Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Josef Prouza (1925–1952)

Narodil se 17. 7. 1925 ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové dělníkům Josefovi a Marii, rozené Kamenické. Prouzův otec tehdy pracoval v cihelně v Plotištích, matka vypomáhala v  zemědělství. Josef Prouza absolvoval 5. tříd obecné školy v Dolanech u Jaroměře, kam se v roce 1927 s rodiči přestěhoval, a následně jednu třídu měšťanské školy v Jaroměři, kde se tři roky učil malířem pokojů u Adolfa Faltyse.[1] Po svém vyučení, již za německé okupace, zůstal rok zaměstnán ve firmě svého mistra, v roce 1942 ho však odtud pracovní úřad převedl do Škodových závodů v Plotištích jako měřiče. Obdobně byl Prouza poslán na konci roku 1943 jako pomocný dělník na Moravu k Západomoravským elektrárnám do Oslavan u Brna. Nazpět se vrátil až v březnu 1945, když si vyjednal místo v Jaroměři v provazárně firmy Červený. Zde však působil krátce, již v dubnu ho pracovní úřad znovu přeřadil, nyní na místo soustružníka do tehdejšího závodu Junkerswerke v Jaroměři. V květnu ho pak na jeho vlastní žádost přidělili do jaroměřické topírny Československých státních drah, kde v tu dobu pracoval i jeho otec. Josef Prouza měl jednoho sourozence, o dva roky mladšího bratra Jiřího.

I po osvobození zůstal Josef Prouza drážním strojním topičem a to jednak v Hradci Králové, jednak v Mostě. Tehdy se začal také politicky angažovat. Vzhledem k rodinnému předurčení – rodiče byli sociálními demokraty již v době první republiky – vstoupil v létě roku 1945 do Československé sociální demokracie, v jejíchž řadách zůstal až do roku 1948, kdy došlo k jejímu násilnému sloučení s KSČ. V té době Josef Prouza vykonával dvouletou prezenční vojenskou službu na letišti v Praze-Kbelích (duben 1948 – březen 1950), během níž revidoval svoji předchozí politickou orientaci a rozhodl se vstoupit do KSČ. Zajímavé je, že jeho přihláška nebyla zprvu kladně vyřízena, což si Prouza vysvětloval záměnou svého jména se jménem otce. Podle verze místní organizace KSČ v Heřmanicích, kde Prouza s rodiči bydlel, byl však důvod jiný, i když podobně prozaický: odhlášení Prouzova pobytu v obci v době nástupu vojenské prezenční služby. Přes to však Josef Prouza na KSČ nezanevřel a přes neujasněný poměr k této straně (stranický průkaz obdržel až 8. srpna 1951) se aktivně zapojil do její činnosti. V jednom z Prouzových kádrových posudků nesoucích datum 1. srpna 1950 k tomu čteme: „Uvedený ačkoliv není ve straně KSČ organisován, přesto platí členské příspěvky místní organizaci KSČ v Heřmanicích, zúčastňuje se členských schůzí a plní úkoly jemu svěřené.“[2] Josef Prouza se stal také předsedou Československého svazu mládeže v Heřmanicích, když do této organizace vstoupil v dubnu 1950. Krom toho byl rovněž členem Svazu československo – sovětského přátelství.

Návrat do civilního zaměstnání zřejmě Josefa Prouzu neuspokojil, protože záhy podal přihlášku do Sboru národní bezpečnosti, který v tu dobu řešil problém zaplnění míst po propuštěných prvorepublikových „kádrech“. Pomineme-li Prouzovo sociálně-demokratické extempore, splňoval tento mladý muž téměř dokonale komunistické nároky na příslušníky bezpečnostních sborů, chápané především třídně (připomeňme, že jeho matka pracovala v JZD, otec byl topičem). Zřejmě i proto byla Prouzova žádost promptně vyřízena a již 2. září 1950 ho krajský velitel NB ppor. Mečíř vyrozuměl o přijetí za čekatele SNB a povolal ho k výcviku ve škole SNB I. stupně v Broumově – Olivětíně. Po jejím úspěšném absolvování v lednu 1951 byl Prouza služebně zařazen na Krajské velitelství Národní bezpečnosti do Hradce Králové, kde pracoval v podatelně. Odtud ho v dubnu 1951 přeřadili do rekreačního střediska SNB Dobruška v Dlouhých Rzech, kde zastával funkci správce.

