Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Karel Zámečník (1923–1951)

Narodil se 8. července 1923 ve Vysokém Poli u Valašských Klobouků drobným zemědělcům Josefovi a Terezii, rozené Trčkové, jako prostřední ze tří dětí.[1] Ve Vysokém Poli vychodil osm tříd obecné školy a pak pokračoval na dvoutřídní zimní hospodářské škole. V  roce 1939 ukončil školní docházku, začal se živit jako stavební dělník ve Vsetíně a od roku 1941 do konce války pracoval jako dělník ve zbrojovce v Bohuslavicích. Po osvobození nastoupil jako montér ve Zlíně do Baťových závodů, pozdějšího Národního podniku Svit Gottwaldov. Podle vlastních slov vstoupil již v roce 1945 do KSČ, nicméně po odchodu na vojnu v říjnu téhož roku již nepodal novou přihlášku, což prý bylo podmínkou udržení členství, a zůstal politicky neorganizován.[2] V roce 1947 se oženil s Boženou Cigánkovou, se kterou měl dvě děti, dceru Marii (1945) a syna Karla (1948). Tehdy se načas přestěhoval k rodičům své ženy do Poteče, ale již na podzim 1948 se vrátil do Vysokého Pole, kde bydleli jeho bratři i otec s matkou. Vzhledem ke svému zaměstnání se sem vracel vždy až na konci týdne, jinak pobýval na internátě ve Zlíně. Jeho žena spravovala domácnost.

Cesta Karla Zámečníka do komunistického vězení a následně na popraviště byla zprvu nenápadná a jen stěží předvídatelná. Stejně jako mnozí obyvatelé Valašska i on záhy po únoru 1948 zaznamenal ve svém okolí činnost protikomunistické odbojové skupiny Světlana, která vytvářela podzemní síť po značné části území Moravy.[3] Počátkem roku 1949 ho údajně doma navštívil jeden z vedoucích této partyzánské organizace, Josef Matůš z Francovy Lhoty, jenž působil v tzv. Světlaně-Makytě, valašské odnoži Světlany, a údajně Zámečníka informoval o hlavním cíli organizace, kterým byla změna politických poměrů v komunistickém Československu. Pověděl mu prý také o bezprostředních úkolech, jež před odbojáři stojí, tj. opatřování zbraní a střeliva a vytvoření dostatečně silné odbojové základny, která bude mít sympatie větší části obyvatel Valašska. Za tím účelem Světlana-Makyta kolportovala protirežimní letáky. Josef Matůš, který se znal s Karlem Zámečníkem od konce války, kdy Zámečník pomáhal partyzánům, při této příležitosti svého známého požádal, aby získával nové lidi do Světlany, zajišťoval případné přechodné ubytování pro skrývající se odbojáře a také nalezl vhodný úkryt pro ilegální vysílací stanici.[4]

V dochovaných zápisech Bezpečnostní komise ÚV KSČ z dubna 1949 k Zámečníkově činnosti stojí: „Pro ukrytí vhodné vysílací stanice získal Jana Ovesného. V polovině února 1949 vešel ve styk s dalším členem Světlany Josefem Machů a pro protistátní činnost získal Rajmunda Diviše, který mu přislíbil zapojit do organizace další osoby a obstarat zbraně a střelivo.“[5] Sám jmenovaný ve své výpovědi učiněné na Krajském velitelství Státní bezpečnosti Gottwaldov uvedl, že k další spolupráci s Josefem Matůšem již nedošlo, jelikož ten mezitím odešel do ilegality.[6] Je příznačné, že se v žádném z těchto archivních dokumentů nelze dočíst nic o skutečné Zámečníkově roli v celém případu. Tento muž totiž pracoval pro StB, a to již od počátku března 1949. Z protokolu, který byl se Zámečníkem sepsán na velitelství oddílu StB Vsetín dne 8. března 1949, vyplývá, že Josef Matůš Zámečníkovi důvěřoval, což mu umožnilo dostat se k důležitým informacím o činnosti Světlany. Díky tomu mohl StB poskytnout řadu důležitých informací, například jména lidí, se kterými se Matůš v Poteči a Vysokém Poli stýkal, či informace o existenci štábu Světlany (Matůš v jeho přítomnosti dokonce četl rozkaz, který mu ze štábu přišel).[7]

