoval rozbor Ministerstva vnitra se závěrem: „Materiály … nalezené při zatčení dr. Pecla v objektu jeho vily v Řevnicích … tvořily svým obsahem státní tajemství zvláště důležité. Zejména „MEMORANDUM“ tzv. čs. opozice … je třeba posuzovat … ve velmi vyhraněné mezinárodní situaci, projevující se mj. v ostré činnosti kapitalistických rozvědek proti ČSSR.“