Při posuzování toho, co bezprostředně následovalo, je nutno pečlivě oddělovat dodatečné ideologické „naplaveniny“ vzniklé na dobovou zakázku od méně schématické a dramatické skutečnosti. Je pravdou, že již poměrně brzy se začaly na štítu mladého příslušníka objevovat jisté trhliny: „Je třídně uvědomělý, politicky méně vyspělý […] Politické úkoly chápe, avšak je nedůsledný v jejich provádění […] V plnění úkolů má nedostatek odpovědnosti a svědomitosti.“[3] Avšak v rozporu s tím, co bylo později tvrzeno, se zřejmě nejednalo o výraz Prouzova protikomunistického smýšlení, nýbrž o důsledek jeho poněkud neuspořádaného rodinného a společenského života. V době, kdy působil v Dlouhých Rzech již měl dvě nemanželské děti s tovární dělnicí ze Slovenska Margitou Bielou, přičemž mu tento fakt příliš nebránil ve vyhledávání nových milostných dobrodružství. O problematičnosti jeho tehdejšího jednání svědčí i fakt, že existenci svých dětí tajil a zřejmě ani příliš nepřispíval na jejich výživu, což se stalo předmětem soudního projednávání. Na druhé straně se sluší říci, že v únoru 1951 žádal své nadřízené o povolení sňatku s matkou svých dětí, vyhověnu mu však nebylo, údajně pro ohrožení služebních zájmů, resp. dobrého jména Sboru.

V případě Josefa Prouzy tak byly jeho služební charakteristiky v mnoha ohledech přesné. Již na škole SNB v Olivětíně ho potrestali vězením za porušení povinností strážného a podobně vlažně přistupoval ke službě v SNB i později. Někdy se jednalo v podstatě o banality či úsměvné epizody: například kýžené služební volno nutné pro návštěvu jedné z jeho tehdejších známostí v Náchodě získal díky falešnému dopisu, který odeslal jménem svých rodičů sám sobě (sděloval si, že je jeho otec nemocný). Jindy šlo však s ohledem na totalitní realitu o vážnější a nebezpečnější kroky: několikrát prý poslouchal „nepřátelský“ rozhlas. Po jednom takovémto vysílání prý svému kamarádovi a druhovi v milostných avantýrách v Náchodě strážmistru Oldřichu Skřivánkovi sdělil, že hodlá z komunistického Československa uprchnout, ten ho ovšem prý tehdy nebral vážně. Iniciačním momentem k Prouzovu avizovanému odchodu z republiky však zřejmě nebyly výzvy západního rozhlasu, nýbrž trest, který mu hrozil právě jako důsledek jeho aktivit. Jednalo se v podstatě o tři po sobě jdoucí nešťastné kausy. Na konci července došlo k již zmiňovanému obelhání velitele Dobrušky vrchního strážmistra Karla Bartoně kvůli návštěvě Náchoda.[4] Na počátku srpna pak Prouza odnesl bez vědomí svého nadřízeného deset lahví vína ze zásob rekreačního střediska SNB Dobruška, když se do skladiště dostal v noci pomocí paklíče.[5] Poslední kauzou a zřejmě i poslední kapkou pro vrchního strážmistra Bartoně se stalo zcizení částky 6 000 Kč z jeho bytu v rekreačním středisku Dobruška, ze které vinil i pod dojmem předešlých událostí právě Prouzu (ten však toto nejen tehdy, ale i později po svém zatčení vehementně popíral).

