Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Miloslav Choc (1925–1949)

Narodil se 19. 1. 1925 v Praze do nepříliš harmonických poměrů – otec Václav, zaměstnanec plynárenských podniků hl. města Prahy, a matka Marie, roz. Řezáčová, se rozvedli, když mu bylo půl roku. Od té doby jej vychovávali prarodiče z matčiny strany, Josef a Žofie Řezáčovi, a u nich také bydlel. K oběma si vytvořil silné citové pouto, dobrý vztah měl i se svým strýcem ing. Jaroslavem Řezáčem, naopak s otcem se nestýkal vůbec a k matce měl vztah spíše vlažný. Základní vzdělání získal nejprve v obecné a později v měšťanské škole na pražském Smíchově, od roku 1940 začal studovat Vyšší průmyslovou školu v Praze I v Betlémské ulici, kde také v roce 1944 maturoval. Mezitím, od července 1943 do prosince téhož roku, byl totálně nasazen v Německu u Technische Nothilfe v Düsseldorfu a Essenu. Po návratu a úspěšném zakončení střední školy začal pracovat jako stavební elév u Československých drah na Masarykově nádraží v Praze.

Když vypukla květnová revoluce, aktivně se jí účastnil v rámci tzv. Zpravodajské brigády (odbojová organizace tvořená vesměs mladými lidmi, především skauty). Z těchto bojů si odnesl zranění: utrpěl průstřel stehna. Jakmile se uzdravil, odjel stále ještě jako její příslušník do pohraničí, kde v poválečném chaosu pomáhal udržovat pořádek a zajišťovat majetek pro stát. Tak se objevil se svou jednotkou v Mšeně u Budyně, kde pobýval následujících pět týdnů. V  1945 odtud spolu se svým přítelem Evženem Pejclem odešel do obce Dřínov na Chomutovsku, kde začal vykonávat funkci obecního tajemníka (Pejcl působil jako kancelářská síla), přičemž se v rozporu se skutečností svévolně vydával za poručíka 1. čs. armádního sboru v SSSR. Díky tomuto podvodu získal později od chomutovské okresní správní komise dekret, jímž byl jmenován správním komisařem v Kienheidě. I v novém působišti se oba mladí muži chovali krajně problematicky a zneužívali své postavení.

8. ledna 1946 jejich řádění vyvrcholilo tragickou událostí. Toho dne večer se Miloslav Choc sešel v lese nedaleko Kienheidy s Němcem Karlem Reichmannem, bývalým starostou, jehož jako antifašistu neodsunuli. Pokoušel se od něj získat informace ohledně pašování zbraní přes hranice a posléze, když viděl marnost svého počínání, ho několika výstřely ze své pistole usmrtil a tělo zakopal. Aby vše vypadalo tak, že šlo o sebeobranu, vypálil několikrát do vzduchu a pak si sám prostřelil nohu. Jeho společník Evžen Pejcl stejným způsobem zabil v kanceláři Reichmannovu dceru Aneliesu. Motiv těchto dvou vražd není dodnes úplně jasný, jednalo se zřejmě o snahu získat si před bezpečnostními orgány renomé, svou roli pravděpodobně sehrála i msta (Aneliesa Reichmannová informovala Okresní národní výbor v Chomutově o situaci v obci). Každopádně hned druhý den byli oba pachatelé zatčeni a umístěni do vazby Okresního soudu v Chomutově, kde se k činu přiznali. Miloslav Choc však spravedlnosti nakonec unikl: na základě psychiatrického znaleckého posudku, který ho označil v době vraždy za nepříčetného, byl 25. července 1946 z vězení propuštěn.

Na svobodě začal pracovat u svého strýce ing. Jaroslava Řezáče, který vlastnil stavební firmu, a znovu se vrátil do břevnovského bytu ke svým prarodičům. Tehdy ho také zlákala politika. Vstoupil do místní organizace Československé strany národně socialistické v pražských Střešovicích a velmi aktivně se zde angažoval. V létě 1947 absolvoval ideové školení v Červeném mlýně u Prahy, po němž jej zvolili kulturním referentem národně socialistické mládeže Pražského kraje. Téhož roku opustil zaměstnání a stal se posluchačem Vysoké škole politické. Vzhledem k událostem však bylo jeho tamější působení skutečně krátké – po komunistickém puči ho akční výbor ze studií vyloučil. Právě tato událost ho přivedla na myšlenku odejít do zahraničí, kde chtěl dostudovat a najít uplatnění. Na schůzkách s podobně postiženými národními socialisty, studentem Vitoldem Opletalem a úředníkem Oldřichem Pinkavou, se všichni tři dohodli na plánu útěku. Ten realizovali na Velký pátek 26. března 1948, kdy se automobilem dopravili z Prahy do hotelu Modrá hvězda v šumavských Stachách a v noci pak s pomocí průvodce překročili nedalekou státní hranici.

