Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Miloslav Pospíšil (1918–1951)

Miloslav Pospíšil se narodil 6. srpna 1918 v Bystřici pod Hostýnem (někdejší okres Kroměříž). Jeho otec, Silvestr Pospíšil, byl dělník Vítkovických železáren, matka Antonie, rozená Janečková, pocházela z rodiny drobných domkářů. Miloslav byl nejstarší ze tří synů.[1] Otec zemřel již v roce 1937. Nejmladšímu z bratrů bylo tehdy teprve pět let, a ovdovělá matka Miloslava Pospíšila se proto podruhé provdala. Otčím, rovněž dělník, Antonín Švehla, se k nové rodině nastěhoval do jejich tehdejšího bydliště ve Chvalčově. Miloslav vychodil šest tříd obecné školy a vyučil se kamenosochařem v Bystřici pod Hostýnem. Jeho prvním zaměstnavatelem byla firma Laušman v Brně. Zde se však zdržel pouze jeden rok a do svého nástupu k prezenční vojenské službě vystřídal několik dalších zaměstnání. Po třech týdnech v armádě přišel osudný 15. březen 1939 a Miloslav Pospíšil musel místo obrany vlasti demobilizovat.

Již na podzim téhož roku byl totálně nasazen na práci do Německa, kde pracoval převážně na stavbách v Berlíně a v Norimberku. V roce 1942 jej v Norimberku zatklo gestapo za sabotáže a poté byl opakovaně vězněn v různých trestních táborech až do roku 1944, kdy se mu při zmatku vyvolaném spojeneckým náletem podařilo uprchnout a vrátit se na Hostýnsko. Doma se z opatrnosti dlouho nezdržel a zamířil do hor k partyzánům.[2]

Dva měsíce po skončení války se Miloslav Pospíšil rozhodl vrátit k mírovému způsobu života a usadil se v Odrách, kde převzal uprázdněnou kamenosochařskou živnost (zřejmě po internovaném německém majiteli). Tu vedl do jara 1948, kdy začal mít potíže s ONV v Opavě. Pospíšil byl pravděpodobně podezírán z přílišné podnikavosti a ze svérázného pojetí pravomocí národního správce kamenické živnosti. V dubnu 1948 o správu živnosti definitivně přišel. Tehdy se spojil s dalšími třemi živnostníky nespokojenými s poúnorovými podmínkami pro živnostenské podnikání[3] a společně se pokusili odejít za hranice. Dostali se však pouze do Olomouce, kde je zadržela hlídka SNB. Při vší smůle měli štěstí: v té době se ještě nedokonané pokusy posuzovaly poměrně mírně a všichni čtyři dostali po necelých dvou měsících vyšetřovací vazby 22. června 1948 prezidentskou milost. Nějakou dobu se zdálo, že se Miloslav Pospíšil smířil s novými poměry a rozhodl se usadit. Našel si práci v kamenictví u jistého Šturce ve Vítkově a poté v Dřevohosticích a dokonce se oženil s Aurélií Pašovou. Nebyl však „rodinný typ“; manželské soužití dostalo po několika měsících vážné trhliny. Pospíšila v téže době znovu dostihla minulost. Tentokrát šlo o udání, že neodevzdal zbraně ukrývané z partyzánských časů. Následovalo nové vyšetřování na stanici SNB v Dřevohosticích, při němž čelil výhrůžkám, že může očekávat trest nejméně patnáct let.