V neděli 12. srpna 1951 se do Nových Rzů dostavil na upozornění Bartoně sám krajský velitel NB Mečíř spolu se svým zástupcem, aby věc vyšetřili. Na jejich ortel však mladší strážmistr SNB Josef Prouza čekat nehodlal. Ihned po odjezdu krajských velitelů si vyžádal povolení odjet do Heřmanic, kde bydlel se svými rodiči, což mu bylo paradoxně dovoleno.[6] Na svou cestu za svobodou si v rychlosti přibalil nejen množství osobních věcí, zejména prádla, ale především zarážející arzenál zbraní. Kromě ostře nabité pistole vz. 50 si dokonce sebou vzal i samopal vz. 48 s pěti plnými zásobníky (čtyři se mu zdály málo, a tak pátý zcizil Skřivánkovi). Jedním ze svých kolegů se pak nechal zavézt motocyklem do Jaroměře, odkud však pokračoval nikoli za rodiči, ale autostopem do Pardubic. V Praze, kam přijel vlakem ve večerních hodinách si nejprve otrle uschoval své věci (včetně ukrytého samopalu) ve Vodičkově ulici u oddílu dopravní bezpečnosti, aby pak zbytek noci strávil na Masarykově nádraží v družném hovoru se zde hlídkujícími příslušníky SNB. Druhý den, v pondělí 13. srpna 1951 pak zaslal z pošty svým rodičům a dokonce i krajskému veliteli Mečířovi dopisy na rozloučenou a po obědě pokračoval vlakem do Plzně.

Prouzův plán útěku byl nejen neskonale naivní, neberoucí v potaz situaci roku 1951, ale především plný fatálních chyb. Novopečený zběh hodlal nejprve dosáhnout západní hranice z Chebu, ale když při přestupu na vlakovém nádraží v Plzni studoval mapu, usoudil, že odtud je hranice příliš daleko a koupil si jízdenku do stanice Brod nad Lesy, aniž si uvědomil, že se jedná o bavorský Furth im Wald (!). Když ho výdejce lístků na nádraží upozornil, že jeho cestovní rozkaz tuto stanici neobsahuje, nenechal se znejistit a do svého jím již padělaného rozkazu si vše potřebné dopsal tužkou s odůvodněním, že to jen zapomněl učinit. A tak se stalo, co se stát muselo. Z Plzně se Josef Prouza dostal sice ještě bez problémů do Domažlic, ale při cestě do České Kubice ležící již v blízkosti hranic byl ve vlaku perlustrován příslušníkem Oddílu pasové kontroly štábním strážmistrem SNB Václavem Vlasákem. Tomu byl mladý muž v uniformě příslušníka SNB, jenž byl plně vyzbrojený, ale přitom současně tvrdil, že je pouze na dovolené a míří za svým kolegou k jeho útvaru do České Kubice, okamžitě podezřelý. O to více, že se žádný Prouzou jmenovaný útvar v okolí nenalézal. Padělaný cestovní rozkaz s uvedeným cílem cesty Brod nad Lesy pak jen vše podtrhl.