Zámečníkova chvíle jako důležitého spolupracovníka StB přišla později. Na konci dubna 1949 se na Valašsku objevila odbojová skupina bývalého partyzána Aloise Šimary, která se pokusila navázat spojení se Světlanou, respektive s jejími dvěma vedoucími představiteli Rudolfem Lenhardem a zmiňovaným Josefem Matůšem. O příchodu těchto mužů se Zámečník dozvěděl náhodou na počátku května 1949 od hostinského ve Vysokém Poli Aloise Šiftaře. Po informování svých nadřízených byl obratem instruován, aby skupinu infiltroval. StB si od toho slibovala napojení na prominentní členy Světlany, kterým se podařilo uniknout březnovému zatýkání a skrýt se v ilegalitě. Zámečníkovi bylo při této příležitosti slíbeno, „že když odhalí celou skupinu včetně Lenharda, Vrby, Šimary atd. bude odměněn částkou 10 000 Kčs a to po jejich zadržení“.[8] Spolupracovník StB pak skutečně do Šimarovy skupiny pronikl. Stalo se tak prostřednictvím pasekáře Františka Ptáčka z Tichova, u kterého se Šimarova skupina mimo jiné ukrývala (tuto informaci sdělil Zámečníkovi také Alois Šiftař). Zámečník tehdy vystupoval před Ptáčkem a později před jeho zetěm a členem Šimarovy skupiny Timofejem Simulenkem jako člověk, jenž dokáže opatřit zbraně a střelivo a navíc zajistit spojení na Světlanu, po čemž ilegalisté prahli.

Co se skutečně dělo v mysli Karla Zámečníka po úspěšném napojení na Šimaru a jaké motivy vedly jeho kroky, zůstane zřejmě navždy zahaleno rouškou tajemství. Už jen proto, že ti, kteří by mohli uvést věci na pravou míru, byli umlčeni, v první řadě sám Karel Zámečník. Ten se jako řada jeho předchůdců i následovníků stal obětí nebezpečné profese, při níž hrozí, že provokační agenturní činnost bude prohlášena za skutečnou. V sobotu 7. května 1949 se u Zámečníka v bytě ve Vysokém Poli objevil Alois Šimara se svými lidmi (Antonín Kratina, Ludvík Šmotek, Alois Valenta a Timofej Simulenko). Pětice mužů zde přespala a strávila v Zámečníkově společnosti i neděli. Odbojáři po svém hostiteli žádali zprostředkování kontaktu na Rudolfa Lenharda či Josefa Matůše, což jim Zámečník přislíbil.[9] Ohledně obstarání zbraní přešel prý tento spolupracovník StB od slov k činům ihned. Podle Aloise Šimary a Antonína Kratiny začal v doprovodu svého přítele z Vysokého Pole, rolníka Karla Janků, obcházet obyvatele Vysokého Pole, o nichž věděl, že vlastní nějaké zbraně.[10] Šimara a jeho lidé dvojici doprovázeli. Otazníky vzbuzuje Zámečníkova iniciativa v této věci. Měl skutečně od svých nadřízených povolení dopomoci odbojářům k takovému „arzenálu“ zbraní, byť by to bylo v zájmu získání absolutní důvěry ilegalistů? Údajně díky Zámečníkovi si totiž šimarovci opatřili nejen střelivo a samopal, ale dokonce i plně funkční lehký kulomet(!).[11] Zámečník ve své výpovědi, učiněné na KV StB v Uherském Hradišti, svůj podíl na získání zbraní odbojáři nezmiňuje. Podle jeho verze pouze asistoval Šimarovi a jeho lidem, kteří měli již předtím příslušné osoby vytipovány.[12]