V Německu se Miloslav Choc dostal se svými společníky do uprchlického tábora v Řezně, kde v té době žilo mnoho československých občanů, kteří včas pochopili skutečnou tvář nové moci. Tam se seznámil s bývalým partyzánským velitelem a funkcionářem Josefem Vávrou-Staříkem a lidmi okolo něj. Kromě nich zde byli i další významní emigranti, např. lidovečtí poslanci Bohumír Bunža, Štěpán Benda a profesoři vysokých škol František Kovárna a Vratislav Bušek. Mezi muži, kteří opustili ČSR z různých důvodů a z nichž mnozí patřili do opačného politického tábora, probíhaly dlouhé diskuse o stávající politické situaci a jejím možném vývoji. Ty nakonec vyústily v založení tzv. Českého komitétu, jakéhosi orgánu čs. emigrace, jehož skutečná funkce je dodnes nejasná. Miloslav Choc nezůstal v německé emigraci dlouho, po necelém měsíci se s pěti dalšími kolegy (Hradil, Červenka, Opletal, Krajčirovič, Ševčík) vrátil do ČSR s řadou ilegálních úkolů (rozmnožení a kolportování letáků, získání finančních prostředků pro emigranty, obstarání vysílačky atd.). Přejít se jim podařilo ve dvou skupinách 24. a 25.  dubna 1948 nedaleko Volar.

Působení Miloslava Choce v roli agenta (krycí jméno Míla Jaroš) nemělo dlouhého trvání a je obestřeno rouškou tajemství. O příchodu skupiny byly již bezpečnostní orgány předem zpraveny od svých informátorů z Řezna, navíc jeden z jejích členů, Vitold Opletal, se z důvodu těžké nemoci sám přihlásil na StB. Z celé šestice se podařilo vrátit do Německa pouze V. Krajčirovičovi. Po příjezdu do Prahy začal Choc kontaktovat své známé z řad národněsocialistické mládeže, např. Jaroslava Vojtěcha Fialu, a pokoušel se rozvinout svou odbojovou činnost. Nejprve navštívil poslance národních socialistů Josefa Lesáka, kterému nabídl pomoc při ilegálním odchodu za hranice, později přímo v parlamentu získal pro poslance Bunžu a Bendu peněžní hotovost od jejich lidoveckých kolegů. Tajemníku Obadálkovi a poslanci Herlovi při této příležitosti vylíčil poměry v Německu a i tady zopakoval svou nabídku zprostředkovat přechod na Západ pro čelného politika strany, Msgr. Šrámka. Tento návrh byl však stejně jako v předchozím případě odmítnut. Se třemi svými společníky se také vypravil na Moravu, kde se v Prostějově sešel s bývalým partyzánem Leopoldem Hamalou, jehož adresu mu dal Vávra-Stařík s tím, aby od něj získal partyzánské legitimace, zbraně a vysílačku. Tehdy se na scéně objevil i Slavoj Šádek, jehož do protistátních aktivit zasvětil Chocův přítel Fiala. Právě Šádek a Fiala později vyzvedli u Hamaly dva kufry se zbraněmi, které pak přivezli Chocovi do Prahy.

V neděli 27. května 1948 došlo v pražské ulici Horní Stromky na Vinohradech k vraždě komunistického funkcionáře majora Augustina Schramma, do níž se zapletl i Miloslav Choc. Státní bezpečnost ihned po této události rozjela bombastické pátrání (indicie ukazovaly na akci bývalých partyzánů), jemuž padlo za oběť množství lidí včetně samotného Choce, který byl zatčen 2. června 1948 v Olomouci, kde se ukrýval. Po zatčení se k vraždě přiznal, avšak později u soudu vše odvolal a upozorňoval na jakéhosi Václava Bauera, který měl být za vraždu zodpovědný a jehož chtěl svou výpovědí krýt, aby se tento člověk mohl vrátit do zahraničí (i své dívce před popravou přísahal, že je nevinen). Komunističtí vyšetřovatelé[1] využili příležitosti a zkonstruovali kolem jeho osoby rozsáhlé protistátní spiknutí, řízené podle nich ze zahraničí čs. emigrací (Český komitét) a americkými zpravodajskými službami (CIC). Cílem byla údajně příprava násilné změny režimu v Československu, prostředkem pak vraždy. Metodami gestapa se StB podařilo na zadržených získat potřebné „důkazy“ (Chocovi vyrazili téměř všechny zuby, vyhrožovali mu zavřením jeho prarodičů atd.) a Státní soud, nově vzniklá instituce komunistické justice, tak mohl zrežírovat svůj první monstrproces.

Hlavní líčení se skupinou Choc a spol. (žalovaní byli rozděleni do pěti skupin[2] a souzeni samostatně) začalo 3. listopadu 1949 v soudní budově na Pankráci. Jediná „vada“ tohoto divadla spočívala v tom, že z patnácti souzených jich bylo přítomno pouze šest. Přestože se během procesu ukázalo, že prokuratura, kterou zde zastupoval JUDr. František Grospič, nemá žádné věrohodné důkazy a najevo vycházely vážné nesrovnalosti, vyhlásil 25. listopadu 1948 předseda senátu, jímž byl sám prezident Státního soudu dr. Hugo Richter, krutý rozsudek. Z přítomných byli k trestu smrti za zločin údajné vojenské zrady, vyzvědačství, úkladů o republiku a vraždy (spolupachatelství) odsouzeni Miloslav Choc a Slavoj Šádek.[3]

Po zamítnutí odvolání a zmatečních stížností Nejvyšším soudem Brno a neudělení milosti se brzy ráno 19. února 1949 přistoupilo k exekuci. Čtyřiadvacetiletý Miloslav Choc šel na řadu jako druhý, již několik minut před ním na opačné straně nádvoří popravili Slavoje Šádka. Pod šibenicí se k nevoli přítomných choval velmi statečně – katům se smál. Jeho poslední slova byla: „Můžete mne popravit, ale nemůžete mne zlomit!“[4]