Příslušníci pasové kontroly, kteří se stali hlavními aktéry Prouzova „zneškodnění“ se dopustili celé řady chyb, jejichž výsledkem bylo drama. Na nádraží v České Kubici vrchní strážmistr Vilém Poskočil podezřelého znovu perlustroval a dotazoval se ho na účel jeho cesty, přičemž se stávalo stále zjevnějším, že se jedná o zběha. I tak bylo Prouzovi, který tvrdil, že si pouze spletl cestu, dovoleno, aby si šel stále ozbrojen zakoupit zpáteční lístek do Plzně. Teprve poté byl znovu předveden do kanceláře, kde mu již vrchní strážmistr Vilém Poskočil s příslušníky Václavem Vlasákem a Karlem Soukupem, který krátce předtím přišel na nástupiště z požární hlídky, zbraně odebrali.[7] Pistoli a vyjmutý zásobník ze samopalu přitom Poskočil uzamkl do svého stolu, samopal položil na okno vedle sebe, což se mu stalo téměř osudným. Do té doby klidný zběh sedící v místnosti se totiž během časové prodlevy, která vznikla tím, že se čekalo na příjezd automobilu s příslušníky SNB z Domažlic, rozhodl konat. V nestřežené chvíli vytáhl z brašny, kterou vůbec nikoho nenapadlo prohlédnout, jeden ze čtyř náhradních zásobníků a vrhl se k oknu, kde se zmocnil zbraně a pokoušel se ji nabít. Vlasáka, který s ním byl v tu dobu jako jediný v kanceláři (Poskočil a Soukup se zdržovali ve vedlejší místnosti), zřejmě zachránila rychlá reakce, díky níž zabránil Prouzovi v použití nyní již střelbyschopného samopalu. Propukla divoká rvačka o zbraň do, které se postupně zapojili všichni tři přítomní policisté a dokonce i Soukupův služební pes. Při ní vyšly ze zbraně dva výstřely, nikoho však nezasáhly a Prouza byl následně přesilou přemožen a spoután.

Pro Josefa Prouzu přijel automobil z VO StB Domažlice,[8] kterým ho odvezli do vazby okresní věznice v Domažlicích, kde strávil noc. Odtud byl druhý den příslušníky KV StB Hradec Králové[9] eskortován do krajské věznice v Hradci Králové, kde zůstal do 4. září 1951, kdy ho přemístili do vojenské věznice v Kutné Hoře. Zde zůstal dvacet dní, 24. září 1951 byl předán do pankrácké věznice. Trestní oznámení v němž byl již líčen jako „věrný stoupenec pravičáckých živlů v sociální demokracii“, jako jeden z těch, kteří „kráčí slepě ve šlépějích Tusara, později Laušmana a Majera po cestě zrady vlastního národa“ a kde se rovněž konstatovalo, že se svými činy „vyřadil z lidské společnosti, neboť jeho zločiny proti lidskosti a míru celého světa volají po nejpřísnějším potrestání“, podalo KV StB Hradec Králové vojenské prokuratuře již 24. srpna 1951. Ve stejném dokumentu se dále za prokázaný fakt udává, že se Josef Prouza chystal k útěku za hranice již v březnu 1948 a poté co od tohoto podniku ze strachu upustil, vstoupil do KSČ a SNB, aby údajně mohl pracujícímu lidu škodit alespoň odtud. Žaloba podaná dne 18. října 1951 Státní prokuraturou v Praze (vojenskou prokuraturou ji byl již předtím tento případ na její vlastní žádost postoupen) pak pokračovala ve stejném duchu. Náměstek státního prokurátora Mykiska Prouzův čin automaticky (!) kvalifikoval jako pokus velezrady: „[…] odjel vlakem do České Kubice, aby po překročení hranic v západním Německu, ovládaném Američany, spolu se zrádnou emigrací usiloval o rozvrácení našeho státního zřízení, tedy se pokusil o spolčení se zrádnou emigrací k pokusu o zničení a rozvrácení lidově demokratického státního zřízení a společenského řádu republiky, které jsou zaručeny ústavou.“ a vzhledem k incidentu v České Kubici i jako pokus vraždy. Přímo během hlavního líčení před tribunálem Státního soudu Praha dne 7. února 1952 intervenující prokurátor Dr. Munk rozšířil žalobu ještě o zločin vyzvědačství.[10]

Za těchto podmínek se stala Prouzova pozice beznadějnou. Ještě týž den si z úst předsedy senátu Dr. Zdeňka Kalába vyslechl verdikt: za spáchaný pokus velezrady a vyzvědačství (§§ 5, 78 tr. z.) a pokus vraždy (§§ 5, 216 tr. z.) trest smrti, propadnutí jmění, ztráta čestných práv občanských navždy a vyloučení z vojska! Odvolací líčení před Nejvyšším soudem Praha 13. března 1952 bylo pak pouhou formalitou (trvalo necelé dvě hodiny), milosti se bývalý mladší strážmistr SNB nedočkal.