Ať to bylo se zbraněmi pro Šimaru jakkoli, Karel Zámečník se stal po tomto setkání plnohodnotným členem skupiny. Již v pondělí 9. května 1949 ho Šimara vyzval, aby se dostavil na Tichovské paseky k Ptáčkovi a připojil se k ostatním. Ze stejného dne také zřejmě pochází poslední zpráva, kterou Zámečník StB podal.[13] Za účelem jejího předání se dopoledne vypravil do Gottwaldova, kde o posledních událostech informoval svého „řídícího orgána“. Šimarovi tvrdil, že si ve městě v zaměstnání vyřídí neschopenku, aby mohl se skupinou bez omezení spolupracovat. V Gottwaldově měl také „oficiálně“ navštívit vedoucího vinárny Rajmunda Diviše, od něhož slíbil přivézt zbraně a střelivo (skutečně přivezl sumky se 60 náboji do kulometu a cigarety). O Divišovi jako o členovi Světlany přitom informoval Šimaru ihned po jejich setkání. Tehdy také doporučil jako potenciálního spolupracovníka zemědělce z Vysokého Pole Františka Mozgvu, který pak odbojáře zásoboval lihovinami, jež si sám pálil.

Život Karla Zámečníka jako protikomunistického partyzána ve valašských horách neměl dlouhého trvání. Spolu s ostatními se ukrýval na odlehlých místech (Ptáčkovy a Sochorovy paseky v Tichově, Vařákovy paseky v Lačnově, Kozubíkovy paseky v Nedašově, myslivecká chata v lese nad Nedašovem atd.) a aktivně se účastnil i odbojových aktivit Šimarovy skupiny. Ty však nebyly příliš časté a omezovaly se zejména na získávání dalších zbraní. Karel Zámečník tehdy údajně navštívil jednoho rolníka v Bratřejově kvůli samopalu a druhého v Drnovicích kvůli střelivu, uspěl však jen v Drnovicích, kdy získal pytlík nábojů do maďarské vojenské pušky. Zámečníkův přítel Karel Janků obohatil arzenál odbojářů o druhý zásobník do kulometu. Spolupracovník StB z Vysokého Pole byl také u jediné větší události, u pokusu o přepadení komunistického funkcionáře, řídícího učitele Chmely, v Pozděchově v noci 10. května 1949. Ten skončil neúspěchem, protože obezřetný Chmela nereagoval na klepání a neotevřel. Ohledně Zámečníkovy tehdejší angažovanosti ve prospěch StB je zajímavé, že prý sám odbojářům navrhoval, aby si opatřili peníze, kterých se jim zoufale nedostávalo, vyloupením Místního národního výboru ve Vysokém Poli.[14] Ztratil snad Karel Zámečník v kruhu odbojářů chuť pracovat pro komunistickou tajnou policii a zalíbil se mu partyzánský život? Či šlo pouze o krytí? K jeho „dezorientaci“ mohla přitom přispět i jeho izolace. V tu dobu totiž podle všeho ztratil kontakt na svého „řídícího orgána“, což Karla Zámečníka paradoxně zřejmě i nakrátko zachránilo. Když hostinský Šiftař partyzánům sdělil, že Zámečníka na Šimarovu skupinu nasadila StB a on jí o jejich pohybu předává zprávy, argumentoval Zámečník tím, že se od skupiny nikdy nevzdálil. Do Vysokého Pole se Zámečník dostal během své „ilegální“ činnosti pravděpodobně jen dvakrát a vždy v doprovodu některého z odbojářů.[15]