Bezvýchodnou situaci se rozhodl řešit odchodem z domova. Nejprve se ukrýval u bratra Josefa a později u rodiny Střílkových ve Vičanově. Záhy zjistil, že v podobné situace se ocitl jeho známý z partyzánských časů Vlastimil Perutka a lesní dělník z Vičanova Ladislav Pala. Společně se ukrývali v prověřených horských skrýších z válečné doby a prostřednictvím obchodníka z Rajnochovic Ladislava Smékala se napojili na odbojovou skupinu zorganizovanou rajnochovickými muži[4] a známou pod názvem „Hory Hostýnské“. Počátky Pospíšilovy činnosti připomínají podle některých dokumentů „místní variace na jánošíkovské téma“. Například po „zabavení“ 173 tisíc Kč z kampeličky v Blazicích dne 16. prosince 1950 rozdal většinu prostředků svým podporovatelům nebo rodinám, jejichž živitelé byli ve vyšetřovací vazbě za protistátní činnost nebo na útěku z ní (zdokumentováno v seznamu, který sestavili vyšetřovatelé po Pospíšilově zatčení při pátrání, kam poměrně velká částka zmizela). Připisovala se mu též série nočních útoků, které měly za cíl zastrašit místní komunistické funkcionáře a osoby podezřelé ze spolupráce s bezpečností. Po několika zátazích na úkryty členů „Hor Hostýnských“ soustředil Miloslav Pospíšil zbytky jejich členů a na jaře roku 1950 je převedl na sever Moravy. To už se za ním marně honily po Hostýnských vrších spojené síly bezpečnostních oddílů z Uherského Hradiště i Gottwaldova posílené o milicionáře z největší místní nábytkářské továrny Thonet (podle pozdějších hlášení o neúspěšné pátrací akci z operativních svazků připojených k vyšetřovacímu spisu M. Pospíšil a spol.). Záhy však zjistili, že i zde jsou jim bezpečnostní orgány v patách, a proto se vrátili na Hostýnsko, kde přece jen měli stabilnější zázemí a podporu místních obyvatel. Bezpečnost v té době již po celém regionu „zpracovala“ informátory a záhy zjistila, že „Pospíšilova teroristická banda“ se opět nachází v domovském kraji. StB se odhodlala k další akci: získala pro ni Antonína Bardinu, hostinského z Bystřice pod Hostýnem, u něhož existovala naděje, že mu Pospíšil bude jako spolubojovníkovi z partyzánských dob důvěřovat.[5] Pospíšil však byl opatrný a dostavil se na místo setkání s Bardinou zajištěn dvěma společníky. Předem prozkoumal terén, zjistil, že jde o past, a proto vyprovokoval příslušníky ke střelbě. Výsledkem chaotické přestřelky v nepřehledném terénu byl Pospíšilův útěk a smrtelné zranění vrchního strážmistra Vincence Šimčáka. Šimčákova smrt byla následně náležitě propagandisticky využita a stíhání Pospíšila a jeho lidí získalo na intenzitě.[6] Pospíšil se pak neúspěšně pokusil v doprovodu bývalého příslušníka SNB Vladimíra Rajnocha a Ladislava Paly překročit hranice na Šumavě. Smyčka kolem zbytku jeho lidí se zatahovala.

Počátkem února 1951 se proto vypravil na cestu na Slovensko s nadějí, že se mu tam podaří spojit s místními lidmi v odboji a najít v horách způsob, jak se zbytkem své skupiny přežít.[7] Tentokrát jej však jeho schopnost odhalit nástrahy pronásledovatelů opustila a 3. února 1951 byl zadržen bez dokladů na vsetínském nádraží. Po předvedení na místní služebnu SNB se Pospíšil pravděpodobně rozhodl, že neprodá svou kůži lacino: při potyčce byl postřelen do předloktí mladší strážmistr SNB Alois Přikryl. Pospíšil byl odhalen a dopraven do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti. Jistě si lze představit, do jaké míry si na něm vyšetřovatelé vybili frustraci pro jeho pověst „nepolapitelného vraha V. Šimčáka“ za měsíce neúspěšného pronásledování.

Prokuratura několikrát měnila obžalobu proti skupině Miloslava Pospíšila a společníků. Situace pětadvaceti obviněných se s každou změnou zhoršovala. Všichni se měli zodpovídat během veřejného soudního procesu probíhajícího za mimořádných bezpečnostních opatření ve dnech 22. května až 26. května ve Velkém kině v Gottwaldově ze spáchání velezrady podle §1 odst. 1 pís. c) a odstavce 2 zákona č. 231/48 Sb. Senát Státního soudu Brno zasedal ve složení předseda JUDr. Vladimír Podčepický, JUDr. Vojtěch Rudý (známý též z procesu ke kauze „Babice“), štábní kapitán JUDr. Alois Pytlíček a jako soudci z lidu nadporučík Jaroslav Dočkal a Norbert Švagr. Prokuraturu zastupovali Emil Eichler a JUDr. Josef Handl.

Padly čtyři rozsudky smrti, pro Miloslava Pospíšila jako vůdce „teroristů“ a „vraha poctivého příslušníka bezpečnostních sil“, „kulackého syna“ Sikmunda Bakalu, Vladimíra Rajnocha a Josefa Čubu.

K výkonu rozsudku smrti došlo v brzkých ranních hodinách dne 4. září 1951 v pankrácké věznici v Praze. Pozůstatky popravených byly pohřbeny v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. Rodina Miloslava Pospíšila se nevyhnula cílenému pronásledování, vyšetřována a vězněna byla i jeho stará matka a mladší bratr Josef.