K jeho popravě došlo na nádvoří pankrácké věznice dne 3. června 1952.

[1] Rodina se kvůli pracovním příležitostem stěhovala celkem třikrát, v roce 1927 k Jaroměři do Dolan , v roce 1938 do nedalekých Hořenic a po válce do pohraničních Heřmanic, kde zřejmě Prouzův otec získal z fondu Národní obnovy menší dům.

[2] ABS, f. Personální spisy zaměstnanců MV, personální spis Josefa Prouzy, ev. č. 1071. Kádrový posudek místní organizace KSČ v Heřmanicích na Josefa Prouzu z 1. 8. 1950.

[3] ABS, f. Personální spisy zaměstnanců MV, personální spis Josefa Prouzy, ev. č. 1071. Velitelský posudek na čekatele Josefa Prouzu z 16. 1. 1951.

[4] Na přespání dvojice příslušníků SNB Prouzy a Skřivánka v ženském internátu pro dělnice Tepny n. p. telefonicky upozornili bdělí vedoucí tohoto podniku (ředitel a předseda závodní organizace KSČ) s žádostí o jejich potrestání.Tím se vše prozradilo.

[5] V tomto případě byla však jeho vina nejednoznačná. Prouza se totiž tehdy účastnil s dalšími příslušníky SNB zábavy na rozloučenou, kterou pořádali rekreanti v nedaleké Olešnici. Jelikož rozjařené společnosti došlo v inkriminovaný večer víno, vyslyšel Prouza žádost okresního velitele NB ppor. Jóna, aby spolu pro víno dojeli automobilem do Dlouhých Rzů s tím, že se vše později zaplatí.

[6] Prouzův velitel vrchní strážmistr Karel Bartoň udělil prý Prouzovi volno do pondělí do rána z toho důvodu, že se domníval, že Prouza chce po rozhovoru s krajským velitelem u svých rodičů vyzvednout peníze a postrádanou částku pak Bartoňovi uhradit. Ten byl totiž skálopevně přesvědčen, že pachatelem krádeže je právě jeho podřízený.

[7] Že skutečně nebylo vše v pořádku vyplývá nepřímo i z porovnání výpovědí zasahujících příslušníků Karla Soukupa, Viléma Poskočila a Václava Vlasáka z 14., 15. a 22. srpna 1951 s výpovědí Josefa Prouzy z 16. srpna 1951. O tom, že ponechali Prouzu, aby si šel ozbrojený zakoupit zpáteční lístek do Plzně v jejich protokolech není ani zmínka. Stejně tak tam nenajdeme nic o tom, že by Prouzu nechali sedět samotného dvacet minut v plné výzbroji v kanceláři OPK zatímco se všichni ve vedlejší místnosti radili co s ním (teprve pak ho prý odzbrojili), jak naproti tomu uváděl Prouza. Viz ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-360/Hradec Králové.

[8] Velitelství oddělení Státní bezpečnosti Domažlice.

[9] Krajské velitelství Státní bezpečnosti Hradec Králové.

[10] Zločin pokusu vyzvědačství byl Prouzovi „přišit“ s použitím stejné logiky jako v případě velezrady: „Jako člen Sboru národní bezpečnosti zvěděl jednak při svém školení, jednak při výkonu své služby v armádě i u sboru skutečnosti, týkající se bezpečnosti a její organizace u nás, jakož i organizace naší armády, tedy skutečnosti, zakládající státní tajemství. Obviněný doznal, že by vstoupil ve styk s cizí špionážní organizací a že by byl prozradil vše, co věděl z oboru naší obrany a národní bezpečnosti“ (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-360/Hradec Králové. Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Josefu Prouzovi, rozsudek Státního soudu v Praze ze 7. 2. 1952).