Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jozef Macej (22. 5. 1905 – 8. 8. 1952)

Narodil se v Košické Belé jako jeden z osmi bratrů. Jeho otec pracoval ve Spojených státech jako dělník a občas se vracel domů. V roce 1915 dokončil Jozef Macej pět obecných tříd a pak až do roku 1925, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu u 35. pěšího pluku v Plzni, pomáhal doma otci místo matky, která zemřela. U 35. pluku zůstal do roku 1932, kdy požádal o přeložení do Prahy. Absolvoval policejní kurs na Praze II., odkud ho převeleli na oddělení stráže bezpečnosti v Praze IX., kde sloužil do roku 1939. Poté ho přeložili k protektorátní policii na stanici ve Vysočanech. Po válce i nadále sloužil na Okresním velitelství Národní bezpečnosti IX. v pražských Vysočanech, kde bydlel i s rodinou. Do roku 1943 byl zařazen do výkonné služby, pak pracoval střídavě v kanceláři jako manipulant a nakonec jako referent závodní stráže. Roku 1933 se oženil s Annou, rozenou Antošovou, s níž měl dvě děti. Od roku 1948 byl členem Komunistické strany Československa.

Na svém pracovišti se stýkal s kolegy vrchními strážmistry Josefem Kmínkem, Karlem Strmiskou, Oldřichem Svobodou, Josefem Fitzem, Janem Vořechem a Václavem Frousem. Poměrně otevřené rozhovory, které mezi sebou vedli, se týkaly neklidné politické situace v Československu i ve světě. Stanice okresního velitelství však nebyla tím nejvhodnějším místem pro otevřené politické debaty, a proto podobné diskuse pokračovaly během služebních obchůzek a v soukromí. Na schůzkách v bytě Karla Strmisky poslouchali vysílání zahraničního rozhlasu Londýn a diskutovali o tom, zda se komunisté dokážou udržet u moci. Přitom dospěli k závěru, že vzhledem k jejich agresivním, násilně zaváděným a častokrát i protizákonným změnám nebude mít jejich vláda dlouhého trvání. Strmiska Maceje seznámil s Jaroslavem Sajverou, který ho získal pro odbojovou činnost. Ta spočívala v šíření časopisu Hlas svobodné republiky, do něhož přispívali svými postřehy. Z jejich debat vyplývalo, že je potřeba zapojit se, včetně spolehlivých přátel, do činnosti, která by v příhodném okamžiku pomohla porazit nehumánní režim, panující v zemi. Rovněž se podíleli na plánu, v jehož rámci chtěli zorganizovat sbírku hotovosti a potravinových lístků pro rodiny příslušníků SNB vězněných z politických důvodů (jedním z nich byl propuštěný příslušník SNB Antonín Šváb, který měl tři děti a trpěl tuberkulózou). Jozef Macej plnil kromě sbírek také úkoly, jimiž ho pověřil Karel Strmiska. Ten zjištěné skutečnosti a informace předával přes technického úředníka ČKD Michaela Pappa, který byl zároveň členem bezpečnostní komise pro Prahu IX., a Jaroslava Sajveru Josefu Vlasatému, bývalému zaměstnanci kanceláře České strany národně sociální, jenž byl hlavou pražské části skupiny, a prostřednictvím Ferdinanda Třebízkého, který je odevzdával spojce, bývalému komisionáři a obchodníkovi s kontakty na zastupitelských úřadech západních států pod krycím jménem „Kůň“. Zprávy končily u emigranta Oldřicha Damiána, k němuž doputovaly přes kanadské vyslanectví. Vlasatý ještě předtím veškeré zprávy odevzdával mjr. Josefu Novotnému, který je upravoval do finální podoby. Vlasatý naopak dostával z vyslanectví zahraniční noviny a „protistátní“ tiskoviny (časopisy Tribuna, Svobodné hlasy či Zprávy z exilu), dopisy a příspěvky do ilegálních novin – „nepřátelsky zaměřeného“ Hlasu svobodné republiky. Část zpráv také odcházela přes francouzské vyslanectví a podle výpovědí končila u emigranta a bývalého ministra hospodářství Huberta Ripky. Ripka poté posílal mjr. Novotnému odpovědi, ve kterých líčil poměry ve francouzské emigraci.

Jozef Macej opsal pro Strmisku ze tří tajných protokolů vstupní a krycí hesla SNB do referátů KNV, státních budov a na letiště. Shromážděné informace vhodil ve dvou opisech do schránky Michaela Pappa a jeden mu odevzdal osobně. Strmiska měl rovněž za úkol získat organizační strukturu SNB a StB v blíže nespecifikovaných velkých podnicích v Praze a plán nasazení pořádkových služeb v případě krize. Protože Macej byl na OV NB IX. ve Vysočanech také zbrojním referentem, údajně hodlal podle obžaloby v případě invaze ze Západu odejmout pod záminkou čištění příslušníkům služební samopaly a vydat je pouze prověřeným lidem v řadách SNB. Za tuto „zradu pracujícího lidu“ měl získat vyšší funkci v bezpečnostním aparátu. Skupina získala zprávy a informace o výrobě tanků a pancéřových vozů v ČKD Stalingrad, o ruzyňském letišti, školeních Lidových milicí, o počtu příslušníků a stavu jejich výzbroje na OV NB IX., III. a XI. v Praze a Českém Brodu a další bezpečnostní poznatky. To, že skupina podávala přes hranice informace o politických a hospodářských poměrech, považovala Státní bezpečnost za samozřejmé. Macejův kolega Josef Kmínek získal z trezoru oddělení tajný plánek důležitých průmyslových budov, opsal šifrovací a dešifrovací klíč a naučil ho Karla Strmisku používat. Od učitele Karla Vodičky pak skupina obdržela „tendenční“ zprávy o sovětském velvyslanectví a vybrané peníze. Jednou z priorit odbojové skupiny bylo rovněž zprovoznění vysílací stanice. Odbornou obsluhu, která by ji dokázala udržovat ve funkčním stavu, se však nepodařilo najít.

Jozef Macej byl zatčen dne 29. září 1951. V obžalobě mu nejvíce přitížila obzvlášť závažná skutečnost, že by se v případě příchodu cizích vojsk stal údajným zbrojmistrem skupiny.

Státní soud v Praze odsoudil dne 22. 12. 1951 Jozefa Maceje za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti. Macej se odvolal s tím, že kvalifikace velezrady je nesprávná, protože on osobně žádné zbraně neshromažďoval. Soud však odpověděl, že k aktu velezrady stačilo mít zbraně k dispozici, což se za předpokladu, že s nimi skupina vážně počítala, v jeho očích rovnalo shromažďování. Rozsudek trestu smrti potvrdil Nejvyšší soud v Praze dne 28. 5. 1952 a byl vykonán 8. 8. 1952. Spolu s Jozefem Macejem byli k trestu smrti odsouzeni a popraveni rovněž Karel Strmiska a Josef Kmínek.