[1] Druhým v pořadí byl bratr Josef (1924), vyučený malíř. V době Miloslavova zapojení do odbojové činnosti staršího bratra ukrýval, později fungoval jako spojka. Již v prosinci roku 1949 byl spolu s řadou dalších členů skupiny „Hory Hostýnské“ a osob podezřelých z poskytování zázemí pro činnost skupiny zatčen při rozsáhlém zátahu SNB Gottwaldov a milicionářů v obci Hradčany. Při jednom z mnoha soudních přelíčení navazujících na monstrproces, v němž byl v r. 1951 odsouzen jeho bratr, si Josef Pospíšil vyslechl verdikt dlouholetého odnětí svobody. Po propuštění při amnestii v šedesátých letech emigroval a později působil jako akademický malíř ve Švýcarsku. Nejmladší ze tří sourozenců Zdeněk (1932) se v době odbojové činnosti starších bratrů teprve učil kameníkem v Přerově a do jejich aktivit patrně nebyl příliš zasvěcen, což vyplývá i z jeho výslechových protokolů.

[2] Miloslav Pospíšil se napojil na muže majora Dajana Bajanoviče Murzina. Tento legendární velitel převedl společně s poručíkem Jánem Ušiakem rozptýlené skupiny bojovníků 1. československého partyzánského oddílu Jana Žižky z Trocnova po rozdrcení Slovenského národního povstání na území Protektorátu. Jejich oddíly, doplňované dobrovolníky z řad místních mužů, působily v Moravskoslezských Beskydech, kde utrpěly těžké ztráty v bojích s nacisty. Na konci zimy 1945 se partyzáni přesunuli do Hostýnských vrchů. Pospíšil byl posléze přidělen přímo do Murzinova štábu, kde působil v době osvobozovacích bojů v posledních dnech války a těsně po osvobození jako šofér a tlumočník.

[3] Jednalo se o Oldřicha Grygara, obchodníka Bohumila Honajsra a hostinského Františka Šamšulu, všichni z Oder. Cestu za svobodným podnikáním si naplánovali v autě Bohumila Honajsra.

[4] Šlo o skupinu založenou 27. června 1948 pilařským mistrem, funkcionářem lidové strany a kronikářem Josefem Čubou, Antonínem Kohoutem, Jaroslavem Rajnochem a Ladislavem Smékalem. Tuto skupinu posílil rajnochovický nadlesní Rudolf Sachr o původně samostatně vzniklou „odbojovou buňku“ Troják, ve které působili například Ota Čala, Alois Šamánek, Zdeněk Pánek, Alois Lanžhotský, Josef Pala a další.

[5] Na konci války byla ze nevyjasněných okolností u cesty vedoucí od Bystřice pod Hostýnem kolem vrchů Tesák a Troják zastřelena Bardinova dcera Olga, jinak partyzánská spojka. Štábní strážmistr Antonín Višenka získal jejího otce pro spolupráci na vlákání Pospíšila do pasti legendou o údajném podílu teroristy Pospíšila na Olžině smrti. Bardina měl pod záminkou předání Pospíšilovi kontaktů na zájemce o odbojovou činnost, kteří by neváhali podpořit odbojáře i finančně, vylákat 19. srpna 1950 Pospíšila právě k pomníčku své dcery, kde v záloze čekaly dvě desítky příslušníků z Uherského Hradiště posílených o muže z Gottwaldova. Přepadový oddíl byl v civilu, muži měli budit dojem sběračů hub. Akce se zúčastnil i nechvalně známý uherskohradišťský vyšetřovatel Alois Grebeníček.

[6] Po neúspěšné akci následovalo podrobné vyšetřování. Výpovědi všech zúčastněných příslušníků sice dospěly k požadovanému závěru, že Šimčáka zastřelil Pospíšil, ale zároveň odhalily diletantskou přípravu akce, zmatečnost jejího velení a nekázeň jejích účastníků. Při jejich porovnání se nabízí pravděpodobnější varianta Šimčákova konce: ve zběsilé palbě způsobila jeho smrt střelba jeho kolegů. Tento závěr podporuje i velmi rozpačitý a nejednoznačný výsledek expertizy zbraní, z nichž měl údajně Pospíšil střílet 19. srpna 1951, nalezených po jeho zatčení.

[7] Podle některých podkladů se vedení skupiny „Hory Hostýnské“ již dříve celkem úspěšně pokoušelo navázat na Slovensku spojení se skupinou Viliama Žingora. Pospíšil v zimě roku 1951 nemohl tušit, že v inkriminované době byla již tato skupina pozatýkána.