Karlu Zámečníkovi se dostalo pochybné „cti“ stát se prvním zatčeným Šimarovým partyzánem. StB se rozhodla likvidovat Šimarovu skupinu, kterou považovala za mimořádně nebezpečnou, pomocí svého velice schopného muže, poručíka StB Jaroslava Turečka. Tomu se 18. května 1949 podařilo setkat se se Šimarou a přesvědčit ho, že je západním agentem, který má za úkol pomoci členům Světlany. Jedním z mnoha jeho požadavků bylo, aby Šimara do své skupiny přivedl všechny skrývající se odbojáře z okolí. Všichni pak měli odjet do zahraničí, kde by absolvovali parašutistický výcvik. Karla Zámečníka velitel skupiny určil, aby spolu s Aloisem Valentou přivedli jakéhosi Lažu, jenž se údajně skrýval v Lačnově. Na cestě z myslivecké chaty nad Nedašovem 25. května 1949, která vedla přes hostince ve Študlově, Valašských Příkazech a Poteči, se nakonec oba muži ocitli v nočních hodinách ve Valašských Kloboukách, kde se na náměstí rozdělili. Zámečník chtěl podle svých slov navštívit stanici SNB, kde hodlal vše ohlásit (svému společníkovi prý sdělil, že jde vyjednat se svým známým odvoz automobilem do Lačnova).[16] Daleko však nedošel, protože narazil na dvoučlennou hlídku SNB. Tu podle dochovaných archiválií informoval, že druhý muž je partyzán.[17] Mezitím k hlídce přicházel i nedaleko stojící Alois Valenta, k němuž se Karel Zámečník vracel, snad aby u něj nevzbudil podezření. V ten okamžik policisté vyzvali oba muže, aby zvedli ruce nad hlavu. Jelikož zatýkaní údajně dvakrát vystřelili (Zámečník ve výslechovém protokolu z 26. května 1949 tvrdil, že nikdo nestřílel a že Valenta pouze sahal po pistoli),[18] sáhla hlídka po samopalu. Aloise Valentu dávka z něj smrtelně zranila. V reakci na to prý Karel Zámečník podal příslušníkovi SNB svou pistoli se slovy: „Soudruzi, nestřílejte, já jsem váš.“[19]

Po zatčení to s Karlem Zámečníkem vypadalo na rozdíl od ostatních (Šimara a jeho lidé byli zatčeni při promyšlené provokaci v noci 30. května 1949) nadějně. Začal pro StB znovu pracovat ve věznici v Uherském Hradišti, byl využíván k usvědčování ostatních zatčených. Podle zprávy Inspekce ministerstva vnitra probíhaly například jeho konfrontace s ostatními vyšetřovanci tak, že při nich Zámečník pohodlně seděl a kouřil. Zainteresovaní příslušníci StB mu cynicky slibovali nízký trest.[20] StB ovšem záměrně pravou podstatu Zámečníkovy činnosti zatajila, takže dostala zcela jiný rozměr. Ohledně střelby, možná vůbec nejzáhadnější položky na seznamu Zámečníkových „zločinů“, došlo k podezřelým korekcím. Karel Zámečník se tak například až v dodatkovém protokolu, sepsaném o celých sedm měsíců později, náhle přiznal, že výzvy příslušníků SNB neuposlechl a dvakrát na ně vystřelil.[21] Podobně se v jeho neprospěch rozpomenul i zasahující příslušník SNB.[22] StB také přišla s informací, že se ze Zámečníkovy pistole střílelo.[23]

Šok Karlu Zámečníkovi přichystal Státní soud oddělení Brno, který ve velkém zinscenovaném procesu ve Vsetíně vyhlásil 15. července 1950 rozsudek, v němž tohoto spolupracovníka StB odsoudil spolu s Aloisem Šimarou a Timofejem Simulenkem (ten později dostal milost) k trestu smrti. V případě Karla Zámečníka to bylo za údajný zločin velezrady (§ 1 zák. č. 231/48 Sb.), zločin nedokonané loupeže (§§ 8, 190, 193 tr. z.), zločin nedokonané vraždy prosté (§§ 8, 134, 135 tr. z.) a zločin veřejného násilí (§§ 81, 82 tr. z.). Karel Zámečník navíc stejně jako jeho dva spoluodsouzenci navždy pozbyl práv občanských a byl mu zkonfiskován veškerý majetek.

