Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Miroslav Sýkora (1923–1951)

Miroslav Sýkora se narodil 13. 3. 1923 v Paskově (obec mezi Frýdkem-Místkem a Ostravou). Jeho otec Rudolf se sňatkem s Barborou (v některých dokumentech je uváděna i jako Berta) Janečkovou přiženil do dobře zavedeného podniku na výrobu sodovek (provozován rodem Janečkových od roku 1868). Janečkovi měli pouze dcery, Rudolf Sýkora tedy převzal vedení sodovkárny roku 1928. Kromě ní patřilo Sýkorovým ještě zemědělské hospodářství.

Vzdělávání a první profesní zkušenosti Miroslava a jeho mladšího bratra Zdeňka (1924) naznačují, že rodina směřovala staršího syna k převzetí sodovkárny a mladšího k tomu, aby se uplatnil na statku. Miroslav absolvoval pět tříd obecné školy, čtyři třídy reálného gymnázia v Ostravě-Přívoze a poté přestoupil na obchodní akademii, kde odmaturoval. První zaměstnání si našel jako účetní u firmy Šenovský a spol. v Ostravě (1943), později zastával tuto pozici ve firmě Bohumila Sýkory obchodující nábytkem a dále ve firmě Vilém Kleg a vdova, výroba nábytku (1948). Kromě nábytku obchodoval úspěšně s dalším zbožím. V roce 1944 se oženil s Marií Fetterovou a v roce 1945 se jim narodila dcera Alena.

Postoje a názory M. Sýkory do jisté míry utvářelo i členství v národně socialistické straně (před válkou), v Sokole a přesvědčení o neudržitelnosti režimu založeného na komunistické ideologii. S „lidovým pojetím práva“ učinil trpké zkušenosti brzy po válce (opakovaná udání ze styků s gestapem, osvobozen pro nedostatek důkazů). Svými názory se netajil, což k němu na podzim roku 1948 upoutalo pozornost propuštěného policisty Jana Buchala, rozporuplné osobnosti přesvědčené o nezbytnosti protikomunistického odporu. Znali se od roku 1943, kdy je spojil Sýkorův obchodní zájem o automobily (Buchal byl vyučený automechanik). V roce 1948 šlo o zprostředkování odchodu do emigrace. Miroslav Sýkora pomohl v létě 1948 utéct do Rakouska rodině s malými dětmi, Jan Buchal zřejmě doufal, že se Sýkorovou pomocí se mu po dvou neúspěšných pokusech konečně podaří republiku opustit. Ani s převaděčem z okruhu známých M. Sýkory však neměl štěstí, narazil na pohraniční hlídku a jen s obtížemi se mu podařilo uniknout zatčení. J. Buchal začal intenzivně získávat podobně smýšlející muže pro plánovaný odboj na Ostravsku. M. Sýkora se při zasvěcování do idealistických Buchalových plánů povstání s podporou místních posádek, příslušníků SNB a letců, které měla zajistit zahraniční politická emigrace (věc s realitou stěží slučitelná), nejprve nedokázal zdržet kritiky. Pak ale začal sondovat, kdo by takové akce podpořil, mezi svými známými. Několik osob skutečně kontaktoval (E. Pěgřimka z ostravského poštovního úřadu, Fr. Gříška vedoucího autoparku pošt). Obchodní cesty do Prahy spojoval s předáváním Buchalových zpráv J. Novotné, spolupracovnici národního socialisty Fr. Přeučila z nakladatelství Pamír, kteří měli mít spojení s politiky v emigraci. Od dubna roku 1949 se Buchal a jeho přátelé stále více zaplétali do hry, v níž karty rozdávala StB informovaná spolehlivým agentem K. Košařem/Kvapilem. Vyvrcholením „akce Bezkyd“ bylo setkání J. Buchala s údajným zástupcem odboje z Prahy (další agent StB) na chatě Martiňák v Beskydech. M. Sýkora se této akce zúčastnil jako řidič, do jednání však nezasahoval. Pražský agent vystupující pod krycím jménem „Jarda“ sehrál svoji roli dobře, získal od mužů z „ostravské skupiny“ údaje o plánech „puče“ a „budování ilegální sítě“. Od této chvíle se StB zaměřila na shromažďování listinných a věcných důkazů proti konkrétním osobám.

Hra skončila zatýkáním ve dnech 25.–26. 10. 1949 (22 zatčených), které pokračovalo do jara 1950. Do série procesů, jež měly veřejnosti předvést „nebývalý rozsah spiknutí proti republice na Ostravsku“, byly zataženy desítky nevinných lidí. M. Sýkorovi byl navrhován trest smrti již v dubnu 1950 (viz přílohy č. 5, 6 – obviněn ze zločinu velezrady podle § 1, zákona č. 231/48 Sb., na ochranu republiky, dále ze zločinu vyzvědačství podle § 5 téhož zákona). Proces se konal ve dnech 24.–27. 7. 1950 v Čapkově sokolovně v Ostravě (zajištění široké účasti veřejnosti). Padly čtyři rozsudky smrti (Miroslav Sýkora, Miloš Morávek, Josef Polomský a Ladislav Ceé).

Rozsudek nad Miroslavem Sýkorou byl vykonán v krajské soudní věznici v Ostravě 1. 8. 1951 v půl šesté ráno. Popravy začaly ve čtyři hodiny a pokračovaly v půlhodinových intervalech, Miroslav Sýkora přišel na řadu jako poslední.

Rodina Sýkorova byla postižena důkladně, zatčení se nevyhnuli otec Rudolf ani bratr Zdeněk. Přestože o aktivitách M. Sýkory prakticky nebyli informováni, StB bez rozpaků „prokázala“ jejich účast na spiknutí ukrýváním vojenské pušky, automatické pistole, osmi granátů a nábojů, které měl M. Sýkora odcizit v době výkonu prezenční vojenské služby v roce 1948. Motiv pro tvrdý postih celé rodiny: sodovkárna Sýkorových v Paskově prosperovala, její modernizace započatá brzy po válce byla před dokončením. Vyvlastnění rodinného podniku osobám odsouzeným za „těžké zločiny“ bylo v tehdejší fanatické atmosféře tak snadné.