Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Josef Polomský (1924–1951)

Josef Polomský se narodil 11. února 1924 ve Frýdku. Jeho otec, křestním jménem rovněž Josef, byl skladníkem v Karlově Huti. Matka Františka, rozená Nezhodová, pracovala též jako dělnice. Oba rodiče vstoupili do lidové strany, kde se angažoval především otec (zvolený za tuto stranu poslancem v prvních poválečných volbách). Josef byl jedináček, a proto se mu rodiče snažili dopřát vzdělání. Po ukončení obecné školy jej poslali na vyšší průmyslovou školu v Ostravě-Vítkovicích. V létě roku 1943 si mladý absolvent průmyslovky našel zaměstnání v největším podniku domovského regionu, ve Vítkovických železárnách, kde začínal jako časoměřič. Po absolvování vojenské prezenční služby u pěšího pluku v Místku, záložní důstojnické školy v Šumperku a poddůstojnické školy ve Frýdku (od 4. června 1945 do 15. března 1947) se ke svému povolání opět vrátil. Vojenské prostředí se Josefu Polomskému zalíbilo. I po návratu do civilu se stýkal s řadou důstojníků a poddůstojníků z posádek, jimiž během prezenční služby prošel, a působil jako instruktor v místní pobočce Svazu brannosti. Pravděpodobně nějakou dobu váhal, zda si nezvolit vojenskou kariéru. Jeho rozhodnutí vrátit se k civilnímu povolání zřejmě ovlivnil sňatek s Vlastou Pánkovou, učitelkou ve frýdecké škole. Manželství mělo zůstat bezdětné.

V roce 1947 začal v atmosféře zápasu o udržení demokratického charakteru republiky hledat pro sebe politickou orientaci. Nejprve zůstal věrný rodinné tradici a vstoupil do lidové strany, po jejím rozpuštění pak do KSČ. Již několik měsíců po vstupu však ztratil důvěru stranického vedení na svém pracovišti (odmítal veřejně demonstrovat svoji příslušnost ke straně nošením stranického odznaku a projevoval nezvykle kritické názory). Vyloučení se rozhodl předejít tím, že z KSČ vystoupil sám. Poté se začal poohlížet po lidech stejného smýšlení, se kterými by bylo možné komunistickému tlaku vzdorovat. Prvním z nich se stal jeho blízký spolupracovník z železáren Jan Gola, který jej na jaře roku 1949 seznámil s Janem Buchalem, důstojníkem SNB ve výslužbě. J. Buchal byl ústřední postavou vznikajícího ostravského odboje. Hýřil nápady a uměl získávat důvěru lidí, nebyl však vhodným typem pro konspiraci. Přesto Josefa Polomského zaujal jeho plán „Sokolské revoluce“, regionálního ostravského protikomunistického puče. Ten počítal s podporou zahraničního výsadku v prostoru letiště Ostrava-Hrabová a s požehnáním zástupců strany národně socialistické v emigraci i jejího domácího ilegálního vedení (skutečnost byla přesně opačná: zástupci národních socialistů v Praze Buchala před přípravou násilné akce důrazně varovali). Další zásadní chybu plánu znamenalo Buchalovo přesvědčení, že po úspěchu odbojářů v Ostravě se k boji proti komunistické diktatuře spontánně přidá celá republika.

Josef Polomský měl pro přípravu „ostravského převratu“ využít své styky s důstojníky místních posádek (s Milošem Morávkem, Ladislavem Ceé, Leopoldem Peterkou a dalšími). V té době Josefa Polomského oslovil s nabídkou ilegální spolupráce další kolega z Vítkovických železáren Vilém Vaclík. Tento muž byl znám jako organizátor sabotážní odbojové skupiny v železárnách již za okupace; zřejmě chtěl postupovat obdobně i proti komunistům a zakládal současně s Janem Buchalem ilegální skupinu původně určenou pouze pro sabotážní akce. Josef Polomský obě skupiny propojil. Bohužel se právě v této fázi na neopatrné odbojáře nakontaktoval agent ostravské StB (Košař neboli Kvapil či AKP 319). StB okamžitě rozehrála s ilegalisty hru, při které od nich vylákala nejen informace o všech osobách zapojených do místní konspirace, nýbrž i o kontaktech na národní socialisty v Praze. S podporou agentů pražské centrály StB, vydávajících se za představitele celorepublikového vedení protikomunistického odboje, se podařilo vyprovokovat Jana Buchala a jeho společníky k horečné aktivitě. Josef Polomský ve spolupráci s Milošem Morávkem dokonce vytvořil plánek pro potřeby obsazení Frýdku-Místku (tento plánek byl proti nim posléze použit jako hlavní listinný důkaz). Působení pražských agentů však zaselo mezi ostravské ilegalisty nedůvěru a obavy z prozrazení.

StB proto ve dnech 25.- 26. října 1949 začala s rozsáhlým zatýkáním. Josef Polomský byl zatčen jako jeden z prvních společně s Janem Buchalem, Miroslavem Sýkorou, Milošem Morávkem, Ladislavem Ceé, Vilémem Vaclíkem a šestnácti dalšími. Počet zatčených nakonec převýšil osmdesát osob. Výsledkem tzv. akce Beskyd byla celá série procesů pečlivě připravených tak, aby měly na obyvatelstvo co největší propagační účinek. Josefu Polomskému mimo jiné kladli za vinu, že: „navrhoval, aby v různých posádkách a městech (z důvodů utajení se v obžalobě žádná konkrétní místa neuváděla; jedná se o frýdeckou posádku, ostrahu letiště v Ostravě-Hrabové a dále o posádky v Ostravě a Českém Těšíně) převzaly pravomoc povstalecké oddíly, vojenské velitele těchto posádek chtěl dát zatknout a likvidovat“. Důsledkem bylo finální obvinění Josefa Polomského z velezrady podle § 1, zákona č. 231/48 Sb., na ochranu republiky a ze zločinu vyzvědačství podle § 5 téhož zákona. Při veřejném procesu probíhajícím v Čapkově sokolovně v Ostravě ve dnech 24. až 27. července 1950 byl Josef Polomský spolu se třemi dalšími společníky odsouzen k trestu smrti.

Poprava byla vykonána dne 1. srpna 1951 ve věznici v Ostravě (viz příloha č. 9, pořadí a časy poprav: Ladislav Ceé ve 4.00, Miloš Morávek ve 4.30, Josef Polomský v 5 hod. a Miroslav Sýkora v 5.30).