K zapeklitému Zámečníkovu případu se pro Inspekci ministra vnitra ČSSR, která vyšetřovala „používání nesprávných metod na KV StB Uherské Hradiště“, vyjádřil v roce 1956 i nechvalně známý vyšetřovatel StB Alois Grebeníček: „Pokud jde o Světlanu, pracoval jsem ve věznici v Uherském Hradišti agenturně se Zámečníkem, kterého pak převzal Čáň a po něm Holub. Zámečník ještě před zatčením byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti a řídil ho Huzlík, nynější náčelník KS MV Gottwaldov. Bylo nám záhadné, jak to, že Zámečník se zúčastnil ve Valaš. Kloboukách přestřelky, když byl spolupracovníkem. Zámečník se ovšem před tím asi 14 dní nehlásil svému řídícímu orgánu, později jsme se dozvěděli, že právě v té době hodně pil, neboť byl alkoholu náchylný. Po přestřelce se zjistilo, že z pistole, kterou měl Zámečník od Valenty, bylo vystřeleno a na základě toho, byl Zámečník odsouzen k trestu smrti. Ovšem příslušníci, kteří Zámečníka a Valentu zadržovali ve Valaš. Kloboukách, zraněni nebyli. Během vazby sliboval každý Zámečníkovi, že dostane nějaký mírnější trest, bylo přímo hovořeno, že dostane asi 1 rok, bylo s ním velmi slušně zacházeno, měl různé výhody atd. Byl např. 6 týdnů v civilní nemocnici v Uherském Hradišti bez dozoru a dokonce tam měl dávat pozor na jiné ošetřované vyšetřovance. Měl tam možnosti k útěku a sám mně po rozsudku řekl, že kdyby věděl, že dostane trest smrti, že by byl utekl. Při vyšetřování byl Zámečník stále využíván a zneužíván ke konfrontacím, při kterých usvědčoval jiné. Tak mohl např. i u Vaňka vylákat peníze na pití a je možné, že potom z ochoty a v naději, že se dostane domů, jej usvědčoval, že mu dal peníze na ilegalitu.“

Neméně zajímavé jsou i informace z pozadí posledních hodin Zamečníkova života, kdy se podle Grebeníčka údajně do věci vložila i soudkyně Státního soudu oddělení Brno JUDr. Drahomíra Dohnálková (1913–1987). „Sama Dr. Dohnálková, když měl být výkon trestu na Zámečníkovi proveden, volala mne z Hradiště do Vizovic, kde jsem byl na akci Kalenda a spol. a chtěla se mnou mluvit. Nedovolala se mne však, a řekla potom jiným orgánům i mně osobně, že je to škoda, že se na mne nedovolala, že by se snad dalo ještě něco udělat, aby trest smrti nebyl vykonán.“[24]

Karel Zámečník byl spolu s Aloisem Šimarou popraven 27. dubna 1951 v krajské věznici v Uherském Hradišti.

[1] Rodina vlastnila polnosti o rozloze zhruba tři hektary. Karel Zámečník měl bratry Josefa (nar. 1921) a Františka (nar. 1924)

[2] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Karla Zámečníka na KV StB Gottwaldov z 26. 5. 1949.

[3] Světlana patřila k největším protikomunistickým odbojovým organizacím v Československu. Její jádro tvořili především bývalí partyzáni. Impulz k založení Světlany dal někdejší výkonný štábu 1. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova Josef Vávra-Stařík, který po únoru 1948 uprchl do zahraničí (název Světlana odvozen od jména jeho nemanželské dcery Světlany). Velitelem Světlany v ČSR se stal bývalý partyzán Antonín Slabík z Komořan u Brna.

[4] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Karla Zámečníka na KV StB Gottwaldov z 26. 5. 1949.

[5] ABS, f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-23-1 (Bezpečnostní komise ÚV KSČ), s. 141. Jan Ovesný byl hajný, Josef Machů rolník (oba z Vysokého Pole). Rajmund Diviš byl vedoucím vinárny v tehdejším Gottwaldově.

