Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Lubomír Koukal (1925–1951)

Narodil se 8. února 1925 v Mohelnici (Olomoucký kraj, okres Šumperk) v živnostenské rodině. Jeho otec, který měl v pronájmu hostinec, zemřel v důsledku tuberkulózy již v roce 1931 a rodina se posléze odstěhovala do Strašic u Rokycan, kde matka (roz. Pechová) pokračovala v provozování hostinské živnosti (o hostinec však v době hospodářské krize přišla). Zde se podruhé provdala a následně se rodina odstěhovala do Rakovníka, protože Koukalův nevlastní otec tam pracoval jako číšník. Později se všichni stěhovali ještě jednou, a to do Kroměříže. Lubomír Koukal měl tři sourozence: staršího bratra Ladislava, mladší sestru Dagmar (prov. Sušilovou) a nevlastního bratra Miroslava Janíka. Po vychození obecné školy ve Strašicích začal v Rakovníku navštěvovat reálné gymnázium, avšak dokončil ho až po válce v Kroměříži. Od února 1944 byl totiž totálně nasazen do Německa, kde působil jako hudebník v českém orchestru, v srpnu se pak vrátil do protektorátu a pracoval jako pomocný dělník ve vojenském skladu v Kroměříži. Po maturitě se zapsal na vysokou školu hospodářských věd v Praze, k jejímuž dokončení mu zbývalo v roce 1950 absolvovat pouze závěrečnou státní zkoušku. Jelikož mu ale v únoru 1950 vypršelo stipendium, začal si přivydělávat jako pomocný dělník. Politicky nebyl nikde organizován, stal se pouze členem Československého svazu mládeže (ČSM), avšak šlo o členství ryze formální.

Jeho tragický osud se začal naplňovat během vysokoškolských studií. Právě tady potkal ing. Tomáše Chrzanovského, který na vysoké škole hospodářských věd působil jako asistent a byl později „vyakčněn“. Ten ho seznámil s Ladislavem Novákem, profesorem tělesné výchovy z Prahy. Všechny tři muže spojoval „rezervovaný“ postoj k novému režimu a úvahy o možné emigraci. U Lubomíra Koukala byly pak tyto myšlenky motivovány i tím, že jeho nevlastní bratr odešel v roce 1948 do Austrálie. Chrzanovský se navíc o útěk již předtím několikrát neúspěšně pokusil, a dokonce ho krátkou dobu zadržovali v Rakousku kvůli pašování. Jejich první společný pokus o opuštění republiky se datuje k 27. srpnu 1950 a není zcela jasné, jak vážně byl míněn a zda nešlo o omyl. Od konce května 1950 byl totiž Lubomír Koukal zaměstnán u stavebního podniku Bituma v Sázavě. Tuto brigádu mu vyjednal právě Chrzanovský, který u tohoto podniku pracoval jako stálý zaměstnanec. Po skončení prací se oba dohodli, že stráví společnou dovolenou v Chlumci u Třeboně nedaleko rakouských hranic, kde manželé Chrzanovští již předtím několikrát pobývali v podnájmu. K oběma se připojil i Ladislav Novák, který odtud pocházel a měl zde příbuzné.

Poté, co se jim v Chlumci nepodařilo sehnat ubytování, přespali na místním koupališti, odkud se druhý den, tj. 28. srpna 1951, vydali do blízkých lesů, údajně na houby. Tam zřejmě zabloudili a byli zadrženi na druhé straně hranic rakouskou policií. Ta je zanedlouho předala orgánům Rudé armády, která pak Lubomíra Koukala a Ladislava Nováka deportovala zpět do ČSR (Chrzanovský zůstal v Rakousku déle, zřejmě kvůli svému předchozímu prohřešku). Celý incident měl však vážnou dohru – všichni tři byli po měsíc trvající vazbě donuceni před svým propuštěním podepsat spolupráci s StB. Novák ji přitom podepsal již v červnu 1950, kdy byl vyšetřován za své protistátní výroky na půdě školy. Nová situace tak oživila otázku emigrace, protože se nikdo z nich nechtěl se svou novou rolí smířit.

8. 1. 1951 se konečně Lubomíru Koukalovi a Tomáši Chrzanovskému podařilo úspěšně překročit hranice do Rakouska, přičemž použili opět cestu přes Chlumec. O pár dní později je následovali i manželé Novákovi. V Rakousku uprchlíci pobývali krátce ve Vídni, později v Salcburku v táboře IRO. Zde však zanedlouho začal Lubomír Koukal pociťovat nedostatek finančních prostředků. Pokusy přivydělat si byly vesměs neúspěšné a pomohly jen dočasně. Situace se ještě zhoršila poté, co do Salcburku dorazila Koukalova snoubenka Alena Fischerová, které se 15. března podařil útěk společně s manželkou Tomáše Chrzanovského. Lubomír Koukal si opatřil potřebná povolení k vycestování, avšak snoubencům chyběly prostředky na cestu (tábor IRO byl táborem tranzitním). Proto se odhodlal k riskantnímu činu a rozhodl se opět překročit hranici a potřebné prostředky obstarat u rodičů své snoubenky.

Tehdy ho zkontaktovala americká zpravodajská služba CIC, jíž posléze slíbil vykonat cestu jako její kurýr. Jeho úkol spočíval v odeslání dopisů s protikomunistickými letáky na příslušné adresy z kterékoliv pošty v ČSR a měl také obstarat potravinové lístky, mapy a pražský telefonní seznam. Kromě toho nesl zprávy od některých uprchlíků pro jejich rodiny. V noci 1. dubna 1951 překročil opět v prostoru Chlumce spolu s agentem polské národnosti hranice, aby se druhý den ráno sám vydal vlakem do Prahy. Při přestupu ho však přímo na stanici ve Veselí nad Lužnicí zadrželi dva příslušníci SNB, kteří na něj byli jako na podezřelou osobu předem telefonicky upozorněni. Při perlustraci v jedné ze staničních místností vytáhl Lubomír Koukal zbraň a při potyčce smrtelně zranil šstrážm. Václava Kroniku a těžce zranil strážm. Františka Vančuru. Vzápětí ho však zadržela vojenská hlídka, která mezitím dorazila.

Vzhledem k tomu, co se stalo, se u soudu, jenž následoval o necelé tři měsíce později, nedalo počítat s jiným trestem než absolutním. Samotné přelíčení se odbylo za jediný den, 13. července 1951, před Státním soudem Praha za předsednictví Dr. Ferdinanda Blechy (státní prokuraturu zastupoval Dr. Vladimír Bureš) a vyneslo Lubomíru Koukalovi za zločin velezrady, vyzvědačství a vraždy trest smrti. Nejvyšší soud následně 24. srpna 1951 rozsudek potvrdil. Když nebyla udělena milost, byl Lubomír Koukal dne 12. prosince 1951 v Praze na Pankráci popraven.