[6] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Karla Zámečníka na KV StB Gottwaldov z 26. 5. 1949. Na březnovém rozbití Světlany se tehdy zásadní měrou podílel člen Světlany-Makyty Václav Kocourek, který ve skutečnosti pracoval pro StB pod značkou AK-32.

[7] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, Světlana – operativní podsvazek VI/4, výslechový protokol Karla Zámečníka na VO StB Vsetín z 8. 3. 1949.

[8] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, Světlana – operativní podsvazek VI/1, úřední záznam StB z 4. 5. 1949 o hlášení jejího tajného spolupracovníka.

[9] Navázání spojení na Lenharda a Matůše, které Zámečník Šimarovi sliboval, ačkoli toto spojení neměl, uhrál nakonec tento spolupracovník StB do ztracena. Šimarovi pouze navrhl cestu do Poteče, kde měla bydlet Matůšova sestra, s tím, že tam za ní Matůš občas dojíždí. Viz: ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949. Tuto výpravu do Poteče Šimara neuskutečnil.

[10] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949; výslechový protokol Antonína Kratiny z 6. 7. 1949).

[11] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949.

[12] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Karla Zámečníka na KV StB Gottwaldov z 26. 5. 1949. Vzhledem k tomu, čím Zámečník šimarovce zaujal, tedy slibem opatřit zbraně, dále pak i tím, že první „hledání“ zbraní proběhlo v Zámečníkově Vysokém Poli, působí jeho verze poněkud nelogicky. Na druhou stranu se o jakémsi kulometu, pro který se odbojáři chystají vydat, dočteme již v záznamu StB z 4. 5. 1949, jenž vychází z tehdejších Zámečníkových informací jako spolupracovníka. Viz ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, Světlana – operativní podsvazek VI/1, úřední záznam StB z 4. 5. 1949 o hlášení jejího tajného spolupracovníka. Vzhledem k tomu, že se měla tato zbraň nacházet v Bratřejově u jakéhosi Hanačíka a nikoli v Drnovicích u  rolníka Karla Gazdíka, kam měl odbojáře Zámečník odvést, je pravděpodobné, že se nejednalo o stejnou zbraň.

[13] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, Světlana – operativní podsvazek VI/1, úřední záznam StB z 9. 5. 1949 o hlášení jejího tajného spolupracovníka.

[14] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949.

[15] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949.

[16] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Karla Zámečníka na KV StB Gottwaldov  26. 5. 1949.

[17] V tomto se výpověď Karla Zámečníka v podstatě shoduje s výpovědí zasahujícího příslušníka SNB strážm. Jaromíra Slavíka. Srovnej: ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol., výpověď strážm. Jaromíra Slavíka z 26. května 1949.

[18] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Karla Zámečníka na KV StB Gottwaldov z 26. 5. 1949.

[19] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol., výpověď strážm. Jaromíra Slavíka z 26. května 1949.

[20] ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR-ČSSR, I. díl, Vávra-Stařík Josef a spol., inv. č. 1365, zpráva o prověřování stížností osob odsouzených pro činnost v protistátní organizaci „Světlana“ z roku 1965.

[21] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – dodatek k výslechovému protokolu Karla Zámečníka na KV StB Gottwaldov sepsaný dne 28. 12. 1949.

[22] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – dodatek k výpovědi strážm. Jaromíra Slavíka z 26. května 1949.

[23] To mohlo být pochopitelně zcela vymyšlené. Za zmínku ovšem stojí dosti kuriózní okolnost, kterou Karel Zámečník uvedl při výslechu na KV StB Gottwaldov 25. 5. 1949. Když prý v inkriminovaný den opouštěl s Valentou hospodu ve Študlově, na toaletě mu údajně pistole při vytahování z kapsy samovolně vystřelila, přičemž se měla kulka zarýt do futra dveří.

[24] ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR-ČSSR, I. díl, Světlana, inv. č. 459, zápis o výpovědi Aloise Grebeníčka z 6. 10. 1956.